Jezuita z Tokia / rozhovor s Ludvíkom Armbrusterom

Číslo 3/2012 · redakcia · Čítanosť článku: 2566
 

Do telefonu se představuje postaru jako „páter Armbruster“, ale kolárek nosí jen příležitostně. Žije v klášteře přímo u kostela svatého Ignáce v Praze, kde po maturitě v roce 1947 vstoupil do jezuitského řádu. Sem se také vrátil v roce 2002 – po padesáti letech, které prožil jako misionář v Japonsku. Tam přednášel filozofii na tokijské katolické univerzitě Sophia. O své misi vypráví v nedávno vydané knize Tokijské květy.

Jezuita Ludvík Armbruster byl rovněž sedm let děkanem Katolické teologické fakulty UK v Praze. „My v Evropě máme útlum křesťanství možná proto, aby křesťané v Asii a Africe mohli růst bez našeho korigování,“ říká v rozhovoru pro HN.

Jak vypadá všední den jezuity na výminku?

Vstává v pět hodin ráno a ve čtvrt na sedm má první ranní mši v kostele. Pak jde na snídani, pomodlí se kus breviáře a pustí se do práce. Podívá se na televizi, přečte noviny. Mně bude v květnu čtyřiaosmdesát, jsem o rok mladší než papež. Už dvakrát jsem byl emeritován, z naší teologické univerzity v Tokiu, to mi bylo sedmdesát, a před dvěma lety z Karlovy univerzity. Pořád jsem ale pracující důchodce. Moje zaměstnání se úředně nazývá socius provinciála, což by bylo venku ve firmě něco jako executive secretary. Mám pomáhat našemu provinciálovi. Kromě těch ranních mám v neděli ještě mši v jedenáct, to je latinská zpívaná mše s kázáním.

Kázání je také v latině?

Svedl bych to, ale asi bych s tím narazil, takže kázání je česky. Každou první sobotu v měsíci mám ještě duchovní obnovu pro naši farnost a každé druhé úterý setkání s kroužkem dospělých. Jednou za dva měsíce navštěvuji ve Vídni už asi dvanáct let japonské katolíky. Sem tam mě ještě pozvou na nějakou přednášku. Čím je člověk starší, tím mu všechno trvá déle, takže se nenudím. Jsem rád, když je večer všechno připravené na den příští.

Cestujete za japonskými křesťany do Vídně. U nás žádné nemáme?

Máme, ale starý jezuita má jen malé rezervy, málo sil a času. Už se nesnažím založit tady ještě jeden kroužek. Ve Vídni a okolí je k tomu Japonců podstatně víc, zhruba tři tisíce.

Do Japonska už nejezdíte?

Ale ano, jednou ročně, stále tam patřím. Jsem členem japonské řádové provincie. Je to taková anomálie, že jsem členem tam, ale zároveň dělám socia provinciála českého. Než se tohle naučil ten centrální komputer v Římě, tak to trvalo.

Padesát let jste misijně působil v Japonsku, mezitím se ale stala misijní oblastí střední Evropa.

Celá Evropa je misijní oblast. Křesťanství je živé a roste v jihovýchodní Asii, v Africe, v Jižní Americe. Evropa stárne. Jsme tady křesťané na odpočinku.

Kam to povede? Křesťanství z Evropy zmizí, staneme se možná humanisticko-liberální společností?

Může se to stát. Svatý Pavel jezdil na misijní cesty do Turecka. Dneska je to islámská země, křesťanství se tam musí hledat. O čtyři sta let později, v době svatého Augustina, byl křesťanský sever Afriky. Dneska je ta oblast také mohamedánská. Může se stát, že za pár století se budou ve škole učit, že Evropa bývala křesťanská.

Vás to neznepokojuje?

Křesťanství ve světě stále roste, i když nevím, jestli stejně rychle, jako islámská víra. V Evropě je přitom už několik století patrný úbytek křesťanů. Do toho jsme se narodili. Už za první republiky byla katolická církev v defenzivě. My jsme si nevybrali ani tu dobu, ani zemi a jazyk. Do toho nás Pán Bůh postavil a my to máme ustát. Zodpovědnost za to, jak to probíhá, ta je u Pána Boha. Někdy mám pocit, že naši páni biskupové – nejen ti čeští – budí dojem, že se prohýbají pod tíhou zodpovědnosti. Jako by to byli oni, kdo tu víru drží, kdo je za ni zodpovědný. Oni sice zodpovědní jsou, ale pokud má to křesťanství pravdu, tak šéf je jinde. Já to beru filozoficky.

Jací jsou japonští kněží?

My Evropané jsme je vychovali po evropsku, protože to jinak neumíme. Udělali jsme z nich malé Evropánky. Zní to hezky, ale je to smutná věc. Stali se cizinci ve vlastní zemi. Tohle je skutečný problém, ne to, jestli v Evropě stárneme nebo ubýváme. Je potřeba nové inkulturace evangelia.

První velká vlna byla, když se židovští misionáři Pavel a jeho spolupracovníci rozjeli po císařských silnicích starověkého římského impéria a předávali víru Řekům a Římanům. To, co Ježíš říkal aramejsky, museli vyjádřit řecky a latinsky. Řešili také spor, jestli se pohani musí nejprve stát židy, aby z nich byli Ježíšovi učedníci. Jestli musí přijmout Mojžíšův zákon, muži se mají nechat obřezat a zachovávat pravidla o tom, co se jí a nejí, jak se žije... Tenkrát Pavel pro nás vybojoval svobodu, že pohani se mohou stát učedníky rovnou, bez dodržování židovských pravidel.

Dneska řešíme, jestli dovolíme Asiatům, Afričanům a lidem v Jižní Americe, aby se stali učedníky a učednicemi, aniž by se předtím museli přestrojit za Evropany. My zatím všechno poevropšťujeme. Máme katolické misie po celém světě, ale konkrétně v Japonsku to není japonská katolická církev, nýbrž to je filiálka evropské církve. Podobně jako má Raiffeisen své pobočky na každém rohu.

Líčíte to, jako bychom právě nyní byli v přelomové době.

Ano, to jsme.

Lze konkrétně říct, v čem jsou japonští kněží doma cizinci?

Japonská kulturní tradice je tak jiná, to se nedá uvést na jednom příkladu. Vezměte si jazyk: my máme skloňování, časování, osobní zájmena. Nic z toho Japonština nemá. Ta dokonce nezná ani vedlejší věty. A přece vyjádří, co potřebují. My si myslíme, že máme přirozený pohled na svět, ale ve skutečnosti jsme v tom jenom vyrostli. Náš pohled je strukturovaný naším jazykem víc, než si dovedeme představit. Překládat evangelium v Číně nebo Japonsku, to je úkol, se kterým jsme na začátku.

Znáte bonsaj? To je přesně obrázek katolické církve v Japonsku. Má všechno, co ten velký strom, jenomže z toho nikdy nic velkého nevyroste. Po druhé světové válce byla poprvé v Japonsku vyhlášena náboženská svoboda. To byl čas, kdy se myslelo, že je chvíle pro křesťanství. Naděje, že se lidé obrátí ke křesťanství, se ale nesplnila.

Byl jste jedním z těch, kdo ten strom po válce v Japonsku sázel a netušil, že je to jen bonsaj. Nyní tedy vidíte, že to bylo marné?

Nebylo to marné. Člověk se přece vyvíjí, nemůžete nic přeskočit. Z šestiletého chlapce se nestane najednou dospělý muž. Musí nejprve projít strádáním dospívání. Někdy si představuji, že si Pán Bůh, když se na to dívá, říká: Oni to ti Evropané lidem v Asii nedopřejou! Tak jim trochu pustíme žilou. Pak už nebudou mít sílu, aby ty ostatní pořád korigovali.

My v Evropě máme útlum křesťanství, aby v Asii a Africe mohli žít. Už je nebudeme kontrolovat a oni se začnou rozvíjet.

Jak jste našel víru? V knížce Tokijské květy vyprávíte, že jste v dětství trpěl velkou úzkostí ze smrti. Tohle vás nasměrovalo?

Mně se to tak nejeví. Byl to jeden stupínek v dospívání, ze kterého jsem vyrostl. Zaplať Pán Bůh. Moje křesťanství začalo tady v kostele sv. Ignáce. Seznámil jsem se se starým knězem, který o mne projevil zájem. Byla to léta druhé světové války. Byl jsem na gymnáziu a doba byla strašná. Nevěděl jsem, kde se zachytit, a u toho kněze jsem našel sympatie. Někdy v kvintě se mi zdálo, že by to mohla být dobrá životní cesta, že bych se mohl také stát knězem.

Jak jste našel jistotu? Rozhodnout se v nedospělém věku pro celý život...

Vy to trošku dramatizujete. Je to stejné jako v kterémkoliv povolání. Když se rozhodnete, že půjdete na medicínu, tak už nepůjdete na strojírenskou fakultu. Každé rozhodnutí zároveň uzavírá řadu jiných možností. Jistota se buduje za pochodu. Je to jako v mezilidských vztazích. Jak ví nevěsta, že ji ženich opravdu má rád? Je to zkušenost, která je částí životního příběhu každého člověka. Něco, co se vyjasňuje za pochodu a co je neseno tím prvotním rozhodnutím.

Na začátku je to otázka víry.

Víra se v teologii definuje jako bezpodmínečná důvěra ve vztahu k Bohu. Je to něco, co se nedá naroubovat nebo vyučovat. V některých náboženských tradicích, například v japonském zenbuddhismu, se očekává osvícení, které v okamžiku změní celý život. Já to tak nevidím. Spíš se na to dívám, jako na kořenáč, do kterého jsem něco zasadil, ono to roste, objeví se poupě, tak to zalévám. A když se mne zeptáte, kdy vlastně rozkvetlo, tak nevím. Když se na něj díváte, vůbec se nemění. Je to něco kontinuálního a těžko pochopitelného. Skutečný život nedělá skoky.

Proč křesťané oslavují právě vzkříšení?

Protože je to jádro celého křesťanství. Buďto Ježíš vstal z mrtvých, a pak je to pravé, nebo nevstal, a pak to zabalme a jděme domů. Buď je to událost, která se týká nás všech, nebo je to jenom nějaký zázrak, který se stal jednomu pánovi. Křesťané ale věří, že Bůh tehdy změnil lidský život jednou provždy. Lidé evangelium berou jako slovo o tom, co musíme a máme dělat, abychom byli spaseni. Něco na tom je, ale v první řadě je to něco jiného. Je to slovo o tom, co jsme. Pán Bůh říká, co si o nás myslí. A sice, že jsme ztracená dítka boží, které ale Bůh nepřestává mít rád. Nemáme si zoufat, i když náš svět je právě na to zralý.

Cesta zespodu nahoru je pro nás lidi neprůchodná, nemáme na to. Ale seshora dolů to jde, Pán Bůh se může k nám sehnout, a to on dělá. On smířil svět se sebou v Ježíši Kristu, píše Pavel v listu ke Korinťanům. Ježíš žil v pravdě, a to ho stálo život. On se před nikým nehrbil, nikomu nepochleboval, říkal to, co si myslel, a oni ho za to zabili. Společnost nemohla snést, že by někdo takto svobodně žil. Vzkříšení znamená, že Bůh tu prohru, že Ježíše dostali, proměnil v naši spásu.

Může být utrpení vykupující?

Utrpení nic nespraví, bolest nemá žádnou výkupnou cenu. Proto bychom se měli snažit pomáhat, aby lidé netrpěli. Výkupnou sílu má láska, která se nezalekne ani toho přinést oběť, i oběť života. Byla to Ježíšova láska, která nás zase postavila na nohy. My jsme jen takoví ochotníci, jen se snažíme taky nějak tu lásku zahrát.

Právě řešíme, jestli dovolíme Asiatům, Afričanům a lidem v Jižní Americe, aby se stali křesťany, aniž by se předtím museli přestrojit za Evropany. Evangelium je slovo o tom, že si nemáme zoufat, i když náš svět je právě na to zralý.

Předsudky inspirují

Když vstoupil Ludvík Armbruster v roce 1947 do kláštera, byli prý jezuité vysmívaní a karikovaní víc než dnes. „Ve francouzštině slovo jésuitique znamená pokrytecký. To je takové naše dědictví,“ usmívá se jezuita na výminku, kterého prý kdysi podobné narážky provokovaly k tomu, aby se tím víc o řád zajímal. „Plavat jen tak v proudu je přece nudné,“ dodává.

Zhovárala sa Magdalena Čechlovská.
Prevzaté z Hospodářskych novin
5.4.2012.