Svobodně vol a odpověz

Číslo 2/2012 · Štěpánka Ryšavá · Čítanosť článku: 3177
 

„Kráčelo jaro Nazaretem, učilo ptáky zpívat dětem…“

Člověk se zaraduje, když slyší ty průzračné verše, zpěvné a tak přirozeně rýmované, jako když nasloucháte v prosluněném jarním lese tepu vlastního srdce. Vzpomene si na dětství, na mámu a babičku, když mu četly večer před spaním, vzpomene si, že takhle přece zpívaly sousedky, když se sešly při pečení na svátky, takhle psali někteří básníci ve verších pro děti: Sládek, Hálek, Hrubín. A pak někteří v básních pro dospělé. Prvním dechem - Jaroslav Seifert. Druhým a zatajeným dechem - Václav Renč.

Renčova báseň Popelka nazaretská vznikla v padesátých letech v komunistickém kriminále, podle některých zdrojů v samovazbě, zapsána do paměti, a to hned první rok z těch pětadvaceti, které si Renč z likvidačního procesu odnesl. Krásné nazaretské jaro hned v následujícím verši „probouzí v srdcích žal.“ ¹

A tak jsme se rázem ocitli tam, kde normální čtenář v normálním světě pátrat nemá: v osudu spisovatele. Za autora má mluvit jeho dílo, samonosná krása, které stačí talent a píle tvůrce, aby žila svým životem a přinášela radost či smutek, přitakání, poznání či osvícení.

Kvůli dvěma totalitním režimům, které v Československu přeťaly normální běh času, se bohužel stalo, že spisovatelé neznali své čtenáře a naopak, míjeli se navzájem v čase a tím i v úhlu pohledu, nedočkali se nebo nedožili se zveřejnění díla, někdy dokonce dílo nepřežilo svého autora. Generace čtenářů nesměla některé knihy znát a číst, ba dokonce ani se dozvědět jména umělců surově zatlačených do zapomnění. A proto my, obyčejní čtenáři, dnes potřebujeme ke knihám návod.

Takovým návodem jsou osudy českých a slovenských umělců, spisovatelů a básníků 20. století.

Václav Renč? Někdo řekne: Renč byl mladý prvorepublikový vzdělanec s doktorátem z filosofie. Renč byl skvělý překladatel. Renč byl redaktor. Renč byl dramaturg v divadle. Renč byl nekompromisní katolický autor. Renč byl odpůrce Masaryka a Čapka. Renč byl politický vězeň padesátých let. Renč psal divadelní hry. Renč byl přítel Kostohryzův, Lazeckého, Berounského, Vodičkův. Renč byl věrný manžel a otec. Renč – toho neznám. Či možná Renč – to byl nějaký básník.

A tak povoláme na pomoc všelijaké ty sekundární zdroje, co jich po knihovnách stojí desítky, a taky sbírky básní, které díky Bohu už zase můžou Renčovi vycházet, a ukážeme muže, který nebyl jen tak nějaký katolický básník. Renč byl křesťan, který prošel peklem a vyšel z něho ryzí. A hlavně, Renč – to byl NĚJAKÝ básník!

Život

Václav Renč (28. 11. 1911 – 30. 4. 1973) se narodil ve Vodochodech nedaleko Prahy. Jeho otec byl zedník. Václav, křtěný Václav František Josef, byl jediný syn. Po první světové válce, když se otec vrátil z východní fronty (byl legionářem), se narodila ještě dívka Věra. V té době již rodina žila v Praze, maminka pracovala jako pletařka. Václav odmaturoval na České státní reálce v létě 1932, přes prázdniny se doučil latinu, složil z ní doplňovací zkoušku a zapsal se na Filosofické fakultě University Karlovy, kde vystudoval lingvistické a filosofické obory. Studia dovršil v roce 1936 ² a již za studií psal a publikoval básně ovlivněné Otokarem Březinou. Ve stejném roce se oženil s Alenou Sedlákovou.

Václav byl vychován jako křesťan, jeho otec se hlásil k Československé církvi husitské. Později se Renč zcela přiklonil ke katolicismu. Snad to bylo pod vlivem literárních přátel katolíků (Josef Kostohryz, František Lazecký, Stanislav Berounský, Timotheus Vodička), snad pod vlivem úzkých kontaktů s dominikánským řádem (Dr. Metoděj Habáň ³), nebo možná ještě někdy dříve - to už dnes není jasné. Je ale jisté, že pevná víra a zakotvení v katolické církvi byly zdrojem jeho hluboké náboženské spirituality jak v životě, v postojích, tak v jeho tvorbě.

Po studiích pracoval Renč jako publicista, kritik a redaktor v několika periodikách (Akord, Obnova, Řád, Tak), později jako nakladatelský redaktor a překladatel.⁴ Společně s Františkem Halasem také redigoval časopis Rozhledy po literatuře a umění.⁵ Ve třicátých letech vydal své tři první sbírky lyrických básní.⁶ Uměl napsat formálně dokonalou, rytmicky bezchybnou, zpěvnou lyriku s ryzím rýmem, která duchovně kořenila v českém katolickém baroku. Formální dokonalost básní a brilantní intelekt pronikající jeho tvorbou mu někteří kritici vyčítali: výmluvnost je akademická, až příliš snadná plynulost verše a krásná forma prý zastiňují či nahrazují obsah. Ať je tomu jakkoli, jisté je, že čtenář se v objetí Renčovy lyriky cítí dobře. Suverénní forma verše nedopustí žádné bolestné klopýtnutí. Je sladký a bezpečný zážitek číst takové lyrické drahokamy, jako je báseň Tiché světlo nebo Ztracený čas ze sbírky Sedmihradská zem.

Nejistota a hrozba

Druhá půle třicátých let stíněná fašistickými režimy přinesla bohužel nikoliv soudržnost československých intelektuálů, ale spíše jejich stále se zostřující spory a konflikty. Kulturní svět se polarizoval na levici a pravici a oba tyto póly se zase rozpadaly na různé směry reprezentované kulturními periodiky, sborníky, časopisy a revue. Komunisté radikalizovali část levice, prosazovali myšlenku dělnické solidarity, obdiv k Sovětskému svazu a ovšem agnosticismus a ateismus. Vedle radikální levice stála sociální demokracie a mocná síla liberálně-humanistická, představující samotnou ideovou podstatu první republiky, zosobněná Masarykem, Čapkem, Peroutkou, Černým, zastávající ideje protihabsburské a protikatolické.

Toto rozdělení, které bylo od počátku v ČSR přítomno, komplikováno ještě vratkou rovnováhou mezi Českem a Slovenskem a velmi silným vlivem národnostních menšin, se bohužel časem nehojilo. Naopak, jeho zuby se obnažily a hrany naostřily. Byly stále více slyšet hlasy radikálů, komunistů, fašizujících skupin, destrukčních živlů. Slabší sociální vrstvy slyšely na komunistické bludy o spravedlivé beztřídní společnosti. Většina československých Němců slyšela na volání silné Říše. Židé cítili, jak se jim začíná chvět půda pod nohama. Jak reagovali katolíci na zostřenou atmosféru konce třicátých let?

Renč ohnivě rozhořčenou obranou, někdy i útokem. Vedle Durycha, Kostohryze a jiných i on prosazoval katolicismus jako jediné východisko z krize, jako jediný možný a správný směr pro národ a stát.⁷ Spolu s dalšími představiteli katolického konzervatismu ⁸ (zejména z okruhu časopisů Obnova, Řád, Tak a částečně Akord) tvrdě kritizoval Masaryka a další představitele liberální demokracie a masarykovského humanismu.⁹ Je zřejmá určitá inklinace k autoritativnímu uspořádání státu, zároveň ale nekompromisní a tvrdý odsudek vůči nacismu. Zjednodušeně, nota katolického tisku té doby byla konzervativní, protikomunistická, národní až nacionalistická, ale zároveň ostře protinacistická.

Jako ve třicátých letech téměř všichni, i Renč věnoval pozornost složité židovské problematice. Na konci třicátých let se mezi katolíky vystupňoval bojovný nacionalismus, idea svatováclavská se spojila s ideou silného národního státu. Židé jako představitelé internacionalismu a často levicového radikalismu byli chápáni jako protiklad národní myšlenky a jako rozkladný prvek tradiční národní kultury. Renč napsal v roce 1937 a 1938 několik statí ve smyslu, že Židé představují cizí element, který není schopen přimknout se k českým národním tradicím, a svým tíhnutím k osvícenským ideálům pomáhají rozvracet „Bohem daný řád“.¹⁰ Je nutno říci, že Renčovy postoje (na rozdíl od kněze a básníka Jakuba Demla) nikdy nebyly primitivně antisemitské a že po okupaci v březnu 1939 Renč úplně opustil radikální dikci vůči Židům.

V roce 1937 se manželům Renčovým narodil syn Ivan.

Zrada

Mnichovská kapitulace přišla jako smrtelný úder a její vleklé trauma skutečně rozežírá národ dodnes, jak předpovídal Václav Černý.¹¹ Byla ale inspiračním zdrojem tak silným, že spojila literární levici i pravici ve společném zoufalém křiku. Renč v té atmosféře vydal sbírku Vinný lis s básní obracející se ke sv. Václavu - Pod křídlem chorálu. Kníže Václav se vůbec v té kritické době vrátil do českých zemí v mnoha básnických dílech, volaný z hlubin nouze, ohrožení a hanby.

Válka

Za druhé světové války vydal Renč sbírku básní Trojzpěvy, později se soustředil hlavně na vlastní divadelní tvorbu a na překlady z francouzštiny, němčiny a polštiny. Setkával se s různými osobnostmi křesťanského a literárního světa, např. P. Anastáz Opasek vzpomínal, že do břevnovského benediktinského kláštera po nedělní mši svaté přicházeli různí lidé na besedu: „Býval to profesor Patočka, Jan Zahradníček, Karel Schulz, několik lidí z revue Řád: mladičký básník, překladatel a dramatik Václav Renč nebo Rudolf Holinka, český historik zabývající se svatým Vojtěchem a benediktinskou řeholí.“¹²

Během války se rodina už s dvěma dětmi (k Ivanovi přibyla Renčovým v roce 1943 dcera Zuzana) odstěhovala z Prahy na Moravu, do Fryštáku u Zlína. Tam zůstali až do roku 1945. Renč se osamostatnil a stal se spisovatelem z povolání. Potom pracoval v Olomouci a později v Brně jako dramaturg a divadelní režisér. Napsal v té době čtyři divadelní hry (Marnotratný syn, Císařův mim,¹³ Komedie z kornoutu a Barbora Celská, později přepracovaná pod názvem Černý milenec). Také hodně překládal.

Po válce

Renčovi se po válce nevrátili do Prahy. Přestěhovali se do Olomouce, tam Renč pracoval jako dramaturg v tamním divadle, a pak do Brna, kde přijal místo šéfdramaturga v Mahenově činohře, součásti brněnského Zemského (dnes Národního) divadla.

V poválečných letech se bohužel česká realita pod stalinským tlakem a vlivem rozbouřených protiněmeckých nálad neměla čas ani příležitost zkonsolidovat. Autoři hlásící se otevřeně ke katolické tradici ihned pociťovali zvyšující se tlak. Literáti sdružení kolem časopisů Akord a Řád byli lživě a tendenčně obviňováni z toho, že napomáhali fašistickému režimu.¹⁴ Někteří byli přinuceni stanout v letech 1945 a 46 před očistnou komisí. Václav Renč byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů, byl cenzurován a měl omezené možnosti publikovat. Již od června 1945 se na katolické intelektuály plíživě soustřeďovaly útoky komunistického tisku. Články s názvy jako Větrat, dokud je čas, nebo Co hledají v české kultuře? a zničující, často vulgární recenze děl katolických autorů publikovali (na příkaz stranického ideologa Gustava Bareše) v komunistickém týdeníku Tvorba „avantgardní“ borci: Jan Štern, Pavel Reiman, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll.

1948 - únorový zlom

„Smiluj se nad námi!
Když starý svět kol nás i v nás se hroutí, a dej nám pevně v lásce spočinouti. Teď u nás doma zvoní k májové. Ó daleký, ó jistý domove!“¹⁵

Po únorovém puči zostřili komunisté pronásledování inteligence, nebezpečné pro jejich mocenské ambice, a to nejen křesťanů, ale i levicově orientovaných liberálů. Likvidační kampaň zahájil ministr Kopecký svým památným projevem na listopadovém zasedání ústředního výboru KSČ.¹⁶ A hned po únoru 1948 se „pokrokových“ 170 kulturních činitelů obrátilo k československé inteligenci s výzvou Kupředu, zpátky ni krok, v níž otevřeně požadovali očistu od “reakčních sil”. Tehdy už si troufli i na masarykovskou liberální levici: Karel Čapek byl označen za buržoazního kosmopolitu.¹⁷

Začal tvrdý boj. Bylo zrušeno několik kulturních periodik, která ještě nebyla pod kontrolou strany. Syndikát českých spisovatelů ani po represích nebyl zcela loajální, byl tedy definitivně rozpuštěn. V březnu 1949 byl zřízen přímo kontrolovaný Svaz československých spisovatelů v čele s Janem Drdou.

Z ustavujícího výboru Svazu byli rovnou vyškrtnuti Jaroslav Kvapil, Vladimír Holan, J. Š. Kubín a Jaroslav Seifert. Stovky dalších jmen byly pak Svazem odmítnuty. Tehdy také šly do stoupy miliony knih z veřejných knihoven. Čistky se týkaly nejen knih a časopisů, ale i knihovních katalogů. Každá zmínka či stopa zakázaných umělců byla zahlazena.

Svaz dostal k dispozici jen několik tiskovin - deník Lidové noviny, měsíčník Nový život a týdeníky Kulturní politika a Kultúrny život. Násilným sloučením řady samostatných nakladatelství vznikl nakladatelský gigant Československý spisovatel. Absolutní centralizace usnadnila cenzuru a státní dohled.

Renč se octl na jednom z čelních míst seznamu nepřátel komunistického režimu. Byl zosobněním člověka nebezpečného: vzdělaný, jazykově vybavený, mladý, zdatný, zásadový, nekompromisní, věřící křesťan se spoustou osobních i pracovních přátel.

Rudé moře se nezadržitelně rozhýbalo. Vlny zatýkání smývaly z břehu další a další jména literárního a duchovního světa. V roce 1948 byli uvězněni Edvard Valenta, Zdeněk Rotrekl a František Daniel Merth, o rok později Josef Palivec a Karel Pecka.

V houstnoucí atmosféře se katolická inteligence snažila držet se od sebe dál, scházívali se v malých kroužcích v bytech nebo na společných výletech do přírody, nezaváděli nebezpečné rozhovory o politických záležitostech. Setkání tak byla čistě literární nebo přátelská, neměla žádný konspirační charakter, jak o tom v závěru Knapovy knihy píše Kalista.¹⁸ Ovšem taková opatrnost jim nebyla vůbec k ničemu, protože soudní procesy byly předem připravené a rozsudky stanovené včetně výše jednotlivých trestů. Hned se v paměti vynoří jasnozřivá věta, kterou pronesla v roce 1937 ve stalinském Sovětském svazu prostá negramotná žena, tchyně Jevgenije Ginzburgové, když snacha odmítala, že by ji mohla NKVD zatknout, protože nikdy neudělala nic zlého, že se nejspíš jedná o omyl, který se vysvětlí. Tchyně s politováním v hlase pronesla památnou větu: „Ach Jevgenije, chytrá jsi za tři, ale hloupá za deset…“¹⁹

Na jaře 1951 žili Renčovi v Brně, čekali třetí dítě, Renč pracoval v Zemském divadle. Přišli si pro něj tři dny po Josefu Kostohryzovi v květnu 1951 přímo do divadla. Brzy za ním následovali další katoličtí intelektuálové: Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista, Josef Knap, František Křelina, Václav Prokůpek, Stanislav Berounský, Ladislav Kuncíř, Jan Zahradníček, Růžena Vacková, Nina Svobodová a další.

Paralelně probíhala zatýkání českých a slovenských biskupů, opatů a teologů.²⁰

Po ročním intenzivním vyšetřování byl Renč souzen se skupinou katolíků (Josef Kostohryz, Zdeněk Bár a další) v procesu proti tzv. Zelené internacionále (název vygenerovala StB)²¹ . Kostohryz dostal doživotí, Renč si odnesl od soudu 25 let za velezradu. Proces byl další v děsné řadě: lidé nepochybně nevinní se přiznávali nejen ke zločinům, ale ke zjevně absurdním nesmyslům. Dostávali drakonické tresty, smrt, doživotí, mnohaleté věznění.²² Tato skutečnost vyvolávala ve společnosti nepopsatelnou atmosféru nejistoty a strachu. O svých přiznáních a motivacích k nim později někteří bývalí vězni mluvili; je to strašné a smutné svědectví.²³ Zde můžeme připomenout, že někteří ze souzených spisovatelů se k obviněním v hlavním líčení nedoznali (za všechny František Křelina, Zdeněk Kalista).

Z pětadvaceti let odseděl Renč jedenáct, z toho sedm let v obávaném Leopoldově. V samovazbě a korekci, kterými trestali bachaři například všechny pokusy psát, strávil Renč mnoho měsíců, nejdelší souvislé věznění v samovazbě trvalo osm měsíců (léto 1955 – jaro 1956). Moc si vůči Renčovi neodpustila ani špinavý žert. V roce 1960, kdy probíhala tzv. první velká amnestie, si s ním krutě pohráli: několik dní mu slibovali propuštění. Pak se ho okázale zeptali, zda věří v Boha. Když Renč vyznal víru, oznámili mu, že zůstane ve vězení, protože ještě nebyl převychován.²⁴

Renč byl tedy tam, kde ho chtěli mít. Ale zpoza němých zdí proniká na „svobodu“ venku jeho hlas. Básníka totiž mohli umlčet, ale ne zcela, ne bez ozvěny, ne navždy. Popelka nazaretská, zapsaná do paměti různých postupně propouštěných lidí, je toho důkazem. A nejen Popelka, jsou tu nádherné básnické variace na mariánské litanie Loretánské světlo, rozsáhlá skladba Pražská legenda, dále verše ze Skřivaní věže, ze Setkání s Minotaurem. A za zdmi kriminálu utvořil Renč i nejlepší český překlad půvabné německé Gruberovy koledy Tichá noc.

Po propuštění z vězení

Václava Renče konečně propustili na druhou amnestii na jaře roku 1962. Jako ostatní, i on byl propuštěn jen podmínečně, s povinností se pravidelně hlásit a platit tzv. neuhrazené náklady za výkon trestu. Vrátil se sice domů, ale nervově a psychicky vyčerpaný a s podlomeným zdravím. Ještě po letech tento kultivovaný, laskavý, moudrý a zdánlivě vyrovnaný muž reagoval na stres neadekvátním děsem, ze zmatené mysli se mu vynořovaly celé do paměti násilím vryté věty z procesu se Zelenou internacionálou, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa dokonce utekl z domu ve strachu z nového zatčení.

Když vyšel Renč v roce 1962 z vězení, musel si najít práci. Olomoučtí mu nabídli, což bylo odvážné, místo dramaturga operety Divadla Oldřicha Stibora. Tam pracoval několik sezón. Od r. 1967, kdy se přestěhoval už natrvalo s rodinou do Brna, se věnoval jen literární a překladatelské činnosti ve svobodném povolání. Kromě reflexívní lyriky psal divadelní hry pro děti i dospělé. Je také autorem řady rozhlasových a jevištních dramatizací. Podílel se rovněž na textové aktualizaci katolických mešních písní v Kancionále, společném zpěvníku českých a moravských diecézí, který vyšel v roce 1973.

Ani dlouholetý žalář nadanému a v Bohu hluboce zakotvenému básníku nenarušil vnitřní návaznost díla. I ve vězení Renč tvořil, uchovával básně v paměti své nebo v paměti spoluvězňů, vzácně i psal, pokud se nějakým zázrakem dostal k tužce a papíru.²⁵²⁶ Z básní inspirovaných v době kriminálu je nejznámější už zmiňovaná rozsáhlá a oslnivá mariánská skladba Popelka nazaretská, jejíž historie by si zasloužila svou vlastní stať, a básně vydané po propuštění ve sbírce Setkání s Minotaurem. Minotaura považují mnozí za vrchol Renčova básnického díla. Zmiňme ještě autorský výbor veršů z vězení Skřivaní věž.

Milovníci žalmů ocení nádhernou sbírku Hlas Páně tříští cedry, básnický překlad Knihy žalmů, který Renč dokončil v roce 1972, rok před smrtí.

Souběžně s verši pro dospělé psal Renč i pro děti: dramatizace světových děl, texty k dětským filmům ve spolupráci s Jiřím Trnkou, básně. Veršovaná pohádka Perníková chaloupka s Trnkovými ilustracemi řadí Renče po bok největších hvězd literatury pro děti. Jak těžké je číst dětem verše: „Zlým nikdo ve zlu nezabrání…“A pokud ano, nepůjde to snadno. Dobro se ve světě samo nenastolí a zlo je tolik silné!

Rozsah a záběr Renčova díla je impozantní. Vedle básní, překladů, divadelních her a dramatizací děl světové literatury²⁷ psal eseje, operní libreta, loutkové hry a básně pro děti, písňové texty jak duchovní, tak světské, maloval obrazy, skládal hudbu, graficky upravoval knihy své i jiných. S Jiřím Trnkou spolupracoval po válce na některých jeho animovaných filmech.²⁸

Setkání s Minotaurem a Popelka nazaretská stihly vyjít tiskem v roce 1969, těsně před husákovskou normalizací. Alespoň toho se Renč dočkal. Své úplné rehabilitace v roce 1990 se ovšem nedožil, zemřel v Brně na rakovinu 30. dubna 1973, jedenáct let po propuštění z kriminálu. Bylo mu necelých 62 let. Pohřben byl v Brně - Řečkovicích.

Básník, politický vězeň, dramatik, divadelní režisér, manžel a otec, excelentní překladatel, Boží služebník a oddaný ctitel Panny Marie zemřel. Jeho potomci dnes pomáhají utvářet současnou českou kulturu.²⁹ I jejich péčí vyšly dvoudílné Vybrané spisy Václava Renče, čerpající nejen z díla vydaného tiskem, ale také z rozsáhlé rukopisné pozůstalosti básní, překladů, loutkových her, povídek a korespondence. První svazek nazvaný Vrstvení achátu obsahuje kromě dosud nikde nepublikované lyriky také nedokončenou skladbu ze života svaté Anežky České Režná kytlice. Druhý díl nazvaný S anděly si nelze připíjet obsahuje sbírku Přesýpací hodiny, která byla autorem připravena k vydání, ale normalizační rok 1971 tomu zabránil. Většina básní v této sbírce je psána volným veršem a jsou to básně nádherné, mistrovského umění.³⁰ Soupisy Renčova díla nalezneme v některých lexikonech nebo v komentářích k jeho sbírkám.³¹

Skalního čtenáře prózy navnadíme na strhující závěrečný dialog mezi umírajícím Oskarem (inspirovaným Frantou Sauerem ³²) a Pannou Marií v 18. zpěvu rozsáhlé básně Pražská legenda, složené v Leopoldově.³³ Pokud si nikdy nepřečte z Renče nic jiného, zde v pouhých 36 řádcích najde démant, jak hladce vybroušený! A ostřejší než čepel meče. Mariinými slovy „Láskou je raněn, kdo mě raní. Nepustím, nepustím tě již!“ dělí se s námi Renč o svou jistotu, že tato žena, krásná a strašná jako vojsko pod praporci, je a zůstane na naší straně.

Rozhovor ostatně najdeme v Renčových básních často jako mocný a účinný umělecký postup. Čteme-li v Popelce, jak archanděl Gabriel vysvětluje Marii Boží záměr a vyzývá ji, ať svobodně volí a pak odpoví, trneme strachem a nadějí z té volby, a nejen za Marii, i za sebe, i za Renče. I Renč volil, volil svobodně a pak odpověděl. Svým životem, svým utrpením, svým dílem, svými verši.

Závěrem dovolte pozvat vás k čisté radosti z neúhybného rytmu a z křehkých rýmů, které se samy vpisují do paměti a zase se z ní lehce vynořují v plynulém toku veršů. Stačí jen otevřít Popelku nazaretskou:

Ve skále narozen, Bůh živý,
do skály pochován. A divy,
jimž chtěl by svět, se nedějí.
Mrtev a pohřben jako jiní,
nic nezměnil, nic neučiní,
probouzeč lichých nadějí.

Až jitro nastalo, den třetí.
Tu městem ještě spícím letí
vichrná zvěst: je prázdný hrob!
Marně se pyšní hrůze brání,
procítají v nich znenadán
í proroctví písem z dávných dob.

Mnozí ho spatří, množí tuší
a mnoho vyvolených duší
až hmatá světlo jeho stop.
A přátelé i nepřátelé
šeptají kradmo, rozechvěle:
On vstal! On vstal! Je prázdný hrob! ³⁴

Autorka je knihovnice

Literatura použitá a doporučená:

1. CATALANO, Alessandro. Rudá záře nad literaturou: česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945-1959). Vyd. 1. Brno: Host, 2008, 471 s. 30. ISBN 978-807-2943-425.
2. ČEP, Jan a Jan ZAHRADNÍČEK. Korespondence 1931-1943. 1. vyd. Praha: Aula, 1995.
3. ČEP, Jan a Jan ZAHRADNÍČEK. Korespondence 1943-1948. 1. vyd. Praha: Aula, 2000.
4. ČULÍK, Jan. Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1991. ISBN 80-900953-8-0.
5. HAMANOVÁ, Růžena, Anna JONÁKOVÁ a Jiří STANĚK. Dnešek je celý nesvůj: česká literatura 1945-1948 : výstava 1. únor-8. květen 1996. Praha: Památník národního písemnictví v Praze, 1996, 77 s. ISBN 80-850-8519-4.
6. KALISTA, Zdeněk. Závěrečná kapitola. In: J. Knap, Bez poslední kapitoly, Praha: Torst, 1997, s. 287-9.
7. KNAP, Josef. Bez poslední kapitoly. 1. vyd. Praha: Torst, 1997, 320 s. ISBN 80-721-5024-3.
8. KRATOCHVIL, Antonín. Via dolorosa: poezie Zdeňka Rotrekla, Václava Renče, Josefa Palivce. 1. vyd. v nakl. Petrov. Brno: Petrov, 1990, 143 s. ISBN 80-852-4707-0.
9. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 1082 s. ISBN 978-80-7106-963-8.
10. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 3. M-Ř Svazek II. P-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, 728 s. ISBN 80-200-0708-3.
11. MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova, 1938-1939. 1. vyd. Praha: Academia, 2010, 340 s. Edice Novověk, sv. 8. ISBN 80-200-1823-9.
12. MED, Jaroslav. Od skepse k naději: studie a úvahy o české literatuře. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 2006, 245 s. Studium (Křesťanská akademie), sv. č. 186. ISBN 80-868-8504-6.
13. NERADOVÁ, Květoslava. Doslov. In: V. Renč. Podoben větru: výbor z básnického díla. Praha: Zvon, 1994, s. 131-137.
14. NOR, A. C. Život nebyl sen: záznam o životě českého spisovatele. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-710-8068-3.
15. PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech, 1918-1945. 1. vyd. Praha: Torst, 2010, 1390 s. ISBN 978-807-2153-916.
16. RENČ, Václav. Loretánské světlo. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1992, 111 s. ISBN 80-702-1083-4.
17. RENČ, Václav. Podoben větru: výbor z básnického díla. 1. vyd. Praha: Zvon, 1994. ISBN 80-711-3076-1.
18. RENČ, Václav. Popelka nazaretská. 2. vyd. v Bloku 1. Brno: Nakl. Blok, 1991, 82 s. ISBN 80-702-9035-8.
19. RENČ, Václav. Pražská legenda. 1. české vyd. Prostějov: Creda, 1994, 46 s. ISBN 80-238-2890-8.
20. RENČ, Václav. Vrstvení achátu. 1. vyd. Editor Jaroslav Novák. Svitavy: Trinitas, 2000, 532 s. Vigilie (Křesťanská akademie), sv. 92/1. ISBN 80-860-3632-4.
21. RENČ, Václav. S anděly si nelze připíjet. 1. vyd. Editor Jaroslav Novák. Svitavy: Trinitas, 2000, 636 s. Vigilie (Křesťanská akademie), sv. 92/2. ISBN 80-860-3633-2.
22. ROTREKL, Zdeněk. Skryté tváře. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2005, 535 s. ISBN 80-710-8268-6.
23. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=962&hl=Ren%C4%8D, elektronický zdroj, bibliografický zdroj, 8. 4. 2012
24. http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Ren%C4%8D, elektronický zdroj, 8. 4. 2012
25. http://brizuvsborkamenicky.eu/index.php?page=filip-renc, elektronický zdroj, 8. 4. 2012
26. http://www.ceskatelevize.cz/porady/124342-vaclav-renc/39731444548/video/, Ještě budou písně. Portrét básníka, dramatika a překladatele Václava Renče. Dokumentární film z roku 1997, režie Rudolf Tesáček. Elektronický zdroj, 27. 5. 2012