Priblížili sme sa dnu / rozhovor s biskupom Václavom Malým
Číslo 4/2012 ·
·
Čítanosť článku: 2573
Pán biskup, pred pätnástimi rokmi ste boli vysvätený za biskupa a zvolili ste si heslo „Pravda a pokora“. Tí, ktorí poznáme Váš život, rozumieme tomuto heslu. Horšie je to už s Vašim erbom. Sú na ňom dokorán otvorené drevené vráta s piatimi hviezdami uprostred vrát a päť hviezd mimo nich. Čo to pre Vás symbolizuje?
Můj biskupský znak symbolizuje podobenství o deseti pannách. Pět moudrých, protože byly připraveny vítat ženicha, s ním mohlo vejít do svatební síně. Biskupská služba má svůj zdroj v otevřenosti vůči Pánu, na něhož služebník církve čeká a je vnímavý, jakmile přichází, i když možná ne vždy na první pohled uchopitelným způsobem. Otevřená vrata připomínají, že vše má být činěno sub specie aeternitatis.
Pätnásť rokov ste pražským pomocným biskupom. Ako by ste dnes, a s výhľadom do budúcnosti, charakterizovali kresťanské Čechy?
Pořád je znatelný rozdíl mezi Čechami a Moravou, která je více religiozní. České i moravské pohraničí – bývalé Sudety – jsou si podobné. Tam je velmi slabá religiozita. Dá se říci, že církev v Čechách má své těžiště ve městech, nikoliv na venkově. Není církví lidovou ani národní. Budeme muset učinit nejednoduché a bolestné rozhodnutí: zda pokrývat pastoračně celé území nebo vytvářet malá misijní ohniska, která vyzařují Boží světlo a proměňují své okolí. Mladá generace není úplně hluchá. Tvrdých a primitivních ateistů ubývá. Nekonzumní část mladých touží po duchovním zakotvení. Hledá a uvědomuje si, že ke smyslu života nestačí dobré existenční zajištění. Slabinou zůstává pokušení synkretismu a nedůvěra vůči institucím včetně církví. Přiblížili jsme se dnu, z něhož už můžeme jenom stoupat. Záleží na nás věřících, abychom měli s mladými trpělivost a prezentovali jim živé evangelium srozumitelným způsobem. Máme své veliké dluhy, které si neradi přiznáváme.
Aký je Váš pohľad na kresťanskú Európu? Vyspelý západ akoby nepotreboval Cirkev, ktorá navyše dosť bezradne prežíva túto svoju hodinu skúšky. Vidíte predsa nejaké svetielko na konci tohto tunela konzumu?
V Evropě trpíme nepřiznávanou nemocí: vypjatým individualismem a pokřiveným chápáním svobody. Jsme fascinováni růstem životní úrovně, který bereme jako samozřejmost, a necháváme se vláčet mediální povrchností. Chybí trpělivost pracovat na sobě a nepodléhat pokušení k adoraci sebe sama. Protože chybí hlubší kulturní a duchovní vzdělanost, měříme mezinárodní vztahy převážně ekonomickým pohledem. Jako Evropané se nacházíme na křižovatce, zda zabřednout do stávajícího marasmu duše nebo znovu objevit životodárný náboj evangelia. Současná situace má tu výhodu, že po nás věřících vyžaduje plné nasazení a ochotu vytvářet duchaplné „ostrůvky pozitivní deviace“. To se leckde děje. Jsme v postavení Jana Křtitele, který volal a nehrál na potlesk davů. Z tohoto zorného úhlu nám přítomnost muslimů může důrazně připomenout, že nejenom chlebem je člověk živ.
Zdá sa, akoby dnešnej dobe chýbali aj veľkí svätci, ktorých Pán Boh vždy povoláva v časoch neistoty a zmätkov. Alebo sú medzi nami, len o nich nevieme?
V životě jsem potkal mnoho svatých mužů a žen. Dodnes žasnu nad odvahou, vytrvalostí a věrností žen politických vězňů v padesátých letech minulého století, které samy vychovaly potomstvo, stály při svých mužích a překonávaly existenční svízele. Mrzí mě, že za svaté jsou pokládány především osoby zasvěcené Bohu, jakoby mezi manželi a v rodinách nebylo možno svatosti dosáhnout. Vážná výzva pro naši církev. Během svého pobytu v Číně jsem se setkal s jedním stařičkým katolickým knězem, který si odseděl 25 let kriminálu. Jaký pokoj a klid bez stínu pomsty nebo nenávisti vyzařoval z jeho tváře .Políbil jsem mu ruce a cítil jsem se zahanben, jak nedostatečné je mé následování Pána. V Bělorusku v jednom městě zorganizovaly tři staré „bábušky“ přeměnu stodoly v kostel. Po celá desetiletí – bez kněze –měly v rukou jediné: růženec. Sedřené a pohrdané ve svých „pokrokových“ rodinách vytrvaly. I jim jsem políbil ruce. To jsou světice a světci nové doby. Troufám si možná nadneseně říci: na nich stojí náš svět.
Pápež Benedikt XVI., ale aj iné osobnosti kresťanského sveta hovoria často o premenách, ktoré čakajú na Cirkev. V čom by sa podľa Vás mala zmeniť Cirkev, v čom biskupi, kňazi, rehole, v čom laici, aby sa Cirkev stala znovu znamením nádeje pre tento svet?
V církvi postrádám odvahu ke svobodě. Nemíním tím svéřepý individualismus ani chaos či nedodržování evangelních rad. Pořád se svobody bojíme a mnohé, co si skutečně myslíme, před druhými v církvi nevyslovíme. Atmosféra strachu škodí a ničí iniciativy. To platí i o nositelích svátostného kněžství. Nejednou tlačí svěřené sestry a bratry do role mlčícího a poslušného stádečka. U laiků pozoruji spíše lhostejnost a spokojenost s běžným farním provozem bez většího zaujetí. I oni potřebují odvahu ke svobodě, aby více obohacovali potřebný dialog uvnitř církve i církve se světem. Všichni pokřtění mají odpovědnost za tvář církve. Abychom se stali „přitažlivými“ pro svět, nemůžeme pominout to základní: zaujetí Ježíšem a úžasem nad jeho působením v dějinách. Jeho nabídka nemá obdoby: milovat i nepřátele a učit se žít na dluh. Nikdy Bohu nesplatíme vše, co nám daroval. A přesto můžeme doufat v jeho milosrdenství. Teprve poté můžeme tvořit různé pastorační a evangelizační plány a rozvíjet jim odpovídající aktivity.
V čom nachádzate svoj skrytý pokoj, radosť a optimizmus pre každý deň? Ako najradšej relaxujete?
Miluji Bibli. Čtu ji stále dokola, nejen když se připravuji na kázání. Každý den se tím duchovně pro mě stává dobrodružným. Nejvíce si odpočinu a relaxuji, když si udělám delší pěší túru – běžně mezi 20 - 30 kilometry. Pročistím si hlavu, unavím pořádně stárnoucí tělo a s chutí se vracím domů.
Chcete niečo odkázať Slovensku, ktoré ste v časoch prenasledovanie spolu s nebohým Václavom Bendom radi navštevovali?
Nerad používám laciná přání. Slovákům přeji, aby se necítili ohroženi evropskou kulturní a duchovní pluralitou a zachovali si otevřenost a srdečnost, s níž dovedou provázet pohostinnost vůči hostům.
Zhováral sa František Mikloško.