Katolicismus a revoluce

Číslo 1/2013 · Maciej Ruczaj · Čítanosť článku: 2604
 

Když na vrcholu finanční krize v listopadu 2010 vjížděli do sídla irské vlády na Merrion Street v Dublinu „komisaři“ z Evropské banky a Evropské komise převzít dohled nad státním rozpočtem, hlavní deník v zemi Irish Times se na své první stránce ptal velkými písmeny: „Myslíte, že muži devatenáctistého šestnáctého roku umírali pro tohle?“ V okamžicích – jak to vnímali Irové – národního pokoření se i tento veskrze liberální plátek vracel k odkazu, na němž byl nezávislý irský stát vybudován – k protibritskému Velikonočnímu povstání z roku 1916.

Viděno perspektivou gigantické hekatomby probíhající v tu dobu na polích u Sommy či Verdunu bylo Velikonoční povstání v dubnu 1916 v hlavním městě „první britské kolonie“ – Irska – naprosto bezvýznamnou šarvátkou. Několik stovek špatně vyzbrojených a ještě hůře vyškolených civilistů sice po několik dnů statečně vzdorovalo stále větší přesile britského impéria, nicméně z vojenského hlediska nedosáhlo ničeho, kromě proměny velké části centra metropole na hořící trosky. Zbytek země se k nim nepřidal, i v Dublinu část obyvatelstva buď reagovala rozhořčením vůči „narušitelům veřejného pořádku“, nebo využila vzniklého chaosu k rabování. Impérium krvácející ve Francii se rozhodlo proti tomuto „zákeřnému útoku ze zálohy“, bezpochyby inspirovanému nepřátelským Německem, zakročit exemplárním způsobem. Na celém ostrově bylo zavedeno stanné právo a během pár dnů po kapitulaci bylo popraveno 15 lídrů vzpoury.

„Měli byste být vděční: zbavili jsme Irsko hrstky druhořadých básníků,“ zněl ironický komentář jednoho z britských důstojníků, zdůrazňující, že jejich soupeři nebyli v tomto případě vojáci, ale intelektuálové zaslepení romantickými ideály. Tímto měl také celý příběh skončit. Místo toho už krátce poté zděšení imperiální úředníci začali podávat zprávy o davech na smutečních mších za mrtvé rebely a o dublinských dívkách, které se modlí ke „svatému Pearsovi“ – popravenému veliteli povstání. Dosud marginální separatistická strana Sinn Féin během roku a půl od povstání zcela ovládla politickou scénu na ostrově a v roce 1919 začala partyzánská válka za nezávislost, která o tři roky později přinesla vznik Irského svobodného státu. Britský důstojník a jeho triumfalistická ironie příběh neuzavřeli. Naopak – sami se ukázali jako součást příběhu, který – už ze záhrobí – režíroval tvůrce koncepce povstání, Patrick H. Pearse. Na skutečném konci najdeme spíše mýtus roku 1916 jako základní kámen nezávislého státu. A také – podobně ironickou – poznámku současného spisovatele Eamonna McCanna: „Už v raném dětství nám bylo vštěpeno, že Kristus zemřel, aby spasil celé lidstvo, a Patrick Pearse, aby udělal totéž pro jeho irskou část.“ Odkaz povstání v Dublinu během světové války zuřící na kontinentu v sobě totiž nese otázky přesahující irskou dějinnou zkušenost. Jde o jeden z klíčových okamžiků protnutí zdánlivě protikladných idejí: katolicismu a revoluce.

Svatá církev a svatý národ

Podle jednoho z nejvýznamnějších současných teoretiků nacionalismu Antonyho D. Smithe jsou symbolickým počátkem moderní éry nacionalismů dvě malby: Smrt generála Wolfa od Benjamina Westa a Zavražděný Marat od Davida. Oba obrazy ukazují smrt národního hrdiny stylizovanou do pozice v ikonografii dříve rezervované pro jeden z nejposvátnějších motivů – Pietu.

Nacionalismus je všeobecně považován za diskurz, který náboženství v moderním světě nahrazuje. Základem je zde Durkheimova koncepce, podle které národ skrze nacionalismus sám sobě staví oltáře a „uctívá sebe sama“. Jedná se tedy o protivníka křesťanství – a každého univerzalistického náboženství –, avšak zároveň o protivníka operujícího ve stejné „dimenzi“. Benedikt Anderson zdůrazňuje, že nacionalismus nepatří k ideologiím, k politickým „ismům“ jako komunismus či liberalismus, ale spíše do stejné kategorie s náboženstvím. Na troskách starého řádu staví nový systém, který modernímu člověku dokáže zodpovědět věčné otázky týkající se lidské pomíjivosti a smrtelnosti. Stejně jako náboženství totiž mění dějiny jednotlivce a společenství v „kontinuum“ a opírá se o „mystérium regenerace“.

Klíčovým pojmem středověké mystické politické filozofie bylo translatio imperii – přesvědčení o tom, že nadčasová a věčně platná idea „Říma“ jakožto nadřazeného centra civilizace a zdroj světské moci se, oddělena od „fyzické“ podoby původního Imperium Romanum, přenáší na jiná politická společenství, která ji v daném okamžiku reprezentují (v původním smyslu slova), ať už to budou Frankové Karla Velikého či Německo Otonů a Hohenstaufů. Pro proces vytváření nacionalismu lze použít analogický pojem translatio sacrii – „přenesení posvátna“ – ze sféry univerzální křesťanské teologie do oblasti tribalistické národní ideje. Nacionalismus se rodí v křesťanské společnosti, a tak používá vypůjčené křesťanské formy, aby vytvořil alternativní „posvátno“. Může se je pokoušet od začátku radikálně nahrazovat, jak tomu bylo v revoluční Francii, kdy měl být katolicismus okamžitě vyměněn za svoji sekulární imitaci – kult rozumu. Častěji však jde o proces postupný, v němž je náboženské posvátno adaptováno a pohlcováno národním společenstvím.

Speciální kategorii tohoto panevropského trendu, totožného v mnoha ohledech s procesem sekularizace, představují národy, pro něž je náboženská identita hlavním diferencujícím rysem vůči svým sousedům. Slovy Adriana Hastingse: „Kdykoliv se národ cítí ohrožen ve své existenci nástupem moci spojené s jiným náboženstvím, politický konflikt velmi pravděpodobně získá nádech boje náboženského, téměř křížové výpravy, čehož následkem je úzké propojení národní a náboženské identity.“

Na přelomu 19. a 20. století byl katolicismus jednoznačně symbolem „starého režimu“, spojenectví trůnu a oltáře proti politickým hnutím zdůrazňujícím svrchovanost lidu. Toto stanovisko je logickým vyústěním nejen politické praxe katolické církve v dobách sociálních a národních revolucí, kdy stála na straně existujícího řádu a proti „buřičům“. Má i jasné opodstatnění v novozákonním důrazu na povinnost „podřízení se vrchnostem“, kterou nejúplněji formuloval sv. Pavel v epištole Římanům. Radikálnost křesťanské „nové zvěsti“ se má realizovat v individuální a duchovní sféře – proměna společnosti jako celku je výsledkem proměny životního postoje jednotlivců.

Jedním z mála myslitelů, kteří poukazovali na mnohem komplexnější charakter katolického přístupu k političnu, byl Carl Schmitt. Je zajímavé, že ve své klíčové (a stále do češtiny nepřeložené) stati Katolicismus a politická forma z roku 1922 si jako příklad této komplexnosti zvolil právě již zmíněnou postavu vůdce irského povstání Patricka Pearse. Podstatou politické praxe katolicismu, píše Schmitt, je schopnost přizpůsobovat se konkrétní situaci, pojmout do sebe zdánlivé protiklady – být complexio oppositorum. „Je těžké pochopit, jak je možné, že zbožným katolíkem mohl být jak španělský diplomat Donoso Cortes, přísný filozof autoritativní diktatury, tak Patrick Pearse – rebel, který se ve své bezmezné františkánské lásce obětoval pro zmučený irský národ a který se nebránil kontaktům se syndikalisty.“

Kdo byl Patrick Pearse a čím si získal pozornost pruského právníka, který si z perspektivy německého imperialismu existence menších evropských národů jinak moc nevšímal?

Toryovský anarchista

Irsko je vedle Polska hlavním evropským příkladem propojení katolicismu s hnutím odporu vůči monarchistické vládě, motivovaného národněosvobozeneckým bojem. Katolicismus zde byl jedním z nástrojů snah o svržení existujícího režimu a – jak tomu bylo v případě polského romantismu Adama Mickiewicze – poskytoval řadu symbolů a koncepcí, které daly vzejít specifické mesianistické „metafyzice svobody“. Podle irského spisovatele Declana Kiberda toto spojení mezi katolickou vírou a zkušeností poroby a anihilace vlastní kultury vedlo k vytvoření specifického pohledu na svět, jejž označuje jako „toryovský anarchismus“ – směsici nostalgie po ztracené gaelické (keltské) minulosti, zbožnosti utužené pronásledováním a zároveň revoluční touhy po zbourání současného řádu.

Patrick Pearse, narozený v roce 1879 v Dublinu ve středostavovské rodině, ztělesňuje tuto oxymóronickou podstatu irského vývoje. Během dvou dekád své veřejné činnosti se představuje v desítkách různých inkarnací „kulturního aktivisty“ usilujícího o „národní obrození“. Ve všech těchto rolích vystupuje současně jako „strážce minulosti“ a „revolucionář“. Je průkopníkem obrození poezie a prózy v téměř zapomenutém irském jazyce, zároveň však ke hrůze „antikvářů“ jazyk a jeho literární styl radikálně modernizuje postupy převzatými ze současné evropské literatury. Je zakladatelem první dublinské školy s irštinou jako výukovým jazykem, jejíž model odvozuje od „chlapeckých oddílů“ z předkřesťanských irských eposů, nicméně ve skutečnosti tvoří nejpokrokovější vzdělávací ústav v Britském impériu, v němž za inspiraci slouží nejen starověká literatura, ale také spisy Marie Montessori a nejnovější techniky bilingvní výchovy převzaté z Belgie. Tato schopnost spojování protikladů bude i základem „velké syntézy“, z níž vzejde hnutí za nezávislost ostrova.

Na přelomu 19. a 20. století má irský nacionalismus celou řadu rozměrů a proudů. Nejsilnější, konstituční nacionalisté, věří v získání autonomie v rámci Impéria cestou parlamentních vyjednávání, kulturní nacionalisté pohrdají politikou a vyřešení problému Irska hledají v „záchraně jeho duše“ skrze obrodu jazyka anebo v návratu k duchu „keltství“, uchovávanému sedláky v zapadlých koutech ostrova. Katolická církev od roku 1829, kdy si po dvou stoletích pronásledování vybojovala zrovnoprávnění, věnuje úsilí upevňování své pozice v rámci Impéria a veškeré revoluční tendence pranýřuje v souladu s celoevropskou praxí nařizující exkomunikaci všech „karbonářských, zednářských a revolučních“ spolků. Nicméně vzhledem k tomu, že anglická nadvláda znamenala postupné zničení téměř všech známek kulturní svébytnosti Irů (dokonce včetně vlastního jazyka), katolicismus zůstával jediným znamením odlišnosti, a tím pádem i posledním útočištěm kolektivní identity. Katolicismus byl jediným společným kódem, který mohl být použit pro národní syntézu.

Pearsova zbožnost je přímo odvozena ze svatopavlovské tradice „moudrého bláznovství“ – „…co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil mocné“ (1 K 1,27). Svým souvěrcům vyčítá, že k Desateru, „jež Bůh daroval Mojžíšovi uprostřed hromobití“, přidali nová „přikázání spořádaného občana“, z nichž hlavní zní „nebuďte v ničem extrémní“. Jedna z jeho básní nese název Blázen (The Fool) a je přímou reflexí textu sv. Pavla, zakončenou však nikoli výzvou k osobní duchovní proměně, ale k tomu, abychom „společně byli blázny“. Pearsovo náboženství je totiž založeno na neustálém vytváření a udržování paralely mezi posvátným a profánním, vírou v Boha a vírou v „národní svrchovanost“. Oba rozměry jsou natolik úzce provázané, že často není zřejmé, zda mluví o víře v Boha, nebo v „národní svobodu“. Svatí římské církve a „světci“ z kánonu dějin irského separatismu jsou popisováni stejným jazykem. V Pearsových politických pamfletech vznikajících v posledních měsících před povstáním je mechanismus „přenášení posvátna“ patrný na první pohled už na úrovni slovní zásoby. Opakovaně píše o „křtu národní víry“, „apoštolech“, „evangeliích“ a „mučednících“ národního hnutí. Národ je však neustále vnímán v nadpřirozené perspektivě, nikoliv jako substitut, ale spíše „mladší bratr“ církve, spojený s ní v jednom kontinuu mezi časností a věčností: „Stejně tak jako svatá církev, národní svoboda nese vlastnosti jednoty, svatosti, obecnosti a apoštolské sukcese. Jednoty – protože národ bere jako celek. Svatosti – neboť je svatá sama o sobě a skrze ty, kteří ji slouží. Obecnosti – neboť zahrnuje všechny muže a ženy v národě. Apoštolské sukcese – neboť péče o ni přechází z generace na generaci od dob otců národa.“

Svého druhu shrnutím Pearsova translatio sacrii může být obraz, jejž objednal pro vstupní síň své školy. Je na něm zobrazen dvanáctiletý Ježíš stojící uprostřed typicky irské krajiny, s vrcholkem Great Sugar Loaf, kopce u Dublinu viditelného z pozemků školy, za zády. Obraz je nadepsán citací z Lukášova evangelia „…dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním“, nicméně vedle irské krajiny na něm nacházíme další dva znepokojující elementy. V originální irské citaci je namísto slova „dítě“ použit výraz „mladý bojovník“, užívaný ve staré literatuře výhradně pro „irského Achilla“ – mytického hrdiny Cúchulainna, který už v sedmi letech usekával hlavy nepřátel kmene po stovkách. A Dítě-Ježíš stojí na obraze v nepřirozené, strnulé póze s roztaženýma rukama – v předpovědi ukřižování. Jako v miniatuře zde můžeme sledovat elementy syntézy: křesťanství se pojí s hrdinským étosem, lokální a kmenové s univerzálním a duchovním, a konečně mládí a síla – se smrtí.

Právě Kristovo ukřižování, s implicitně obsaženou nadějí Velikonoční neděle, se pak stává centrem Pearsova mystického nacionalismu, mocným symbolem, který má sloužit jako katalyzátor proměny a sjednocení.

Liturgie revoluce

Zvědavý Dubliňan, který nahlédl pondělního velikonočního rána 24. dubna 1916 do Liberty Hall, jednoho z míst, kde se povstalci chystali k pochodu na město, položil logickou otázku: „Zkoušíte nějaké představení? Bude to pro děti?“ „Ne, tentokrát to bude pro dospělé,“ zněla odpověď. Velikonoční povstání v sobě mělo od začátku náboj teatrálního gesta. Směšné nepočetné a chabě vyzbrojené skupinky rebelů obsazovaly budovy spíše podle jejich symbolického významu než strategické užitečnosti. Teatrální je i scéna, kdy vůdce takové skupinky, Patrick Pearse, čte před zvědavým davem velkolepé Vyhlášení nezávislosti nebo – v sebou samým zrežírovaném představení – se už po kapitulaci odsuzuje k smrti před vojenským tribunálem. „Iritovala mne ta atmosféra řecké tragédie,“ vzpomíná po letech jeden z účastníků. Spíše než o řeckou tragédii však šlo v tomto případě o křesťanské liturgické drama –mystérium obětí a vzkříšení. Ani datum zahájení bojů nebylo totiž v žádném případě zvoleno náhodně…

Poslední dva roky Pearsova života naplňuje horečný boj s časem. Pocit, že jeho generace totálně propadla ve „zkoušce dějin“ a službu národní svobodě vyměnila za pohodlí akceptace statu quo a podlehnutí duchovní „anglizaci“, byl ještě posílen s propuknutím první světové války. Vůdci umírněné Národní strany vyzvali – na znamení loajality k Londýnu – Iry do služby v britské armádě. Kolem dvou set tisíc irských katolíků tuto výzvu poslechlo – stonásobně více, než jich na velikonoční pondělí roku 1916 vyrazilo do povstání… O to intenzivněji byla v separatistických kruzích pociťována potřeba radikálního kroku na záchranu „duše národa“. Vzhledem k disproporci sil a nepříznivé společenské náladě se vidina úspěchu od začátku jevila jako spíše iluzorní. Byl to však právě Pearse, kdo tento nepřiznaný fatalismus naopak povýšil na hlavní princip povstání, „krvavého protestu pro svatou věc“, jak napsal v jedné z posledních básní. Svoji „filozofii“ povstání pak shrnul v závěrečné řeči před tribunálem: „Zdánlivě to byla prohra, avšak my jsme neprohráli. Nejít do boje by bylo prohrou – bojovat znamená zvítězit.“

V jednom z nejpůsobivějších okamžiků Gibsonova filmu Umučení Krista se zakrvácený Ježíš těžce zvedá po dalším pádu pod tíhou kříže se slovy převzatými z úplně jiného místa Nového zákona: „Hle, všecko tvořím nové.“ Ve filmové zkratce tak autor obsáhl podstatu křesťanského utrpení, jíž je síla „dávat nový život“. V již zmíněné básni Blázen Pearse hovoří o svém „snu, který se stane skutečností / a miliony dosud nenarozených budou bydlet / v domě, jejž jsem ve snu vybudoval“. A v proslovu během pohřbu revolucionáře O’Donnovana Rossy spojuje smrt a budoucí život v jedné větě: „Z těchto hrobů vyroste nový život. Dokud nám tyto hroby nechají, Irsko nebude nikdy klidné.“

Z perspektivy Golgoty přeformulovává Pearse irské dějiny na cyklus opakovaných krvavých obětí přinášených pro záchranu společenství. Paralely, které v irských dějinách pro pašijové scény nachází, by zcela určitě ortodoxního katolického teologa vyděsily. Mytický Cúchulainn, jehož válečný vůz zdobily hlavy pobitých nepřátel, umírající osamoceně na stráži hranic království, je označen za „předobraz Kalvárie“. Do řady irských napodobovatelů Spasitele je zahrnut i Wolfe Tone, původem protestant a přesvědčením agnostik, který se proti Britům paktoval s revoluční Francií a před popravou spáchal sebevraždu. „Minulé generace prohrávaly, ale prohrávaly se ctí“ – smrt dávala naději na pokračování života. Staletí anglické nadvlády Irové přežili pouze díky tomu, že v každé generaci opakovaná oběť potvrzovala existenci národa, svědčila o něm a prodlužovala jeho život.

Specifickým průvodcem Pearsovým mystickým nacionalismem je právě jeho divadelní tvorba. První Pearsovou divadelní produkcí, již spolu se svými žáky zrealizoval v dublinském Národním divadle, byly Pašije, scény Kristova umučení, provedené (poprvé na prknech dublinského divadla) v irštině. Na opačném konci je o pět let později hra Pěvec (The Singer), dokončená pouze několik týdnů před povstáním. Její hlavní hrdina, nesoucí nepochybné mesiášské znaky, je vůdcem odporu proti „Cizincům“. Nicméně ozbrojený odpor je zde pouze dodatkem k boji duchovnímu. Náboženská a politická rovina, společenství věřících a národní společenství, jsou opět naprosto dokonale propojeny. Jeho poslední slova znějí: „Jeden člověk může osvobodit národ, stejně tak jako jeden Člověk spasil svět. Nevezmu si zbraň. Půjdu do bitvy s holýma rukama. Budu stát proti Cizincům stejně jako Kristus visel nahý před zraky lidí na stromě kříže.“

Katolická revoluce?

Současný kritik nazval Pearsovy pozdní hry „literárními zkouškami revolučního aktu“. Jiný popsal Pearse jako „mučedníka-režiséra, vědomého si publika, který plánuje nejen své mučednictví, ale i svůj posmrtný kult“. Radikální irský separatismus poprvé napsal „pozvánku k národu“ jazykem, který byl pro všechny srozumitelný a umožňoval vytvoření silné emotivní vazby. Navíc skrze nerozlučitelné propojení vlastní rétoriky s jazykem náboženství Pearse znemožnil, aby i tentokrát byla násilná vzpoura odsouzena katolickou hierarchií. Navzdory počátečnímu rozhořčení spořádaných dublinských obyvatel tak další vývoj mýtu Velikonočního povstání postupoval přesně v Pearsem načrtnutých mantinelech. Plakáty s motivem Piety, ženské postavy symbolizující Irsko držící v náručí tělo Patricka Pearse, se objevily v Dublinu už krátce po povstání. I odpůrci separatistů přiznávali, že události velikonočního týdne „proměnily všechno a nic už nebude jako dříve“. Básník W. B. Yeats tuto atmosféru shrnul do proslulých veršů „jiné, tak jiné je vše, / rodí se krása děsivá“ („all changed, changed utterly / terrible beauty is born“). Ústřední poselství rebelie bylo prodchnuté velikonočním symbolismem. Spisovatel James Stephens konstatoval: „V neděli se ze všech kostelů ozývalo ‚Kristus vstal z mrtvých‘, v pondělí zaznělo ‚Irsko vstalo z mrtvých‘.“ Je příznačné, že ještě mnoho desetiletí po povstání se oficiální státní vzpomínkové akce konaly nikoli na „kalendářní“ výročí zahájení bojů, tedy 24. dubna, ale každoročně na velikonoční pondělí…

„Katolická revoluce – to je oxymóron, avšak nelze asi pro Pearse a jeho druhy najít lepší určení,“ uvažoval rok po povstání teolog Arthur Clery. S tímto dědictvím se irská církev a irská společnost vypořádávala ještě mnohá desetiletí, stačí připomenout, že Bobby Sands a další uvěznění bojovníci IRA v osmdesátých letech, kteří zvolili smrt hladovkou, svůj čin zdůvodňovali Pearsovou rétorikou spásné oběti. Nicméně je příznačné, že když se Jacques Maritain v Člověku a státu pokouší vytvořit „katolickou“ teorii demokracie, je to právě irský příklad, který ho inspiruje k specifické vizi „úderné prorocké menšiny“ jako násilného prostředku dosažení lidové svrchovanosti ve výjimečných případech tyranské nadvlády. Stejně jako Schmitt, i Maritain si všímá výjimečnosti irského příkladu, a i když nezmiňuje Pearsovo jméno explicitně, nelze pochybovat, že má na mysli právě Velikonoční povstání, když píše: „První věcí, kterou musí inspirovaný služebník lidu udělat, je probudit lid, probudit k něčemu lepšímu, než jsou každodenní starosti, k vědomí nadindividuálního úkolu, který je třeba splnit.“

Autor vyštudoval politológiu a írske štúdiá. Pôsobí v Poľskom inštitúte v Prahe. Text pôvodne vyšiel v českej revue Kontexty.