Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Ztracený poklad Evropy

Číslo 3/2012 · Marek Cichocki · Čítanosť článku: 1739
 

Politická filozofie polsko-litevského státu

Vedle Svaté říše římské, Švýcarského věčného spříseženství, Spojených nizozemských provincií, tudorovské Anglie nebo Spojených států amerických představuje První Rzeczpospolita jednu z nejdůležitějších a nejvýznamnějších politických tradic Západu, které se opírají o základní premisy myšlení doby předmoderní. Tato tradice nejdéle v celé Evropě vzdorovala rostoucí vlně novověké centralizace moci a s ní spojenému pojetí modernity (Ústava 3. května byla určitým pokusem o více konsenzuální smíření novověké modernizace se starým republikanismem Rzeczpospolité), i když nakonec jí podlehla. Polsko tak v Evropě představuje velice zvláštní případ, neboť se může vykázat jednou z nejrozvinutějších tradic přednovověkého republikanismu a konstitucionalismu, utvářeného po více než tři století. Vzhledem k osudu, který je potkal v 19. a 20. století, se však Polsko rovněž snaží legitimovat po mém soudu značně zdeformovaným pojetím moderního národního státu. Tento výklad se formuloval až v úzkém sepětí s politicko-civilizačním projektem meziválečné Druhé Rzeczpospolité (i když tehdejší polský stát stále ještě obsahoval silné prvky někdejšího federalismu a multikulturality) a také, paradoxně, i ve spojení s komunistickým projektem v období Polské lidové republiky.

Otevřenou zůstává otázka, do jaké míry jsou v dnešní době prvky republikánské tradice v Polsku i nadále přítomné, přičemž je třeba vzít v úvahu skutečnost, že praktická dimenze této tradice byla na mnohá desetiletí brutálně přerušena: v 19. století po dělení Polska a ve století následujícím za vlády komunismu. A také otázka, do jaké míry mohou v souvislosti s tím dnes reálně v širší míře působit jako živý prvek evropské politické tradice. Máme tu nepochybně co dělat s tradicí, kterou nelze jednoduše vyložit prostřednictvím mechanismů a institucí fungujících v současném Polsku. Nicméně její více nebo méně zjevná přítomnost v polském veřejném prostoru a vliv na způsob, jakým si Poláci i nadále tento prostor v praxi organizují, jsou natolik očividné, že si jich všímají a analyzují je i někteří pozorovatelé zvenčí. V této souvislosti je nejčastěji připomínán příklad první Solidarity z let 1980–1981, ale určitě není jediný.1 Stará republikánská tradice si uchovávala svůj napůl „ilegální“ život také po roce 1989 ve Třetí Rzeczpospolité a neočekávaně se projevovala v životním stylu Poláků, v kultuře anebo v náboženském životě (především při cestách Jana Pavla II. do Polska).

Zarážející je skutečnost, že ona hlubší tradice předmoderního republikanismu První Rzeczpospolité v dnešních úvahách o Evropě zcela chybí, což samo plně postačuje k tomu, abychom ji vnímali jako ztracený poklad Evropy. V dnes již klasických textech napsaných v šedesátých letech 20. století a zabývajících se teorií integrace a politiky, jak tomu je v případě Karla Deutsche nebo Samuela Huntingtona2 , jsou předmětem úvah nejrůznější příklady z dějin: tudorovská Anglie, Svatá říše římská německého národa, Rakousko-uherská monarchie, Švýcarsko, Norsko a Švédsko, Spojené státy, ale v žádném z nich se neobjevuje ani zmínka o Rzeczpospolité, která představovala velký integrační projekt mírové federalizace národů střední a východní Evropy trvající několik staletí. Stejně zarážející je, že tento příklad chybí i v monumentální práci ze sedmdesátých let, v níž se její autor Ernst Deuerlein zabývá myšlenkou federalismu3. Příznačné je také to, že například v již na konci devadesátých let vydaném kompendiu textů na téma občanskost (jde o klíčový pojem integračního projektu Rzeczpospolité) je Polsko zmíněno pouze jednou, v souvislosti s polskou národnostní menšinou na území pruského státu v 19. století4. Podobných příkladů by se dalo uvést víc. Fenomén Rzeczpospolité se v důsledku této nepřítomnosti nejenže nestal jedním ze stálých předmětů zkoumání, pokud jde o politiku a integraci v Evropě doby předmoderní, moderní a postmoderní, ale i samotné Polsko jakožto fenomén evropské politiky je především, neli výlučně, nesprávně vnímáno prizmatem oné druhé, meziválečné, povrchní zkušenosti národního státu nebo zkušenosti národa bezstátního a nepolitického (neexistence v klíčové době 19. století). Díky tomu je pak stavěno do jedné řady s „mladými“ státy jako Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ukrajina nebo Slovensko. Nepochybně velké zásluhy na utvrzení tohoto falešného obrazu má na Západě populární teorie nacionalismu, kterou rozvíjel Hans Kohn. Jeho typologie politických a etnických národů sloužila především k popsání fenoménu, jakým byl německý nacionalismus a nacismus v Evropě. Tento fenomén je vysvětlován pouze prizmatem státotvorné a politické zaostalosti Německa na pozadí západní vlny novověké modernizace5. Ta měla vést k nekontrolovanému výbuchu nacionalismu v 19. a k nástupu nacismu ve 20. století. Kohn a jeho stoupenci velice rádi přenášejí toto schéma na Polsko i na jiná národní společenství středovýchodní Evropy a vykládají je jako typický příklad zaostalého národa, který se před získáním vlastní státnosti v roce 1918 mohl odvolávat výlučně na úzce chápané tribalistické tradice etnika a postrádal jakoukoli zásadní politickou tradici6. Tímto způsobem došlo k tomu, že tři sta let politické tradice Rzeczpospolité skončilo v propadlišti dějin a Poláci jako politický a státní subjekt měli své dějiny začít psát teprve na počátku 20. století. Současný německý historik Hagen Schulz, jenž se věrně drží Kohnových tezí, věnuje Rzeczpospolité ve své knize Stát a národ v evropských dějinách (Staat und Nation in der europäischen Geschichte, 1995, české vydání 2003) pouze několik okrajových úvah, z nichž vyplývá, že nikdy nebyla politickou entitou a že mezi Svatou říší a Ruskem se po staletí rozprostíral blíže neurčený chaos. Podobné úvahy nejsou bohužel ojedinělé7. V devadesátých letech sloužily běžně ke zdůvodňování teze, že střední a východní Evropa může v protikladu k Evropě západní, která fázi nekontrolovaného nacionalismu už definitivně překonala, vzhledem ke svému státotvornému a politickému opoždění nebo z nedostatku jiných než etnických tradic velice snadno podlehnout zběsilému nacionalismu8.

Vinu za to, že se tradice Rzeczpospolité nestala trvalým objektem historického a politologického zkoumání evropské integrace, však nelze svalovat výlučně na skutečnost, že na Západě přistoupili na toto pro nás nepříznivé badatelské paradigma, jehož účinek ještě dodatečně zesilovala izolace Polska v důsledku pojaltského rozdělení Evropy. Velký díl viny je také na straně nás Poláků. Na konci 19. století se politické uspořádání a kultura Rzeczpospolité staly předmětem masivní kritiky nejen v řadách konzervativních krakovských historiků („Stańczykové“9), ale také v nacionalistických kruzích, které měly zájem na tom, aby se mezi Poláky prosazovala myšlenka homogenního národního10 státu (Roman Dmowski), nebo v kruzích socialistických, zaujatých myšlenkou světové revoluce, v jejímž důsledku měla vzniknout homogenní internacionalistická dělnická kultura (Stanisław Brzozowski). Je příznačné, jak silně Polská lidová republika těchto tří zdrojů kritického přístupu k tradici Rzeczpospolité využívala v době, kdy se komunismus v poválečném Polsku ještě snažil prosadit svůj kompaktní civilizační program modernizace, který vycházel z nutnosti vymýtit veškeré konkurující tradice minulosti.

Zvnějšku osvojená teoretická řešení nebo běžné předsudky o zaostalosti polské politické tradice spojené s naší vlastní kritikou Rzeczpospolité jako nepohodlného dědictví, které komplikuje naše aspirace zapojení se do moderní Evropy, způsobily, že jsme se doposud nezapojili do diskuse o budoucí podobě evropské integrace jako subjekt plně si vědomý vlastní identity. Nejsme schopni přijmout výzvu představovanou sporem o podobu Evropské unie a Evropy, který – jak výstižně říká Larry Siedentop – je ve skutečnosti soubojem ústavních tradic, konkurenčním střetáváním různých modelů politického uspořádání. Z účasti na zmíněném soupeření se Polsko vyloučilo samo, třebaže má jednu z nejstarších tradicí občanskosti, samosprávy a republikanismu v Evropě a je zemí, v níž vznikla první v Evropě sepsaná ústava. V debatě o integraci jsme zaujali adaptační strategii příznačnou pro slabé země, jež si nejsou jisty svou vlastní identitou, a nepodporujeme ani tak určité modely politické integrace jako spíše státy, které za těmito modely stojí.

Bylo by velice těžké v tomto textu komplexně vyložit zapomenuté politické tradice Rzeczpospolité. Proto se zde pokusím nastínit alespoň některé vybrané otázky, jež se týkají jejího politického uspořádání a jsou příznačné pro způsob, jakým byli Poláci zvyklí organizovat svůj veřejný prostor. Jde o vlastnosti, které získávají po mém soudu mimořádný význam právě v kontextu výše nastíněného problému evropské integrace a konkurence odlišných modelů politické tradice v Evropě.

Dalo by se dlouze debatovat o tom, do jaké míry se vývojové směřování politické tradice v dávném Polsku odklánělo od trendů charakteristických pro západní Evropu. Je však mimo vší pochybnost, že Rzeczpospolita jako politické zřízení představovala útvar odlišný od zcentralizovaného modelu suverénního novověkého státu, který se utvářel v 17. století, s jeho v průběhu času stále racionalizovanější a formalizovanější koncepcí politické moci. Charakteristické znaky tohoto útvaru měly zjevně předmoderní charakter a pramenily ve středověkém konstitucionalismu a filozofii vládnutí. Vedlejším pramenem – ne pouze ve smyslu sarmatské mytologie, ale především ve smyslu politické praxe – byla rovněž antická tradice. A právě silným důrazem na politický démos se zřízení Rzeczpospolité v politické praxi lišilo od zbývajících předmoderních politických entit v Evropě 16. a 17. století, jako byla tudorovská Anglie nebo německé Císařství.

Všimnemeli si blíže struktury politického uspořádání Rzeczpospolité, nepřehlédnutelné jsou především dvě základní vlastnosti: decentralizace moci a lokálnost reprezentace. V prvním případě především vůbec nejde o často tak zdůrazňovaný odpor šlechty k nadbytečné centralizaci moci v rukou krále ani o tvrdošíjné snahy kontrolovat a oslabit monarchu, které se projevily v nepřetržitém boji s hrozbou absolutum dominium nebo také v logice politického uspořádání obsažené ve statutech nihil novi. Fenomén decentralizace vycházel především z „údělnosti“ moci. Andrzej Walicki ve své analýze politického uspořádání Rzeczpospolité staví tuto vlastnost na první místo11. V praxi tato koncepce označovala dělenou moc, a tedy takový stav věci, za kterého různé subjekty ve státě – král, aristokracie, duchovenstvo, (nižší) šlechta, v určitém stupni a zprostředkovaně také část měšťanstva – vykonávaly politickou moc, přičemž vytvářely stav vzájemné rovnováhy, kontroly a respektu. Tento model moci se rozvíjel v očividném protikladu s koncepcí moci suverénní, se kterou polemizoval. Není náhodou, že politické zřízení Rzeczpospolité naráží na tak ostrou kritiku u prvního západoevropského teoretika suverenity Jeana Bodina12. Model uspořádání Rzeczpospolité totiž vycházel z přednovověkého pojetí výkonu moci, které se zásadně lišilo od nové koncepce suverenity: šlo o moc vykonávanou ne jediným, ale více subjekty, a proto také o moc necentralizovanou (nekoncentrovanou v jednom mocenském středu), kterou zároveň provázelo chybějící zásadní rozdělení jejích funkcí, a tudíž i poukaz na odlišnou institucionální odpovědnost za zákonodárný, výkonný a soudní aspekt moci. Různé subjekty, které vykonávaly moc, se ve svých funkcích navzájem překrývaly a v dosahu své působnosti vykonávaly funkci zákonodárnou či soudní nebo se také ujímaly aktivit v oblasti zahraniční politiky. Naproti tomu novověká koncepce suverénnosti vedla k vytvoření jediného suverénního subjektu moci, přičemž eliminovala – i v doslovném smyslu – veškerou konkurenci a zavedla funkční rozdělení na legislativu, exekutivu a soudnictví13. Předmoderní koncepce dělené moci zplodila mimo jiné slabě rozvinutou centrální státní správu. V Rzeczpospolité nechyběla samozřejmě zcela – král měl k dispozici úředníky: kancléře, vicekancléře, velkého a dvorního maršálka, pokladníka (podskarbi), velkého a polního hejtmana (velitelé vojsk), na místní úrovni pak starosty. Průběžné záležitosti vyřizovala královská kancelář14. Avšak celý obrovský prostor spravování státu se odehrával mimo dosah struktur výkonné monarchovy moci, a to na zásadě místní šlechtické samosprávy.

Modelu necentralizované moci rozdělené mezi různé subjekty bez jasného vymezení funkcí v politické praxi Rzeczpospolité odpovídal také předmoderní mechanismus místní reprezentace neboli bezprostředního zastupování zájmů různorodých místních společenství. Mechanismus parlamentní reprezentace až do Ústavy 3. května roku 1791 vycházel ze systému oblastních sněmíků (sejmiki ziemskie) – jako bezprostředních místních reprezentací –, které delegovaly své zástupce do celostátního sněmu, přičemž je zavazovaly přesně stanovenou „instrukcí“, v jejímž rámci mohli jednat při práci parlamentu. Jak si všímá jeden z historiků: „Polsko počínaje 13. stoletím převzalo model západoevropské společnosti postavený na právech-svobodách příslušejících lidským společenstvím: městům, vesnicím, duchovním a jejich různým korporacím, rytířstvu – nižší šlechtě. Členové těchto různých společenství, jež zahrnovala čtyři velké stavy, které i tak nebyly zcela uzavřené, tvořili to, čemu se v jazyce oné doby říkalo společenství občanů – societas civilis. […] V 15. století se definitivně vytvořil oblastní a krajský sněmík, který jako samosprávná regionální moc shromažďoval veškerou šlechtu na daném území. Oblastní sněmíky se vyjadřovaly k celostátním záležitostem, volily své reprezentanty do celostátních rad. Na přelomu 15. a 16. století se formoval polský parlament. Poslanecká sněmovna se skládala ze zástupců oblastních sněmíků, zatímco senát z nejvyšších hodnostářů jmenovaných králem.“15

Oblastní sněmíky tvořily podstatu systému polského parlamentarismu, když mechanicky přenášely zájmy jednotlivých místních společenství na úroveň celé res publiky. Tento druh reprezentace zajišťoval podíl na společném veřejném prostoru co možná nejširšímu spektru různorodých zájmů a zajišťoval také početnou a bezprostřední účast na výkonu moci. Zásadně se však lišil od abstraktní reprezentace rozvinuvší se v novověku, ať už v podobě absolutního monarchy, nebo v podobě národního shromáždění, reprezentujícího celek při reálném výkonu moci nepřítomný.

Tyto vlastnosti, totiž model dělené moci bez rozlišování funkcí této moci, mechanická koncepce místní reprezentace nebo silně rozvinutá místní samospráva na úkor centrální administrativy způsobují, že se politická zřízení Rzeczpospolité a tudorovské Anglie systémově navzájem podobají, díky čemuž je možné jejich společné zařazení do jedné kategorie předmoderního pojetí politiky. Rozdíl ve vývoji obou politických tradicí spočíval v tom, že v Anglii začal už v 17. století tento systém podléhat výrazné centralizaci, a to směrem k suverenitě parlamentu a k odlučování jiných subjektů od výkonu moci, zatímco polské zřízení těmto tendencím nadále vzdorovalo.16

Existovaly také podstatné rozdíly, které u politického uspořádání Rzeczpospolité tvořily jeho výrazné specifikum. Mezi ně patří především étos občanskosti, který kulturně, jazykově, etnicky a nábožensky diferencovanou realitu Rzeczpospolité propojoval pocitem společenství, a to na základě podobně vnímané připoutanosti k hodnotám republikanismu – společné zodpovědnosti za společnou věc. A právě tento republikánský, občanský étos stmeloval společensky, národnostně, nábožensky, jazykově a historicky různorodé části Rzeczpospolité – umožňoval koexistenci měšťanské samosprávy Západního (Královského) Pruska se šlechtickou samosprávou Velkopolska i Malopolska i s de facto oligarchickým systémem Litevského velkoknížectví nebo Ukrajiny, koexistenci katolíků, kalvinistů i pravoslavných, lidí hovořících polským, německým, litevským nebo západoruským (ruténským) jazykem. „To, co spojovalo všechny lidi s odlišným národním cítěním i náboženstvím, nebyl sarmatismus, jak jsem o tom byl dříve přesvědčen i já sám. Nebyl to sarmatismus jako společný mýtus sdílený polskou šlechtou, ale vlastně jen souhlas se společnými hodnotami nebo s občanským systémem hodnot,“ říká jeden z největších znalců Rzeczpospolité Andrzej Sulima-Kamiński17. Konkrétně tento systém tvořily hodnoty jako individuální svobody, právo na samosprávu nebo právo na kontrolu centrální moci. Důležité je, že tento systém dokázal nejen udržet v jednotě zcela různorodé součásti polsko-litevského státu, ale že ještě v 17. století představoval velice přitažlivou alternativu pro různé národy a společenství středovýchodní Evropy. Neměl inkluzivní charakter, ale silně působil navenek. Byl to tedy zvláštní styl republikánského způsobu života a s ním spojené republikánské paideie, který praktikovala – na tehdejší evropské poměry – značná část obyvatelstva Rzeczpospolité, neboť přímými politickými právy disponovalo možná až kolem deseti procent populace. Je třeba mít na paměti, že například v Anglii, považované za příklad nejlépe rozvinuté tradice evropského parlamentarismu, se díky reformě volebního práva zavedené v roce 1832 rozšířila skupina obyvatel těšících se politickým právům na 3,2 procenta celé společnosti a ve Francii Ludvíka Filipa to bylo pouhých 1,5 procenta celku18. Možnost podílet se na různých formách výkonu moci byla v přednovověkých politických systémech – jako např. v tudorovské Anglii nebo Svaté říši německého národa – všeobecně mnohem vyšší než v těch novověkých, což vyplývalo ze samotné logiky dělené moci a hybridní povahy přednovověkého státního společenství. Avšak pouze v Rzeczpospolité (nepočítaje samozřejmě městské republiky) se tato účast tak jednoznačně pojila s étosem občanskosti. Podíl na výkonu některých forem moci v Anglii v 16. století ani v císařství nevedl ke zrodu myšlenky politického, občanského dému, společenství politicky si rovných občanů. V Rzeczpospolité však představovala absolutně základní součást politické praxis a paideie a určovala charakter obecně uznávaného životního stylu do té míry, že nadále silou setrvačnosti působila na lokální úrovni, dokonce i dlouho po dělení Polska, a postupem času se stala částečně vědomým a zčásti pouze tušeným toposem polské odlišnosti19.

Velice důležitou vlastností politického zřízení Rzeczpospolité byl rovněž mechanismus spontánního, vnitřního zapojení občanů do konfederace – spojenectví uzavíraného za účelem vykonání konkrétních politických, většinou nápravných, úkolů tváří v tvář krizi. Ve svém rozboru uspořádání Rzeczpospolité se pouze Jean-Jacques Rousseau, jako snad jediný novověký myslitel v západní Evropě (vedle Johannese Althusia a Edmunda Burka),20 snažil nenechat se unést negativními předsudky při hodnocení tehdejšího polsko-litevského státu a mechanismus konfederace charakterizoval následujícím způsobem: „Konfederace je v Polsku tím, čím byla ve starém Římě diktatura. Jedna jako druhá omezuje práva při náhlém nebezpečí, ale existuje mezi nimi ten rozdíl, že diktatura, jež byla zcela v rozporu s římským zákonodárstvím a s duchem zřízení, je nakonec zlikvidovala, zatímco konfederace, které jsou pouze prostředkem posílení a obnovy zřízení otřeseného velkým vysílením, mohou znovu natáhnout a uvést do chodu poškozenou pružinu fungování státu, ale nikdy ji nemohou přetrhnout. Tato forma federace, která může být ve svých počátcích dílem nějaké nahodilé příčiny, se mi jeví jako politické veledílo. […] Konfederace představují štít, azyl, svatyni tohoto zřízení. Dokud existují, jeho pád se zdá být nemožným.“21

Tento postulativně mobilizující způsob politického zapojení a působení občanů se zásadně lišil od novodobého chápání politiky ve státě a od její funkce shora centralizovaného, racionalizovaného a institucionalizovaného řešení krizí. V politickém systému přednovověké doby plnil v krizových okamžicích roli spontánní samoregulace zdola. Konfederace v Rzeczpospolité připomínaly podobný mobilizační mechanismus státních a mezistátních konfederací, které fungovaly ve Svaté říši římské německého národa, nebo fenomén tzv. awakenings v americké politické tradici.22

Pro politickou kulturu Rzeczpospolité byl charakteristický také zvláštní přístup k náboženství i jeho vztah k veřejné sféře. V této otázce dochází v západní Evropě 17. století k velice bouřlivým změnám, provázeným vyostřenými konflikty na nábožensko-politickém základě (anglická revoluce, třicetiletá válka). Jejich následkem se v novověké Evropě formují v otázce přítomnosti náboženství ve veřejném životě tři základní přístupy. První předpokládá nutnost podřídit náboženství světskému státu (Hobbes), druhý trvá na primátu náboženství a papeže nad státem (Suárez), třetí postuluje náboženskou neutralitu státu při rovnocenné koexistenci různých náboženství ve státě (Locke).23 V důsledku změn, které se v průběhu novověku v chápání politiky odehrávají nejprve v absolutistické Evropě a posléze v Evropě národních demokratických států, se prosazuje první a třetí přístup. Vlivem osvícenství a jeho politických následků (vznik národního demokratického státu) se spojují ve směsici sekularizace politické sféry, která je charakteristická pro naši současnost. Formálně měly být závazné různé typy odluky náboženství od státu, v praxi absolutistický i demokratický stát s poukazem na svoji suverenitu zatlačoval náboženství do soukromí a stále zřetelněji vytvářel vlastní formu imanentního státního a občanského náboženství, odvolávaje se někdy na předkřesťanský, starověký model občanského náboženství formulovaný Markem Terentiem Varronem. Politický novověk se svou koncepcí suverenity tímto způsobem dekonstruoval křesťanskou ideu moci coby transcendencí vymezeného poslání prostřednictvím moci absolutní (ať již monarchy nebo lidu, z tohoto hlediska byla demokracie 19. století rozvinutím dřívějšího absolutismu), která vycházela, jak si již dříve všiml Alexis de Tocqueville, z různých forem imanentní zástupné zbožnosti.24

Rzeczpospolitou na tomto pozadí odlišovala nepřítomnost podobných dramatických změn, které byly charakteristické pro západní Evropu – šlechta se například zcela stavěla proti vměšování do náboženských konfliktů třicetileté války, když kromě jiného soudila, že jejich logika je v přímém rozporu s přístupem k odlišným náboženstvím, pro který se rozhodli občané Rzeczpospolité.25 Názory na vztah mezi náboženstvím a politikou se v Rzeczpospolité utvářely různě a často samozřejmě byly předmětem velmi prudkých sporů (včetně nejčastěji v tomto kontextu uváděného sporu o polské ariány26), nikdy však nevedly k tomu, že by některý ze tří pohledů na tuto otázku, charakteristických pro novověk, získal rozhodující převahu, a to ani tehdy ne, kdy se v 18. století dominujícím prvkem pozdního republikanismu stane katolicismus. Šlechta nezávisle na formě své zbožnosti dokázala vesměs udržet stav spásné rovnováhy mezi pragmatismem a upřímně pociťovanou potřebou transcendence. Individualismus nebo vědomí vlastní politické autonomie způsobovaly, že nikdy nepřipustila převahu duchovenstva ve státě, střetávala se s jurisdikcí biskupů a na svých statcích řešila náboženské záležitosti podle vlastního uvážení. Na druhé straně hrály teologické otázky ve veřejném životě šlechty velkou roli a byly neustálým předmětem zájmu a diskusí.27 Většinu polských humanistů 16. a 17. století tvořili teologové nebo lidé, kteří se o teologické otázky přinejmenším zajímali. Veřejný život Rzeczpospolité byl prosycen zbožností nejenom ve významu kultu, ale i ve smyslu uvažování nad náboženskými otázkami a také ve smyslu intelektuálním.

„Celé generace občanů Rzeczpospolité byly spjaté s Biblí. Právě Bible pro ně znamenala zcela zásadní a nedílnou součást jejich základní myšlenkové formace, která nemusela být nutně pouze náboženská. Vidění světa, přemýšlení o světě, úvahy o člověku v perspektivě Boží přítomnosti, úvahy o člověku ve vztahu k bližnímu, úvahy o člověku ve vztahu ke společnosti, k moci… A zde byla Bible zcela nezastupitelná a populární.“28

Šlechta při vší své kritičnosti a nedůvěře vůči absolutum dominium chovala obrovskou úctu vůči králi jako pomazanému od Boha. Skutečnost, že král byl zároveň zvolen šlechtickým politickým národem, symbolizovala jednotu Boží vůle s vůlí lidu, čímž zároveň poskytovala silné teologické odůvodnění Rzeczpospolité jako republikánsko-demokratické smlouvy. Zdá se tedy, že při veškerém étosu demokracie a občanské rovnosti měla přednovověká koncepce moci jako Bohem vymezeného poslání blízko k tomu, jak byl chápán vztah politiky a náboženství, díky čemuž se vedle republikánského prakticismu šlechty v Rzeczpospolité nevyvinula žádná podoba občanské imanentní státní zbožnosti. Potřeba transcendence byla příliš silná na to, aby ji mohla nahradit republikánská praxe. Smysl onoho zvláštního spojení křesťanské transcendence s praktickou, republikánskou vírou v relativně příznivé uspořádání lidských záležitostí zde na zemi (skrze úctu ke svobodě jednotlivce a vytvoření odpovídajících společných zákonů/práv) patrně nejvýstižněji a nejlapidárněji vyjádřil Stanisław Orzechowski – jde o to, aby se Kristus mohl na Aristotela nebo Cicerona posadit jako na osla.29 S podobným přístupem ke vztahu mezi křesťanskou transcendencí a republikánským prakticismem se můžeme setkat v americké politické kultuře, která – a to i přes formální oddělení politiky od náboženství – je rovněž silně prosycena náboženskými prvky a výjimečně citlivá na veřejné vědomí o transcendenci.30

Při pokusu zrekonstruovat základní východiska politické filozofie Rzeczpospolité nemohou chybět otázky týkající se vztahu k právu. Zdá se, že právní praxe (v protikladu k teorii) sehrávala v jejím politickém životě, obzvlášť v tom místním, významnou roli a vedle občanskosti a zbožnosti představovala jednu z vlastností vyjadřujících osvojený životní styl.

„Základní […] školou práva pro polskou šlechtu se stala bezprostřední účast na výkonu spravedlnosti. Výsledkem odvěkého zvyku naslouchat soudům bylo to, že se šlechta s oblibou soudila, účast v soudních procesech, ať již vlastních, nebo v procesech příbuzných či sousedů byla často chápána jako zábava. […] Mezi šlechtou získalo oblibu praktické studium domácího, polského práva. Nazývalo se palestra. Spočívalo – pokud jde o chudší šlechtu – v provádění těch prací u soudů a právních kanceláří, jež tvořily náplň činnosti sekretářů (notarii, scribae) protokolujících průběh soudních rozprav nebo archivujících obsah procesních spisů. Tomuto účelu sloužily také vzory v podobě formulářů (rukopisných, později také tištěných). V těchto kruzích se vysoce cenila práce v arcibiskupských nebo biskupských kancelářích, zcela nejvýše pak práce v kanceláři královské. Schopným sekretářům nejednou otevírala cestu k vysokým hodnostářským funkcím.“31

Práce v kancelářích nebo účast šlechty v samotné správě soudnictví jako veřejná občanská služba i jako důkaz důvěry místní společnosti způsobovala, že právní praxe byla stálým prvkem veřejného života většiny občanů Rzeczpospolité. Zároveň však existovala výrazná nechuť k teoretizování a k abstrahování práva, která se projevovala mimo jiné v dosti kritickém a podezíravém vztahu k římskému právu, i nechuť k přehnané právní kodifikaci a k právnímu formalismu.32 V přístupu k právu v Rzeczpospolité výrazně převažoval prakticismus. Vyplýval z hlubokého přesvědčení, že právní regulace se nerodí z obecných teorií nebo idejí práva, ale z odpovídajícího čtení a výkladu faktů, konkrétních případů.33 Zákony tak vznikaly v důsledku co možná nejlepšího rozlišení skutečnosti v soudním procesu (konaném občany jako veřejná služba i výraz důstojenství). Proto měly zákony převážně povahu zvykového práva, práva předků aktualizovaného soudní praxí, tj. samotnými občany. Často se tyto situace bezdůvodně líčí v jednoznačně černých barvách jako příklad zaostalosti, nedostatku profesionality a neefektivnosti prosazování práva v Rzeczpospolité. Tento systém měl nepochybně své slabé stránky, obzvlášť pokud jde o prosazování práva (ale i tady je třeba mít na paměti silné občanské opravné hnutí zdola právě ve věci prosazování práva – tzv. exekuční hnutí). Zcela jistě ho však nelze označit za systém faktického bezpráví nebo právního chaosu. Zásadně se lišil od novověkého pojetí práva ve státě, které kladlo důraz na jeho formální aspekt, na jeho racionalizaci a přesnou kodifikaci, a prostřednictvím zřetelně oddělených různých funkcí moci kladlo i důraz na jeho „profesionalizaci“, spojený s odebráním výkonu spravedlnosti občanům a jeho převedením na příslušné specializované agendy systému suverénní moci ve státě. Připisujeli se faktům, zvykovosti nebo soudní praxi klíčová role při definování zákonů v Rzeczpospolité, v žádném případě to neznamená jejich úplnou partikulárnost a libovolnost, jež by znemožňovaly jakékoli pojetí práva jakožto nadřazené obecnosti. Právě naopak, odůvodňovalo absolutní nadřazenost práva nad mocí monarchy i politického dému, v praxi nad mocí kohokoli. Žádný politický subjekt nemůže být v tomto pojetí uznán nebo uznat sebe sama za absolutní zdroj zákonů, naproti tomu – budeli se držet faktů a odvolávat se na obyčeje, tradici nebo na zdravý rozum – může tyto zákony „odhalovat“, dospívat k nim ve jménu pravdy a společného dobra. Filozofie politiky a práva v Rzeczpospolité vycházela z předpokladu, že právě svobodné lidské konání předchází zavedení právních pravidel a podmiňuje je, ne naopak. Právo chápané jako čistá abstrakce rozumu musí v politické realitě vést k nějaké z forem diktátu, který chce svobodnému lidskému konání vnutit politickou formulaci suverénně definovanou dominujícím subjektem. V Rzeczpospolité přijaté pojetí práva silně připomínalo přednovověké pojetí práva v tudorovské Anglii, kde převažoval názor, že zákon činí krále, nikoliv král zákon (Law makes the King), a také tím, jak velice dlouho byl parlament vnímán (ještě v 16. a 17. století) spíše jako těleso vyhlašující zákony (law-declaring body) než jako orgán, který by je vytvářel (law-making body).34 Obecně právní kultura Rzeczpospolité připomínala v mnoha svých aspektech anglickou kulturu zvykového práva opírajícího se o precedenty, jež Max Weber nazýval „empirickým uměním“. Tato kultura se vyznačovala charismatickým a osobním charakterem zákona – výroky byly přímo dílem soudce a jeho vlastního výkladu zákona, nikoli byrokratického soudního úřadu, vyznačovaly se v menší míře racionálností (vědeckostí) a do určité míry rovněž „lidovostí“ (obecností účasti).36 Právě takováto právní kultura měla velký podíl na vytvoření specifičnosti britského systému nezatíženého zatuhlou formou, vycházejícího z precedentů a zvykovosti, z decentralizace a místní samosprávy, a konečně také z principu konsenzu, jehož základ určoval nikoli Rechtsstaat, ale common sense. Lze tedy říci, že mezi britským modelem státu, práva a politiky a tradicí Rzeczpospolité existovalo mnoho paralel.

Nepřítomnost zřetelně vyznačené tradice novověkého, centralizovaného a suverénního státu v Polsku (a s ním spojené měšťanské kultury, moderní demokracie a liberalismu ve verzi z 19. století) byla nejčastěji vnímána jako elementární přítěž, příčina zaostalosti a slabosti Polska v Evropě. Z těchto předpokladů vycházel i Stanisław Brzozowski, a ze socialistických pozic tradici První Rzeczpospolité vyčítal, že Polákům vštípila kulturu zdětinštění a neschopnost civilizačně konkurovat moderním evropským národům.37

Po něm pak Roman Dmowski z nacionalistických pozic formuloval přesně tatáž obvinění, že se Poláci působením staré tradice stali „národem se zdeformovaným způsobem politického myšlení“, že v Evropě představují anachronismus a že jediným způsobem, jak se z tohoto stavu pozdvihnout, by bylo ubírat se přesně toutéž cestou politického rozvoje jako pruský stát.38

Toto kritické hodnocení politické tradice Rzeczpospolité jako zdroje slabosti se později mnohokrát opakovalo, a to až do dneška. Podle sociologa Jerzyho Szackého nelze systém občanských svobod Rzeczpospolité jednoduše vnímat jako tradici polského liberalismu – srovnatelného s tradicí americkou nebo britskou –, jak si to na počátku 20. století přáli Aleksander Skrzyński nebo Aleksander Świętochowski (kteří se s kriticismem Brzozowského nebo Dmowského zcela evidentně neztotožňovali). Jde totiž o přerušenou tradici, navíc obtíženou mnoha negativními vlastnostmi (například liberum veto, svévole, anarchie), která si nemohla plně osvojit moderní formy západoevropského liberalismu. To v podstatě vede k závěru, že v případě Polska máme co dělat s nepřítomností liberální tradice nebo přinejmenším s její negativně se projevující slabostí, která Polsko činí zcela disfunkčním tváří v tvář hlavním trendům modernity v Evropě. Z toho také vzniká požadavek všechny nahromaděné resty vyřídit.39 Část kritických názorů týkajících se špatného fungování Rzeczpospolité (obzvlášť v době jejího sklonku a přechodu od demokracie k oligarchii) je oprávněná, avšak problém s výkladem staré politické tradice Poláků jako čehosi – ve vztahu k hlavním trendům modernity v Evropě – disfunkčního spočívá především v tom, že se opírá o instrumentárium pojmů a teorií vypracovaných v 19. a 20. století za účelem popsat a diagnostikovat modernitu uskutečněnou národními byrokratickými státy s výraznou racionalizací moci. Weberova sociologie se svojí koncepcí zracionalizované a zbyrokratizované politiky a státu coby prostředníka hospodářské modernizace představuje klasický příklad podobných teorií a pojmů. Mnoho symptomů současnosti – především různé formy globalizace – dokazuje, že základní předpoklady, na nichž byl vybudován svět modernity 19. a 20. století, podléhají podstatným změnám a dosavadní nástroje popisu tohoto světa ztrácejí platnost a začínají podléhat revizi. Někteří jednoduše tvrdí, že tyto přeměny, které na přelomu 20. a 21. století nabírají na síle, vedly nejenom k pádu komunismu v roce 1989. Tento pád byl spektakulární a velké části obyvatel Evropy přinesl zcela zásadní změny, což také všichni vzali v patrnost. Rozpadu, a přinejmenším silné relativizaci, měla podlehnout také tradice kontinentálního, západního, měšťanského liberalismu, pro niž představoval odpovídající politickou formu zracionalizovaný, byrokratický stát opírající se o mechanismus zastupitelské demokracie politických stran.40 Jistota, že v souladu s paradigmatem, vyznávaným doposud ať už ve společenských vědách, nebo ve filozofii dějin, je podmínkou modernizace přijetí (přizpůsobení se) modelu kontinentálního liberalismu (s jeho více nebo méně rozšířenými sociálnědemokratickými složkami) nebo forem státu, politiky a moci, k jakým tento model dospěl během 19. a 20. století, není už tak všeobecná a neochvějná, jak tomu bylo ještě na počátku devadesátých let, kdy Francis Fukuyama ohlásil konec dějin a vítězství liberalismu. Z tohoto důvodu budou někteří politologové zpochybňovat tvrzení, že novodobá centralizace a racionalizace moci a formování moderního homogenního státu (nejprve absolutistického, potom národního), s nímž máme v západní Evropě co do činění již od 17. století, automaticky vytvářely příznivější podmínky pro rozvoj svobody a politické, občanské participace nebo rozvoj hospodářský, než tomu bylo v případě národů, které se rozvíjely ve zjevném protikladu vůči trendům modernity. Podle názoru již citovaného Samuela Huntingtona: „…v zemích, ve kterých obce a státy nepřežily vlnu absolutismu, byl přechod k účastnické formě vlády mnohem obtížnější. V těchto systémech racionalizace moci a diferencované struktury dospěly tak daleko, že uzavíraly cestu všeobecné participaci prostřednictvím tradičních institucí. Následkem toho byla monarchie nejčastěji svržena v důsledku revolučních aktivit a zvolené všeobecné shromáždění zaujalo místo monarchy. Rousseau tak byl přirozeným dědicem Richelieua. Státy jako Francie nebo Prusko, které v 17. století stály v čele procesu modernizace politických institucí, měly ve 20. století vážné problémy s udržením stabilní demokracie. Naproti tomu státy, ve kterých se absolutistické tendence opožďovaly (Anglie), ustrnuly v mrtvém bodě (Švédsko) nebo jednoduše neexistovaly (Amerika), dokázaly nejčastěji rozvinout životaschopné, demokratické instituce.“41 Zdá se proto, že problém se starou politickou tradicí Rzeczpospolité nespočívá v jejím anachronismu, nemodernosti, zaostalosti, v jejím přednovověkém charakteru, který měl Polsko údajně izolovat od hlavních evropských proudů modernizace, ba dokonce ani v různých symptomech její postupné přeměny v oligarchický systém, ale v tom, že se tato tradice nemohla dále vyvíjet, protože v období trvajícím více než sto let polský stát neexistoval. Předsudky vůči tradici Rzeczpospolité jsou však občas velice silné a dokonce i ti, kdo v zásadě souhlasí s tezemi o krizi novověké koncepce státu a politiky v západní Evropě vlivem globálních změn a předefinování starých pojmů, mají tendenci upírat republikánské tradici Poláků z 16. a 17. století nějaký větší význam pro současnost.42 Zdá se však, že právě to, co bylo v Evropě 19. a 20. století považováno za slabost Poláků – nepřítomnost centralizovaného státu, slabě rozvinutý aparát ústřední správy, odpor k příliš formálnímu a unifikovanému právnímu systému –,může představovat inspiraci pro nové formy činnosti v prostředí Evropské unie či globalizujícího se světa.

Autor je poľský filozof, germanista a politológ. Pracuje ako programový riaditeľ Európskeho centra v Natoline pri Varšave, prednáša na Varšavskej univerzite a je šéfredaktorom časopisov Nowa Europa a Teologia Polityczna. V minulosti pracoval ako poradca prezidenta Lecha Kaczynského a hlavný vyjednávač Poľska pri prípravách Lisabonskej zmluvy.

Text vyšiel ako súčasť antológie o dejinách a historickom význame Prvej Rzeczpospolitej, Maciej Ruczaj (ed.): Jagellonské dědictví. Kapitoly z dějin středovýchodní Evropy, CDK Brno, 2012, vychádza s láslavým zvolením vydavateľa.





1 - T. G. Ash, Polska rewolucja. Solidarność 1980-1981, Varšava 1990, s. 143-144, Norman Davies, Boze igrszysko. Historia Polski, 2. díl, Krakov 1992, s.797-798
2 - Karl W. Deutsch, The Analysis of International Relations, New Jersey 1988, s.270-283, S. P. Huntington, Political Order in Changing Societies, Yale University Press 1996, s. 93
3 - Ernst Deuerlein, Federalismus, Bonn 1972
4 - Gershon Shafir (ed.), The Citizenship Debates, Londýn 1998
5 - Viz především Norbert Elias, Studien uber die Deutschen
6 - Andrzej Walicki, Idea narodu w polskiej myśli oświeceniowej, Varšava 2000, s. 17-21
7 - Pozitivní výjimkou je práce německého historika Siegfrieda Huppeho z 19.století: Verfassung der Republik Polen, Berlín 1867, v současnosti je to především Klaus Zernack: Polen und Russland. Zwei Wege in der europaischen Geschichte, Berlín 1994
8 - Viz L. J. Kiss, Naród, mniejszość i integracja, Przeglad zachodni, 2000, č.3, s. 1-26
9 - Tzv. Stańczykové (název podle Stańczyka, legendárního „moudrého šaška“ krále Zikmunda Starého) bylo konzervativní politické seskupení v Krakově a Haliči druhé poloviny 19. století. Razili radikálně kritickou interpretaci polských dějin, v níž útočili mj. na šlechtické sklony k anarchii a nesmyslnost romantické „povstalecké“ tradice. Mezi Stańczyky je řazen i Kazimír Badeni, premiér Předlitavska na sklonku 19. století.
10 - Jerzy Kloczowski, Polska – Europa, c.d., s. 137-138
11 - Andrzej Walicki, Trzy patriotyzmy, in: Polskie zmagania z wolnościa, Krakov 2000, s.229 a násl.
12 - Jean Bodin, Sześć ksiag o Rzeczypospolite (De Republica Libri Sex), Varšava 1958, s.192
13 - S. P. Huntington, Political Order.., c.d., s.109 a násl.
14 - Andrzej Wyczański, Polska w Europie XVI stulecia, Poznaň 1999, s.117
15 - Jerzy Kloczowski, Polska – Europa, c.d., s. 137-138
16 - S. P. Huntington, c.d., s. 95-96
17 - Rozhovor s Andrzejem Sulima-Kamińským in: Andrzej Nowak: Od imperium do imperium, Krakov 2004, s. 320-321
18 - Srov. A. Walicki, Idea narodu, c.d., s.20, rovněž Samuel P. Huntington, který uvádí, že v důsledku reformy z roku 1832 se v Anglii zvýšil podíl na politických právech ze dvou na čtyři procenta. Upozorňuje také na to, že se prezidentských voleb v roce 1840 v USA účastnilo šestnáct procent společnosti.
19 - Viz O tradycjach obywatelskich, c.d., s. 330, Dariusz Gawin, Warszawa 1944, Teologia Polityczna, 2004-2005, č. 2
20 - Jde o druhé vydání Althusiovy knihy Politica methodice digesta z roku 1610, ve které politické uspořádání Rzeczpospolité zařadil vedle císařství, Anglie a Španělska, mezi nejlépe fungující v Evropě.
21 - Jean-Jacques Rousseau, Uwagi o rzadie polskim, Varšava 1966, s. 245 a násl.
22 - Berndt Ostendorf, Religia i sfera publiczna v USA, Teologia Polityczna, 2004-2005, č. 2 s. 63-64
23 - Zbigniew Ogonowski, Filozofia polityczna v Polsce XVII wieku i tradycje demokracji europejskiej, Varšava 1992, s. 9-57
24 - Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 2. Díl, 1. Část, kapitola 8, Praha 2000
25 - Radoslaw Lolo, Rzeczpospolita wobec wojny trzydziestoletiej (1618-1635). Opinie i stanowiska szlachty, Pultusk 2004, s.64 a 70
26 - Polští bratři – ariáni – patřili k nejradikálnějšímu produ v rámci polské reformace. V roce 1658 byli obviněni (částečně oprávněně) z podporování švédské nadvlády nad Polskem a Litvou („švédská potopa“ 1655-1660) a spoluúčasti na plánech likvidace Rzeczpospolité. Byli první a jedinou konfesní skupinou v zemi, která byla jako celek odsouzena ke konverzi ke katolicismu, nebo k vyhnanství.
27 - J. T. Maciuszko, Mikolaj Rej, zapomniany teolog ewangelicki z XVI wieku, Varšava 2002, s. 641-646
28 - O tradycjach obywatelskich, c.d., s. 329
29 - Viz Krzystof Koehler, Stanislaw Orzechowski i dylematy humanizmu renesansowego, Krakov 2004, s. 514-521
30 - S. P. Huntington, Kam kráčíš Ameriko? Krize americké identity, Praha 2005
31 - S. Grodziski, Z dziejów staropolskiej kultury prawnej, Krakov 2004, s. 166-167
32 - tamtéž
33 - K. Koehler, c.d., s. 118-120
34 - S. P. Huntington, Political Order.., c.d., s.100
35 - Max Weber, Gospodarka i spoleczenstwo, Varšava 2002, s.645
36 - Larry Siedentop, Demokratie in Europa, Sttutgart 2002, s.121-124
37 - S. Brzozowski, Legenda Mlodej Polski
38 - R. Dmowski, Myśli nowoczesnego Polaka, Varšava 1988, s.29, 49 a násl.
39 - Jerzy Szacki, Liberalizm po komunizmie, Krakov 1994, s. 56-65
40 - Panajotis Kondylis, Das Politische im 20. Jahrhundert, Heidelberg 2001, s.13-19
41 - S.P. Huntington, Political Order.., c.d., 127
42 - Jako příklad lze zmínit názory Jadwigy Staniszkis, která polskou tradici hodnotí jako selskou a primitivně naturalistickou, neschopnou abstrakce nebo odstupu. V podstatě vědomě nebo nevědomě pouze opakuje staré argumenty kritiky Brzozowského a Dmowského.

Copyright © 2005-2019 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.