Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Svobodně vol a odpověz

Číslo 2/2012 · Štěpánka Ryšavá · Čítanosť článku: 1977
 

„Kráčelo jaro Nazaretem, učilo ptáky zpívat dětem…“

Člověk se zaraduje, když slyší ty průzračné verše, zpěvné a tak přirozeně rýmované, jako když nasloucháte v prosluněném jarním lese tepu vlastního srdce. Vzpomene si na dětství, na mámu a babičku, když mu četly večer před spaním, vzpomene si, že takhle přece zpívaly sousedky, když se sešly při pečení na svátky, takhle psali někteří básníci ve verších pro děti: Sládek, Hálek, Hrubín. A pak někteří v básních pro dospělé. Prvním dechem - Jaroslav Seifert. Druhým a zatajeným dechem - Václav Renč.

Renčova báseň Popelka nazaretská vznikla v padesátých letech v komunistickém kriminále, podle některých zdrojů v samovazbě, zapsána do paměti, a to hned první rok z těch pětadvaceti, které si Renč z likvidačního procesu odnesl. Krásné nazaretské jaro hned v následujícím verši „probouzí v srdcích žal.“ 1

A tak jsme se rázem ocitli tam, kde normální čtenář v normálním světě pátrat nemá: v osudu spisovatele. Za autora má mluvit jeho dílo, samonosná krása, které stačí talent a píle tvůrce, aby žila svým životem a přinášela radost či smutek, přitakání, poznání či osvícení.

Kvůli dvěma totalitním režimům, které v Československu přeťaly normální běh času, se bohužel stalo, že spisovatelé neznali své čtenáře a naopak, míjeli se navzájem v čase a tím i v úhlu pohledu, nedočkali se nebo nedožili se zveřejnění díla, někdy dokonce dílo nepřežilo svého autora. Generace čtenářů nesměla některé knihy znát a číst, ba dokonce ani se dozvědět jména umělců surově zatlačených do zapomnění. A proto my, obyčejní čtenáři, dnes potřebujeme ke knihám návod.

Takovým návodem jsou osudy českých a slovenských umělců, spisovatelů a básníků 20. století.

Václav Renč? Někdo řekne: Renč byl mladý prvorepublikový vzdělanec s doktorátem z filosofie. Renč byl skvělý překladatel. Renč byl redaktor. Renč byl dramaturg v divadle. Renč byl nekompromisní katolický autor. Renč byl odpůrce Masaryka a Čapka. Renč byl politický vězeň padesátých let. Renč psal divadelní hry. Renč byl přítel Kostohryzův, Lazeckého, Berounského, Vodičkův. Renč byl věrný manžel a otec. Renč – toho neznám. Či možná Renč – to byl nějaký básník.

A tak povoláme na pomoc všelijaké ty sekundární zdroje, co jich po knihovnách stojí desítky, a taky sbírky básní, které díky Bohu už zase můžou Renčovi vycházet, a ukážeme muže, který nebyl jen tak nějaký katolický básník. Renč byl křesťan, který prošel peklem a vyšel z něho ryzí. A hlavně, Renč – to byl NĚJAKÝ básník!

Život

Václav Renč (28. 11. 1911 – 30. 4. 1973) se narodil ve Vodochodech nedaleko Prahy. Jeho otec byl zedník. Václav, křtěný Václav František Josef, byl jediný syn. Po první světové válce, když se otec vrátil z východní fronty (byl legionářem), se narodila ještě dívka Věra. V té době již rodina žila v Praze, maminka pracovala jako pletařka. Václav odmaturoval na České státní reálce v létě 1932, přes prázdniny se doučil latinu, složil z ní doplňovací zkoušku a zapsal se na Filosofické fakultě University Karlovy, kde vystudoval lingvistické a filosofické obory. Studia dovršil v roce 1936 2 a již za studií psal a publikoval básně ovlivněné Otokarem Březinou. Ve stejném roce se oženil s Alenou Sedlákovou.

Václav byl vychován jako křesťan, jeho otec se hlásil k Československé církvi husitské. Později se Renč zcela přiklonil ke katolicismu. Snad to bylo pod vlivem literárních přátel katolíků (Josef Kostohryz, František Lazecký, Stanislav Berounský, Timotheus Vodička), snad pod vlivem úzkých kontaktů s dominikánským řádem (Dr. Metoděj Habáň 3), nebo možná ještě někdy dříve - to už dnes není jasné. Je ale jisté, že pevná víra a zakotvení v katolické církvi byly zdrojem jeho hluboké náboženské spirituality jak v životě, v postojích, tak v jeho tvorbě.

Po studiích pracoval Renč jako publicista, kritik a redaktor v několika periodikách (Akord, Obnova, Řád, Tak), později jako nakladatelský redaktor a překladatel.4 Společně s Františkem Halasem také redigoval časopis Rozhledy po literatuře a umění.5 Ve třicátých letech vydal své tři první sbírky lyrických básní.6 Uměl napsat formálně dokonalou, rytmicky bezchybnou, zpěvnou lyriku s ryzím rýmem, která duchovně kořenila v českém katolickém baroku. Formální dokonalost básní a brilantní intelekt pronikající jeho tvorbou mu někteří kritici vyčítali: výmluvnost je akademická, až příliš snadná plynulost verše a krásná forma prý zastiňují či nahrazují obsah. Ať je tomu jakkoli, jisté je, že čtenář se v objetí Renčovy lyriky cítí dobře. Suverénní forma verše nedopustí žádné bolestné klopýtnutí. Je sladký a bezpečný zážitek číst takové lyrické drahokamy, jako je báseň Tiché světlo nebo Ztracený čas ze sbírky Sedmihradská zem.

Nejistota a hrozba

Druhá půle třicátých let stíněná fašistickými režimy přinesla bohužel nikoliv soudržnost československých intelektuálů, ale spíše jejich stále se zostřující spory a konflikty. Kulturní svět se polarizoval na levici a pravici a oba tyto póly se zase rozpadaly na různé směry reprezentované kulturními periodiky, sborníky, časopisy a revue. Komunisté radikalizovali část levice, prosazovali myšlenku dělnické solidarity, obdiv k Sovětskému svazu a ovšem agnosticismus a ateismus. Vedle radikální levice stála sociální demokracie a mocná síla liberálně-humanistická, představující samotnou ideovou podstatu první republiky, zosobněná Masarykem, Čapkem, Peroutkou, Černým, zastávající ideje protihabsburské a protikatolické.

Toto rozdělení, které bylo od počátku v ČSR přítomno, komplikováno ještě vratkou rovnováhou mezi Českem a Slovenskem a velmi silným vlivem národnostních menšin, se bohužel časem nehojilo. Naopak, jeho zuby se obnažily a hrany naostřily. Byly stále více slyšet hlasy radikálů, komunistů, fašizujících skupin, destrukčních živlů. Slabší sociální vrstvy slyšely na komunistické bludy o spravedlivé beztřídní společnosti. Většina československých Němců slyšela na volání silné Říše. Židé cítili, jak se jim začíná chvět půda pod nohama. Jak reagovali katolíci na zostřenou atmosféru konce třicátých let?

Renč ohnivě rozhořčenou obranou, někdy i útokem. Vedle Durycha, Kostohryze a jiných i on prosazoval katolicismus jako jediné východisko z krize, jako jediný možný a správný směr pro národ a stát.7 Spolu s dalšími představiteli katolického konzervatismu 8 (zejména z okruhu časopisů Obnova, Řád, Tak a částečně Akord) tvrdě kritizoval Masaryka a další představitele liberální demokracie a masarykovského humanismu.9 Je zřejmá určitá inklinace k autoritativnímu uspořádání státu, zároveň ale nekompromisní a tvrdý odsudek vůči nacismu. Zjednodušeně, nota katolického tisku té doby byla konzervativní, protikomunistická, národní až nacionalistická, ale zároveň ostře protinacistická.

Jako ve třicátých letech téměř všichni, i Renč věnoval pozornost složité židovské problematice. Na konci třicátých let se mezi katolíky vystupňoval bojovný nacionalismus, idea svatováclavská se spojila s ideou silného národního státu. Židé jako představitelé internacionalismu a často levicového radikalismu byli chápáni jako protiklad národní myšlenky a jako rozkladný prvek tradiční národní kultury. Renč napsal v roce 1937 a 1938 několik statí ve smyslu, že Židé představují cizí element, který není schopen přimknout se k českým národním tradicím, a svým tíhnutím k osvícenským ideálům pomáhají rozvracet „Bohem daný řád“.10 Je nutno říci, že Renčovy postoje (na rozdíl od kněze a básníka Jakuba Demla) nikdy nebyly primitivně antisemitské a že po okupaci v březnu 1939 Renč úplně opustil radikální dikci vůči Židům.

V roce 1937 se manželům Renčovým narodil syn Ivan.

Zrada

Mnichovská kapitulace přišla jako smrtelný úder a její vleklé trauma skutečně rozežírá národ dodnes, jak předpovídal Václav Černý.11 Byla ale inspiračním zdrojem tak silným, že spojila literární levici i pravici ve společném zoufalém křiku. Renč v té atmosféře vydal sbírku Vinný lis s básní obracející se ke sv. Václavu - Pod křídlem chorálu. Kníže Václav se vůbec v té kritické době vrátil do českých zemí v mnoha básnických dílech, volaný z hlubin nouze, ohrožení a hanby.

Válka

Za druhé světové války vydal Renč sbírku básní Trojzpěvy, později se soustředil hlavně na vlastní divadelní tvorbu a na překlady z francouzštiny, němčiny a polštiny. Setkával se s různými osobnostmi křesťanského a literárního světa, např. P. Anastáz Opasek vzpomínal, že do břevnovského benediktinského kláštera po nedělní mši svaté přicházeli různí lidé na besedu: „Býval to profesor Patočka, Jan Zahradníček, Karel Schulz, několik lidí z revue Řád: mladičký básník, překladatel a dramatik Václav Renč nebo Rudolf Holinka, český historik zabývající se svatým Vojtěchem a benediktinskou řeholí.“12

Během války se rodina už s dvěma dětmi (k Ivanovi přibyla Renčovým v roce 1943 dcera Zuzana) odstěhovala z Prahy na Moravu, do Fryštáku u Zlína. Tam zůstali až do roku 1945. Renč se osamostatnil a stal se spisovatelem z povolání. Potom pracoval v Olomouci a později v Brně jako dramaturg a divadelní režisér. Napsal v té době čtyři divadelní hry (Marnotratný syn, Císařův mim,13 Komedie z kornoutu a Barbora Celská, později přepracovaná pod názvem Černý milenec). Také hodně překládal.

Po válce

Renčovi se po válce nevrátili do Prahy. Přestěhovali se do Olomouce, tam Renč pracoval jako dramaturg v tamním divadle, a pak do Brna, kde přijal místo šéfdramaturga v Mahenově činohře, součásti brněnského Zemského (dnes Národního) divadla.

V poválečných letech se bohužel česká realita pod stalinským tlakem a vlivem rozbouřených protiněmeckých nálad neměla čas ani příležitost zkonsolidovat. Autoři hlásící se otevřeně ke katolické tradici ihned pociťovali zvyšující se tlak. Literáti sdružení kolem časopisů Akord a Řád byli lživě a tendenčně obviňováni z toho, že napomáhali fašistickému režimu.14 Někteří byli přinuceni stanout v letech 1945 a 46 před očistnou komisí. Václav Renč byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů, byl cenzurován a měl omezené možnosti publikovat. Již od června 1945 se na katolické intelektuály plíživě soustřeďovaly útoky komunistického tisku. Články s názvy jako Větrat, dokud je čas, nebo Co hledají v české kultuře? a zničující, často vulgární recenze děl katolických autorů publikovali (na příkaz stranického ideologa Gustava Bareše) v komunistickém týdeníku Tvorba „avantgardní“ borci: Jan Štern, Pavel Reiman, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll.

1948 - únorový zlom

„Smiluj se nad námi!
Když starý svět kol nás i v nás se hroutí, a dej nám pevně v lásce spočinouti. Teď u nás doma zvoní k májové. Ó daleký, ó jistý domove!“
15

Po únorovém puči zostřili komunisté pronásledování inteligence, nebezpečné pro jejich mocenské ambice, a to nejen křesťanů, ale i levicově orientovaných liberálů. Likvidační kampaň zahájil ministr Kopecký svým památným projevem na listopadovém zasedání ústředního výboru KSČ.16 A hned po únoru 1948 se „pokrokových“ 170 kulturních činitelů obrátilo k československé inteligenci s výzvou Kupředu, zpátky ni krok, v níž otevřeně požadovali očistu od “reakčních sil”. Tehdy už si troufli i na masarykovskou liberální levici: Karel Čapek byl označen za buržoazního kosmopolitu.17

Začal tvrdý boj. Bylo zrušeno několik kulturních periodik, která ještě nebyla pod kontrolou strany. Syndikát českých spisovatelů ani po represích nebyl zcela loajální, byl tedy definitivně rozpuštěn. V březnu 1949 byl zřízen přímo kontrolovaný Svaz československých spisovatelů v čele s Janem Drdou.

Z ustavujícího výboru Svazu byli rovnou vyškrtnuti Jaroslav Kvapil, Vladimír Holan, J. Š. Kubín a Jaroslav Seifert. Stovky dalších jmen byly pak Svazem odmítnuty. Tehdy také šly do stoupy miliony knih z veřejných knihoven. Čistky se týkaly nejen knih a časopisů, ale i knihovních katalogů. Každá zmínka či stopa zakázaných umělců byla zahlazena.

Svaz dostal k dispozici jen několik tiskovin - deník Lidové noviny, měsíčník Nový život a týdeníky Kulturní politika a Kultúrny život. Násilným sloučením řady samostatných nakladatelství vznikl nakladatelský gigant Československý spisovatel. Absolutní centralizace usnadnila cenzuru a státní dohled.

Renč se octl na jednom z čelních míst seznamu nepřátel komunistického režimu. Byl zosobněním člověka nebezpečného: vzdělaný, jazykově vybavený, mladý, zdatný, zásadový, nekompromisní, věřící křesťan se spoustou osobních i pracovních přátel.

Rudé moře se nezadržitelně rozhýbalo. Vlny zatýkání smývaly z břehu další a další jména literárního a duchovního světa. V roce 1948 byli uvězněni Edvard Valenta, Zdeněk Rotrekl a František Daniel Merth, o rok později Josef Palivec a Karel Pecka.

V houstnoucí atmosféře se katolická inteligence snažila držet se od sebe dál, scházívali se v malých kroužcích v bytech nebo na společných výletech do přírody, nezaváděli nebezpečné rozhovory o politických záležitostech. Setkání tak byla čistě literární nebo přátelská, neměla žádný konspirační charakter, jak o tom v závěru Knapovy knihy píše Kalista.18 Ovšem taková opatrnost jim nebyla vůbec k ničemu, protože soudní procesy byly předem připravené a rozsudky stanovené včetně výše jednotlivých trestů. Hned se v paměti vynoří jasnozřivá věta, kterou pronesla v roce 1937 ve stalinském Sovětském svazu prostá negramotná žena, tchyně Jevgenije Ginzburgové, když snacha odmítala, že by ji mohla NKVD zatknout, protože nikdy neudělala nic zlého, že se nejspíš jedná o omyl, který se vysvětlí. Tchyně s politováním v hlase pronesla památnou větu: „Ach Jevgenije, chytrá jsi za tři, ale hloupá za deset…“19

Na jaře 1951 žili Renčovi v Brně, čekali třetí dítě, Renč pracoval v Zemském divadle. Přišli si pro něj tři dny po Josefu Kostohryzovi v květnu 1951 přímo do divadla. Brzy za ním následovali další katoličtí intelektuálové: Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista, Josef Knap, František Křelina, Václav Prokůpek, Stanislav Berounský, Ladislav Kuncíř, Jan Zahradníček, Růžena Vacková, Nina Svobodová a další.

Paralelně probíhala zatýkání českých a slovenských biskupů, opatů a teologů.20

Po ročním intenzivním vyšetřování byl Renč souzen se skupinou katolíků (Josef Kostohryz, Zdeněk Bár a další) v procesu proti tzv. Zelené internacionále (název vygenerovala StB)21 . Kostohryz dostal doživotí, Renč si odnesl od soudu 25 let za velezradu. Proces byl další v děsné řadě: lidé nepochybně nevinní se přiznávali nejen ke zločinům, ale ke zjevně absurdním nesmyslům. Dostávali drakonické tresty, smrt, doživotí, mnohaleté věznění.22 Tato skutečnost vyvolávala ve společnosti nepopsatelnou atmosféru nejistoty a strachu. O svých přiznáních a motivacích k nim později někteří bývalí vězni mluvili; je to strašné a smutné svědectví.23 Zde můžeme připomenout, že někteří ze souzených spisovatelů se k obviněním v hlavním líčení nedoznali (za všechny František Křelina, Zdeněk Kalista).

Z pětadvaceti let odseděl Renč jedenáct, z toho sedm let v obávaném Leopoldově. V samovazbě a korekci, kterými trestali bachaři například všechny pokusy psát, strávil Renč mnoho měsíců, nejdelší souvislé věznění v samovazbě trvalo osm měsíců (léto 1955 – jaro 1956). Moc si vůči Renčovi neodpustila ani špinavý žert. V roce 1960, kdy probíhala tzv. první velká amnestie, si s ním krutě pohráli: několik dní mu slibovali propuštění. Pak se ho okázale zeptali, zda věří v Boha. Když Renč vyznal víru, oznámili mu, že zůstane ve vězení, protože ještě nebyl převychován.24

Renč byl tedy tam, kde ho chtěli mít. Ale zpoza němých zdí proniká na „svobodu“ venku jeho hlas. Básníka totiž mohli umlčet, ale ne zcela, ne bez ozvěny, ne navždy. Popelka nazaretská, zapsaná do paměti různých postupně propouštěných lidí, je toho důkazem. A nejen Popelka, jsou tu nádherné básnické variace na mariánské litanie Loretánské světlo, rozsáhlá skladba Pražská legenda, dále verše ze Skřivaní věže, ze Setkání s Minotaurem. A za zdmi kriminálu utvořil Renč i nejlepší český překlad půvabné německé Gruberovy koledy Tichá noc.

Po propuštění z vězení

Václava Renče konečně propustili na druhou amnestii na jaře roku 1962. Jako ostatní, i on byl propuštěn jen podmínečně, s povinností se pravidelně hlásit a platit tzv. neuhrazené náklady za výkon trestu. Vrátil se sice domů, ale nervově a psychicky vyčerpaný a s podlomeným zdravím. Ještě po letech tento kultivovaný, laskavý, moudrý a zdánlivě vyrovnaný muž reagoval na stres neadekvátním děsem, ze zmatené mysli se mu vynořovaly celé do paměti násilím vryté věty z procesu se Zelenou internacionálou, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa dokonce utekl z domu ve strachu z nového zatčení.

Když vyšel Renč v roce 1962 z vězení, musel si najít práci. Olomoučtí mu nabídli, což bylo odvážné, místo dramaturga operety Divadla Oldřicha Stibora. Tam pracoval několik sezón. Od r. 1967, kdy se přestěhoval už natrvalo s rodinou do Brna, se věnoval jen literární a překladatelské činnosti ve svobodném povolání. Kromě reflexívní lyriky psal divadelní hry pro děti i dospělé. Je také autorem řady rozhlasových a jevištních dramatizací. Podílel se rovněž na textové aktualizaci katolických mešních písní v Kancionále, společném zpěvníku českých a moravských diecézí, který vyšel v roce 1973.

Ani dlouholetý žalář nadanému a v Bohu hluboce zakotvenému básníku nenarušil vnitřní návaznost díla. I ve vězení Renč tvořil, uchovával básně v paměti své nebo v paměti spoluvězňů, vzácně i psal, pokud se nějakým zázrakem dostal k tužce a papíru.2526 Z básní inspirovaných v době kriminálu je nejznámější už zmiňovaná rozsáhlá a oslnivá mariánská skladba Popelka nazaretská, jejíž historie by si zasloužila svou vlastní stať, a básně vydané po propuštění ve sbírce Setkání s Minotaurem. Minotaura považují mnozí za vrchol Renčova básnického díla. Zmiňme ještě autorský výbor veršů z vězení Skřivaní věž.

Milovníci žalmů ocení nádhernou sbírku Hlas Páně tříští cedry, básnický překlad Knihy žalmů, který Renč dokončil v roce 1972, rok před smrtí.

Souběžně s verši pro dospělé psal Renč i pro děti: dramatizace světových děl, texty k dětským filmům ve spolupráci s Jiřím Trnkou, básně. Veršovaná pohádka Perníková chaloupka s Trnkovými ilustracemi řadí Renče po bok největších hvězd literatury pro děti. Jak těžké je číst dětem verše: „Zlým nikdo ve zlu nezabrání…“A pokud ano, nepůjde to snadno. Dobro se ve světě samo nenastolí a zlo je tolik silné!

Rozsah a záběr Renčova díla je impozantní. Vedle básní, překladů, divadelních her a dramatizací děl světové literatury27 psal eseje, operní libreta, loutkové hry a básně pro děti, písňové texty jak duchovní, tak světské, maloval obrazy, skládal hudbu, graficky upravoval knihy své i jiných. S Jiřím Trnkou spolupracoval po válce na některých jeho animovaných filmech.28

Setkání s Minotaurem a Popelka nazaretská stihly vyjít tiskem v roce 1969, těsně před husákovskou normalizací. Alespoň toho se Renč dočkal. Své úplné rehabilitace v roce 1990 se ovšem nedožil, zemřel v Brně na rakovinu 30. dubna 1973, jedenáct let po propuštění z kriminálu. Bylo mu necelých 62 let. Pohřben byl v Brně - Řečkovicích.

Básník, politický vězeň, dramatik, divadelní režisér, manžel a otec, excelentní překladatel, Boží služebník a oddaný ctitel Panny Marie zemřel. Jeho potomci dnes pomáhají utvářet současnou českou kulturu.29 I jejich péčí vyšly dvoudílné Vybrané spisy Václava Renče, čerpající nejen z díla vydaného tiskem, ale také z rozsáhlé rukopisné pozůstalosti básní, překladů, loutkových her, povídek a korespondence. První svazek nazvaný Vrstvení achátu obsahuje kromě dosud nikde nepublikované lyriky také nedokončenou skladbu ze života svaté Anežky České Režná kytlice. Druhý díl nazvaný S anděly si nelze připíjet obsahuje sbírku Přesýpací hodiny, která byla autorem připravena k vydání, ale normalizační rok 1971 tomu zabránil. Většina básní v této sbírce je psána volným veršem a jsou to básně nádherné, mistrovského umění.30 Soupisy Renčova díla nalezneme v některých lexikonech nebo v komentářích k jeho sbírkám.31

Skalního čtenáře prózy navnadíme na strhující závěrečný dialog mezi umírajícím Oskarem (inspirovaným Frantou Sauerem 32) a Pannou Marií v 18. zpěvu rozsáhlé básně Pražská legenda, složené v Leopoldově.33 Pokud si nikdy nepřečte z Renče nic jiného, zde v pouhých 36 řádcích najde démant, jak hladce vybroušený! A ostřejší než čepel meče. Mariinými slovy „Láskou je raněn, kdo mě raní. Nepustím, nepustím tě již!“ dělí se s námi Renč o svou jistotu, že tato žena, krásná a strašná jako vojsko pod praporci, je a zůstane na naší straně.

Rozhovor ostatně najdeme v Renčových básních často jako mocný a účinný umělecký postup. Čteme-li v Popelce, jak archanděl Gabriel vysvětluje Marii Boží záměr a vyzývá ji, ať svobodně volí a pak odpoví, trneme strachem a nadějí z té volby, a nejen za Marii, i za sebe, i za Renče. I Renč volil, volil svobodně a pak odpověděl. Svým životem, svým utrpením, svým dílem, svými verši.

Závěrem dovolte pozvat vás k čisté radosti z neúhybného rytmu a z křehkých rýmů, které se samy vpisují do paměti a zase se z ní lehce vynořují v plynulém toku veršů. Stačí jen otevřít Popelku nazaretskou:

Ve skále narozen, Bůh živý,
do skály pochován. A divy,
jimž chtěl by svět, se nedějí.
Mrtev a pohřben jako jiní,
nic nezměnil, nic neučiní,
probouzeč lichých nadějí.

Až jitro nastalo, den třetí.
Tu městem ještě spícím letí
vichrná zvěst: je prázdný hrob!
Marně se pyšní hrůze brání,
procítají v nich znenadán
í proroctví písem z dávných dob.

Mnozí ho spatří, množí tuší
a mnoho vyvolených duší
až hmatá světlo jeho stop.
A přátelé i nepřátelé
šeptají kradmo, rozechvěle:
On vstal! On vstal! Je prázdný hrob! 34

Autorka je knihovnice

Literatura použitá a doporučená:

  1. CATALANO, Alessandro. Rudá záře nad literaturou: česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945-1959). Vyd. 1. Brno: Host, 2008, 471 s. 30. ISBN 978-807-2943-425.
  2. ČEP, Jan a Jan ZAHRADNÍČEK. Korespondence 1931-1943. 1. vyd. Praha: Aula, 1995.
  3. ČEP, Jan a Jan ZAHRADNÍČEK. Korespondence 1943-1948. 1. vyd. Praha: Aula, 2000.
  4. ČULÍK, Jan. Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991. ISBN 80-900953-8-0.
  5. HAMANOVÁ, Růžena, Anna JONÁKOVÁ a Jiří STANĚK. Dnešek je celý nesvůj: česká literatura 1945-1948 : výstava 1. únor-8. květen 1996. Praha: Památník národního písemnictví v Praze, 1996, 77 s. ISBN 80-850-8519-4.
  6. KALISTA, Zdeněk. Závěrečná kapitola. In: J. Knap, Bez poslední kapitoly, Praha: Torst, 1997, s. 287-9.
  7. KNAP, Josef. Bez poslední kapitoly. 1. vyd. Praha: Torst, 1997, 320 s. ISBN 80-721-5024-3.
  8. KRATOCHVIL, Antonín. Via dolorosa: poezie Zdeňka Rotrekla, Václava Renče, Josefa Palivce. 1. vyd. v nakl. Petrov. Brno: Petrov, 1990, 143 s. ISBN 80-852-4707-0.
  9. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 1082 s. ISBN 978-80-7106-963-8.
  10. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 3. M-Ř Svazek II. P-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, 728 s. ISBN 80-200-0708-3.
  11. MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova, 1938-1939. 1. vyd. Praha: Academia, 2010, 340 s. Edice Novověk, sv. 8. ISBN 80-200-1823-9.
  12. MED, Jaroslav. Od skepse k naději: studie a úvahy o české literatuře. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 2006, 245 s. Studium (Křesťanská akademie), sv. č. 186. ISBN 80-868-8504-6.
  13. NERADOVÁ, Květoslava. Doslov. In: V. Renč. Podoben větru: výbor z básnického díla. Praha: Zvon, 1994, s. 131-137.
  14. NOR, A. C. Život nebyl sen: záznam o životě českého spisovatele. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-710-8068-3.
  15. PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech, 1918-1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, 1390 s. ISBN 978-807-2153-916.
  16. RENČ, Václav. Loretánské světlo. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1992, 111 s. ISBN 80-702-1083-4.
  17. RENČ, Václav. Podoben větru: výbor z básnického díla. 1. vyd. Praha: Zvon, 1994. ISBN 80-711-3076-1.
  18. RENČ, Václav. Popelka nazaretská. 2. vyd. v Bloku 1. Brno: Nakl. Blok, 1991, 82 s. ISBN 80-702-9035-8.
  19. RENČ, Václav. Pražská legenda. 1. české vyd. Prostějov: Creda, 1994, 46 s. ISBN 80-238-2890-8.
  20. RENČ, Václav. Vrstvení achátu. 1. vyd. Editor Jaroslav Novák. Svitavy: Trinitas, 2000, 532 s. Vigilie (Křesťanská akademie), sv. 92/1. ISBN 80-860-3632-4.
  21. RENČ, Václav. S anděly si nelze připíjet. 1. vyd. Editor Jaroslav Novák. Svitavy: Trinitas, 2000, 636 s. Vigilie (Křesťanská akademie), sv. 92/2. ISBN 80-860-3633-2.
  22. ROTREKL, Zdeněk. Skryté tváře. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2005, 535 s. ISBN 80-710-8268-6.
  23. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=962&hl=Ren%C4%8D, elektronický zdroj, bibliografický zdroj, 8. 4. 2012
  24. http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Ren%C4%8D, elektronický zdroj, 8. 4. 2012
  25. http://brizuvsborkamenicky.eu/index.php?page=filip-renc, elektronický zdroj, 8. 4. 2012
  26. http://www.ceskatelevize.cz/porady/124342-vaclav-renc/39731444548/video/, Ještě budou písně. Portrét básníka, dramatika a překladatele Václava Renče. Dokumentární film z roku 1997, režie Rudolf Tesáček. Elektronický zdroj, 27. 5. 2012




1 Citace z básnické skladby Popelka nazaretská, zpěv VII, verše 1-3
2 Renčova disertační práce Bergsonovo pojetí intelektu a životního vývoje obhájena v květnu 1936.
3 Dominikán P. Metoděj Habáň (1899 – 1984) byl teolog a filosof. Byl vedoucím redaktorem čtvrtletníku Filosofická revue, vedl kurzy katolické filosofie a teologie pro akademickou inteligenci. V letech 1938-42 byl provinciálem české dominikánské provincie. Po válce působil v litoměřickém semináři ve funkci děkana a spirituála. V roce 1948 byl uvězněn, po intervenci režiséra Národního divadla Ferdinanda Pujmana byl později propuštěn. R. 1950 byl pro ilegální pokračování v řeholním životě znovu uvězněn, po propuštění pracoval v civilním zaměstnání. Angažoval se v českém ekumenickém hnutí v šedesátých letech. Zemřel v Brně 1984.
4 Renč byl brilantní překladatel z němčiny, francouzštiny, italštiny, angličtiny, polštiny, vlámštiny. Překládal poezii (Rilke, Mickiewicz, Goethe, Coleridge, Petrarca a mnozí další) a dramata (Shakespeare, Hebbel, Schiller, Sofoklova Antigoné, Euripidova Médeia a další).
5 Levicovým intelektuálům byli ovšem katoličtí publicisté a umělci trnem v oku. S. K. Neumann v roce 1937 píše, že Rozhledy se staly rejdištěm katolických frázistů. Vyzývá Halase, aby se „probral, pochopil svou soudružskou povinnost a poslal ty katolíky ke všem čertům“. In: Z. Rotrekl, Skryté tváře, 2005, s. 170.
6 Jitření 1933, Studánky 1935, Sedmihradská zem 1937. Jan Čep, o devět let starší zkušený spisovatel, chválí verše slovy: „… ryzí katolická poezie“. In: Korespondence Čep – Zahradníček, sv. 1, 1995, s. 127.
7 Pro spravedlnost je třeba říci, že někteří katoličtí intelektuálové, např. Vyskočil, Dvořák, Bedřich Fučík, byli tolerantnější. B. Fučík píše: „Naše kultura – a tedy i literatura – je jen jedna. To dělení na pravou a levou je jenom vulgární trik, vycházející z malicherné tendence orientovat se v literatuře podle občanských kabátů a tříštit celek, zatímco je třeba hledět a vidět, co jednotlivé hlasy v ní spojuje ve vyšší duchovně umělecké rovině.“ In: J. Lehár, Česká literatura od počátků k dnešku, 2008, s. 665.
8 Čelním představitelem katolického konzervatismu byl Karel Schwarzenberg, publikující pod jménem Jindřich Středa (otec současného českého ministra zahraničních věcí).
9 Když o Vánocích 1938 zemřel Karel Čapek, reagoval Renč nekrologem, ve kterém jej označil za nepřítele českého národa a jeho katolicko-křesťanského vědomí.
10 In: J. Med, Literární život ve stínu Mnichova, 2010, s. 91. Více o postojích katolických intelektuálů k židovským občanům Československa najdeme v citované knize v kapitole 5, která se zabývá antisemitismem v tehdejší české kultuře.
11 In: J. Lehár, Česká literatura od počátků k dnešku, 2008, s. 667.
12 In: A. Opasek: Dvanáct zastavení, 1992, s. 110. Opaskova kniha je vůbec velmi poučná. O poměrech v komunistických kriminálech a o životě vězňů a vězněných kněží píše benediktinský arciopat bez sentimentu a s obdivuhodnou věcností a odstupem, třebaže sám si odseděl 11 let.
13 Císařův mim, Renčova hra na motivy Lope de Vegy, je jedním z vrcholů české dramatické tvorby. Vznikla v roce 1944. Příběh diktátorského císaře Diokleciána, který z obavy o osud říše krutě pronásleduje křesťany, a osud jeho dvorního herce Genesia, který napřed s režimem kolaboruje, ale později se obrací ke Kristu a jde za svou novou víru na smrt, byl chápán nadčasově jako hra o zlé moci a o lidech, kteří s ní buď kolaborují, nebo se jí postaví i za cenu vlastního života.
14 „Četl jsem výpad na Lazeckého a Renče… Ti páni ze Svobodného slova zřejmě jenom čekají, kdo z nás vystrčí hlavu, aby dali povel ke štvanici.“ In: Korespondence Čep – Zahradníček, s. 238.
15 Citace z básnických variací na loretánské litanie - Loretánské světlo. Renč je tvořil ve vězení a fixoval do paměti nemaje čím a na co psát.
16 „Jest naším úkolem vymýtiti do kořenu buržoazní ideologii, dáti lidem, celému národu nové myšlení, nové cítění, novou morálku v sociálním duchu a uskutečnit převrat v myslích všeho lidu a stvořiti v naší zemi nového člověka.“ In: A. Catalano, Rudá záře nad literaturou, 2008, s. 74
17 Definitivní pečetí byl Štollův referát z roku 1950, který si moje generace ještě dobře pamatuje – nosili jsme si ho domů ve školních aktovkách mezi nově nafasovanými učebnicemi: Třicet let bojů za českou socialistickou poesii.
18 „Pod tímto zesíleným tlakem zvenčí se zesílila I naše vlastní přátelská spojení. Obnovily se schůzky u Knapů, u Křelinů, u Soni Špálové i u nás. Sdělovali jsme si novinky z veřejného života, ty raději méně, protože byly přítomny děti a jejich ústky byla by mohla nějaká věta proniknout ve zkreslené podobě až k sluchu napjatě číhající Státní bezpečnosti. Někdy se mezi nás podařilo dostat jiné hosty (Alberta Vyskočila, Jana Dokulila, Václava Renče).“ In: J. Knap, Bez poslední kapitoly, 1997, s. 287.
19 In: J. Ginzburgová, Strmá cesta, Odeon, Praha 1992, s. 24.
20 Řeckokatolický kněz a redemptorista P. Ján Ivan Mastiliak, biskup Michal Buzalka z Bratislavy, bl. Pavol Peter Gojdič , biskup prešovský, spišský biskup Ján Vojtaššák, biskup a salezián Štěpán Trochta, dominikán P. Silvestr Braito, jezuita P. Adolf Kajpr, biskup Stanislav Zela z Olomouce, opat břevnovských benediktinů P. Anastáz Opasek, provinciál jezuitů František Šilhán, opat želivských premonstrátů P. Vít Tajovský, opat novoříšských premonstrátů P. Augustin Machalka, dominikán P. Jakub Zemek, převor znojemský, teolog P. Oto Mádr a mnozí další.
21 Z rozsudku: „Skupina Zelená internacionála se pokoušela o nastolení fašistické diktatury vedené bývalými agrárníky. V této skupině se spojili představitelé vatikánské internacionály, jako již odsouzený Kostohryz a Renč, dále obvinění Berounský, Albrecht, Jehlička, Fučík, Skácel, Kalista, Knap, Kuncíř, Zahradníček, Křelina a agrární představitelé jako Prokůpek, Karhan, Hovězák, Kadrnka a Langar (Langer). Představitelé Zelené internacionály vytvářeli celou velezrádnou síť.“ In: Rotrekl, Skryté tváře, 2005, s. 194.
22 „Byl jsem jako snad každý “neuvědomělý občan” konsternován přiznáními obžalovaných, kteří kydali na sebe špínu, jak nebylo dosud nikdy slýcháno, neboť obžalovaný se do té doby vždycky hájil, zapíral, nepřiznával se, a tu najednou každý obžalovaný sám ze sebe dělal lotra, vyvrhele lidské společnosti, nejhoršího zločince, přiznával se ochotně ke všemu, z čeho byl obviněn. Nevěřil jsem těmto přiznáním, jako jim nevěřil nikdo, ale nevěděl jsem, čím byla vynucena, zdali sliby, nebo silou a hrozbami. Vzmáhala se však ve mně hrůza, jímal mě strach před obludou, která dokázala udělat z lidí takové nástroje cizí vůle.“ In: A. C. Nor, Život nebyl sen II, 1994, s. 695.
23 Renč dlouho vzdoroval. Nakonec mu oznámili, že když se nepřizná, bude zatčena i jeho manželka Alena. Všechny 3 děti půjdou do dětských domovů (nejmladšímu Václavovi byly 3 měsíce). Renč nakonec vypovídal tak, jak mu určili. In: J. Novák, L. Nováková, ediční poznámka k Renčově knize S anděly si nelze připíjet, 2000, s. 616.
24 Toto odpudivé svědectví o krutosti bachařů v Leopoldově čteme např. ve vzpomínkách Josefa Hoška – Cesta z Valdic do Hradce Králové. In: V. Renč, Podoben větru, 1994, s. 7.
25 Některé zapsané básně (zdroje mluví o cigaretových papírcích, toaletním papíru, několika listech z bloku) se povedlo dříve propuštěným spoluvězňům propašovat ven. Básně vryté do paměti spoluvězni venku zapisovali a skrývali. Po svém propuštění je Renč od svých bývalých druhů postupně sesbíral a zapsal. V dopise Jaroslavu Medovi, který připravoval do tisku první vydání Popelky nazaretské, píše Renč, že se neodvažuje v Bohem darovaných verších Popelky nic dodatečně měnit: „Vychází tak, jak mi v těch samotách byla darována, zcela doslovně darována, proto jsem se neodvážil změnit, když šla do tisku, ani slůvko, třeba by se zdálo (a mně prvnímu), že tu i onde by byla namístě menší korektura." (In: Slovník české literatury, elektronický zdroj, 8. 4. 2012). Podle svědectví Ivana Renče si jeho otec vysloužil týden samovazby a rok korekce, když se našly pod omítkou zazděné listy se zapsanou Popelkou, které tam nějaký vězněný zedník na Renčovo přání zazdil, ale později z dnes již nejasných důvodů skrýš prozradil nebo byl donucen prozradit.
26 Rotrekl popisuje, že on sám popsal jeden balíček skládaného WC papíru špačkem inkoustové tužky tak šikovně, že bachaři písmo neobjevili, i když měli balíček mockrát v ruce. “Jak jsem to provedl, neprozradím; Čech ve střední Evropě nikdy neví…” In: Z. Rotrekl, Skryté tváře, 2005, s. 446
27 Příklady zmíněných her a dramatizací: Krysařova píšťalka, Příběhy hračkového lesa, Labutí princ, Sedmihlávek aneb Malá dračí pohádka, Medvěd Fuňa, Tom Sawyer od řeky Mississippi a mnohé další
28 Renč byl mimo jiné odborným poradcem slavného loutkového filmu Špalíček z roku 1947.
29 Renčova dcera Zuzana je spisovatelka a výtvarnice, zeť Jaroslav Novák je nakladatelský redaktor a spisovatel, syn Ivan je režisér animovaných filmů, vnuk Filip Renč je filmový režisér, vnučky Luisa a Ester Novákové jsou spisovatelky a editorky, Luisa i výtvarnice a básnířka.
30 Třebaže jsem v názvu tohoto článku nazvala Renče mistrem rýmu, Renč byl mistrem verše, ať již rýmovaného, nebo volného. Zajímavou vzpomínku na toto téma uvádí Bedřich Fučík v knize Setkávání a míjení. Když Státní nakladatelství krásné literatury zvažovalo v 60. letech, že nechá nově přeložit a vydá Dantovu Božskou komedii, vynořily se spory, zda má být dílo přeloženo veršem vázaným, nebo volným. Fučík se o tom bavil s Renčem. Ten se prý posmutněle smál: „Šlo by to tak i tak, ale musí se to umět. Já bych to uměl, ale mně to nikdo nedá…“
31 Dobrá a podrobná bibliografie je v Lexikonu české literatury, sv. 3, Academia 2000, s. 1232 – 1234 a v komentářích, ediční poznámce a vysvětlivkách ve Vybraných spisech Václava Renče, sv. 1 a 2, Trinitas 2000.
32 Franta Sauer (1882 – 1947), pražský proletář, rebel a anarchistický spisovatel, původce incidentu, při kterém zfanatizovaný dav strhl barokní sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie na Staroměstském náměstí v listopadu 1918.
33 Pražskou legendu najdeme v díle Podoben větru nebo v samostatném vydání v nakl. Trinitas z roku 2001.
34 Z Popelky nazaretské, zpěv XXX.

Copyright © 2005-2019 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.