Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Připomenutí Bohuslava Reynka

Číslo 2/2011 · Štěpánka a Michal Ryšaví · Čítanosť článku: 3731
 

Tři písně o srdci, II

Bože, srdce moje není ropucha,
pakli, těše, se ho dotkneš,
puchýře ti nenaskočí
na dlani…

A kdyby jí bylo,
než bys se ho dotkl,
v rosničku by láskou pro tebe se proměnilo,
která po vláze touží,
která předpovídá rosu
přežádoucí

- vlažný a rozkošný déšť
splnění a odpuštění -,

Bože, jest-li přece ropucha mé srdce,
tedy rosničkou ji učiň,
která na mladinkém listě
věštila by dobrou pršku
dětem tvým nešťastným…

(SMUTEK ZEMĚ, Cesta do Betléma, 1924)

Letos na podzim, 28. září na svátek patrona českých zemí sv. Václava, uplyne 40 let od smrti českého básníka, překladatele, malíře a grafika Bohuslava Reynka (31. 5. 1892 – 28. 9. 1971).

Mezi českými čtenáři poezie by se dneska už těžko našel takový, který by Reynkovy básně neznal (nebo přiznal, že je nezná). Na Slovensku je Reynek obdivovaným grafikem, jeho básně ale příliš známé nejsou, třebaže o opravdové jazykové bariéře se nedá mluvit.

Bohuslav Reynek byl za svého života, zejména po druhé válce a za komunismu, málo známý i v Čechách. Byl to skromný samotář, žil na vsi daleko od kulturních center a jako katolík byl komunistickému režimu proti srsti. Doma byl v Petrkově na Havlíčkobrodsku, v malé vesnici v české části Českomoravské vrchoviny. Narodil se jako jediný syn majitele petrkovského statku, na kterém pak téměř celý život žil a tam také zemřel. Dnešní obyčejní čtenáři znají Reynkovo dílo hlavně prostřednictvím jeho básnických sbírek a z druhotných zdrojů – z filmů , fotografií, z literárně-historických knih. V literárních slovnících či učebnicích se čtenář dozví, že Reynek byl příslušníkem generace katolických básníků první půle dvacátého století, případně že byl vrcholným představitelem katolického expresionismu. Přiřadí si jej v hlavě mezi katolické intelektuály, spisovatele a básníky, kteří se sdružovali kolem literárních revuí Tvar, Akord, Vyšehrad, Řád a v padesátých letech čelili likvidační represi. Nakonec je totalitní režim uchopil a ždímal – zatčeni, ve vykonstruovaných procesech odsouzeni, dlouhá léta vězněni (mezi jinými Václav Renč, Jan Zahradníček, Josef Knap, František Křelina, Zdeněk Kalista, Reginald Dacík, Dominik Pecka, Bedřich Fučík, František Daniel Merth, Silvestr Braito, Václav Prokůpek, Josef Kostohryz, Nina Svobodová, Růžena Vacková). Byl tedy Bohuslav Reynek jedním z nich?

Je třeba jasně říci, že nebyl. Reynek nikdy nebyl „jedním z“, i když se tak prezentuje v literárně-historických příručkách, pro utřídění, pro zjednodušení. Držel se v pozadí, potřeboval samotu a nepodléhal uměleckým vlivům svých známých či přátel – ani ve výtvarné, ani v básnické a překladatelské práci. Ostatně zřejmě ani nepomýšlel na sebe jako na umělce, který musí „tvořit“ za každou cenu. Jestli jsme dobře porozuměli zprávám o Reynkově životě, Reynek chtěl žít a pracovat v souladu s božím řádem ve svém rodném domě, kde bylo vždycky (i před bolševikem) moc práce s půdou, rostlinami, dřevem, ovocnými stromy a zvířaty. Překlady, psaní poezie, kreslení a „škrabání desek“, tedy grafika, suchá jehla, byly součástí té práce ve zčásti zchátralém domě a veliké zahradě, kde žil se svou ženou a dvěma syny, mnoha kočkami, někdy ovcemi, kozami, prasaty, holuby a dalšími zvířaty. On sám by nejspíš považoval spojení „v souladu s božím řádem“ za nadnesené a velkohubé. Reynek byl katolík, který až do stáří chodil v neděli do kostela několik kilometrů pěšky do Svatého Kříže nebo do Havlíčkova Brodu, vytrval věrně v celoživotním manželství s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud , s níž vychovali ve víře oba syny. Biblická zpráva o božím stvoření, zvěstování Panně, o Ježíšově narození, životě, smrti a vzkříšení, o Duchu svatém prostupovala jeho životem a denní prací, ať už venku na pastvě, v chlévě, u rybníka, na záhonech, v lese nebo v kuchyni na židli u kamen s perem, tužkou nebo ocelovou jehlou u kovové destičky. Práce byla všelijaká, nikdy ne lehká, ale udělat se musela. Jeho verše jsou podníceny přírodou i obrazy z Bible, protkány obrazy úzkosti. Jsou niterné, stylem prosté, s archaismy, překvapivým slovosledem a nápadně barevnou obrazností.

Citujme z práce Milady Záborcové: „Bohuslav Reynek je básníkem zjevovaných biblických příběhů, detailního pozorování a interpretace přírody a krajiny, básníkem přijímajícím život ponechávající prostor smrti, která má pro něj smysl ve vztahu ke konečnému Spasení.“

Připomeneme větu z korespondence Terezy Sumové s Bohuslavem Reynkem: na jakési pochybnosti ve víře radí o generaci starší Reynek, aby si Tereza hodně četla v evangeliích, zejména ve sv. Lukášovi. Je to důležitá stopa, chceme-li se něco dozvědět o tom, jaký byl Reynek vlastně křesťan. Hledal v evangeliích. Dostal-li odpovědi, a jaké, to se snad dozvíme z jeho života, básní, kreseb a grafických listů.

Obojí, básně i obrazy, tvořil, protože musel; je na to fráze: tvořil z vnitřní potřeby. Oči viděly to, co všichni druzí, ale hlava viděné vnímala niterněji. Viděnou krásu umělec zkoušel zachytit: musel zkoušet zachytit. Boží tvář je pořád skrytá, ale boží stvoření je plné Jeho stop. A Reynek je viděl, vnímal a přetvářel, psal a ryl je do kovu, protože nemohl jinak. Sylvie Germain v knize o petrkovském domě a zahradě říká: „Reynek se nestaral o osud svých veršů a grafik, zajímal ho však osud člověka na zemi. Nezabýval se tím, zda mu lidé rozumějí či kolik, a už vůbec se nestaral u uznání či ocenění. Snažil se pronikat stále hlouběji a hlouběji do tajemství tohoto světa, světa, v němž konal své úkoly a povinnosti a jehož nejprostší krásy miloval, světa, s nímž se ovšem neztotožňoval a jímž neomezoval svou mysl ani srdce.“

Jaký byl vlastně Reynek křesťan? Uveďme tu citát z knihy literárního historika Jaroslava Meda, kterého setkání s Reynkem zásadně formovalo v náboženském smyslu: „Moje setkání s Bohuslavem Reynkem však pro mě nemělo význam jenom ve vztahu k literatuře, ale stal se pro mě i jakýmsi představitelem úplně nového vztahu k náboženství. S něčím takovým jsem se zatím do té doby u nikoho nesetkal. Najednou jsem poznal člověka hluboce a opravdově věřícího, který skoro nic neříkal, nedeklaroval, proti ničemu se nevymezoval, ale svoji víru v Krista prožíval jako existenciální jistotu a zároveň jako tajemství.“ Uveďme hlavní mezníky Reynkova života. Byl rodák z Petrkova, studoval na reálce v Jihlavě a zde také soukromě studoval malířství, pobyl pak chvíli na zemědělských či lesnických studiích Vysoké školy technické v Praze, ale brzy studia zanechal a vrátil se domů. Z doby v Jihlavě pocházejí první zachované kresby a olejomalby. V roce 1914 nabídl Reynek své překladatelské (z němčiny a francouzštiny) a výtvarné schopnosti legendárnímu nakladateli Josefu Florianovi ze Staré Říše. Přeložil mnoho různých autorů francouzských, rakouských a německých (Novalis, Ch. Baudelaire, T. Corbiére, P. Claudel, F. Jammes, Ch. Péguy, M. Jacob, S. Renaud) . Byl první, kdo přeložil do češtiny dílo rakouského lyrického expresionisty básníka Georga Trakla (1887-1914). S Dobrým dílem ve Staré Říši věrně spolupracoval až do Florianovy smrti (1941). Z doby staroříšské se datuje Reynkovo přátelství s Josefem Čapkem. Bohuslav Reynek prý vzpomínal, že v roce 1941, když nacisté zabrali petrkovský statek, žili Reynkovi u Florianů ve Staré Říši a modlívali se tam za Josefa Čapka, který byl v koncentračním táboře. Nikdy prý na něj v modlitbě nezapomněli. V roce 1923 si Reynek začal dopisovat s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud. Oslovil ji, když si přečetl její první básnickou sbírku Ta vie est là (Zde tvůj život, 1922), kterou náhodou objevil v Praze, když hledal (asi v knihkupectvích či antikvariátech) francouzské texty k překladu pro vydavatelství ve Staré Říši. Po čase dopisování se setkávají osobně. Suzanne si nabídku k sňatku dva roky rozmýšlela. Svatbu měli v Grenoblu v roce 1926 a tam také manželé zpočátku žili. Prvních deset let manželství střídali své bydlení spravedlivě: přes léto v Petrkově, přes zimu v Grenoblu, kde se narodili oba synové Daniel (1928) a Jiří (1929). Od roku 1936 už zůstali Reynkovi natrvalo na Vysočině.

Suzanne Renaud se ovšem v Petrkově ani za svobodné Československé republiky moc nelíbilo, dům byl rozlehlý a trochu zchátralý, komfort žádný, tepla v domě málo, zahrada nepříliš hleděná, celá země na ni, zvyklou na úplně jinou kulturní úroveň universitního města pod Alpami, působila hrubě a surově. Dokud rodina střídala Petrkov s Grenoblem, celkem to snášela. Nemohla tušit, že kvůli historickým otřesům, které už byly na spadnutí, uvízne v té divné zemi, na odlehlé vsi v kopcovité krajině, kde jsou zimy drsné a dlouhé, kde se s domorodci kloudně nedomluví. A že ji tam osud přidrží až do smrti. Měla ráda muže a syny, i velká zahrada na ni měla konejšivý vliv, ale hořkost v ní byla a léty (velkou měrou vlivem bolševických naschválů) jí spíše přibývalo. Tvrdý venkovský život daleko od svého, problémy se vůbec domluvit (češtinu zvládala s obtížemi, francouzsky uměl v jejím okolí málokdo), odtrženost od francouzských knih a kulturního prostředí, starosti o děti a extrémní chudoba měly nejspíš nedobrý vliv i na její schopnost psát. Byla a zůstala vášnivou čtenářkou, verše ale postupně psát přestala. Synové vzpomínají také na její lásku k hudbě. Společně se syny, někdy i s některým z hostů, poslouchala koncerty klasické hudby buď z rádia, nebo později z gramodesek.

První sbírku básní Žízně vydal Reynek v roce 1921. Tehdy také začal vydávat Sešity poesie, kterých vyšlo jen asi 7 čísel. Nebyl totiž organizačně zdatný, a tak u této práce, která vyžaduje pořádek a utříděnost, dlouho nevydržel. Pracoval ale na obrazech, kresbách a olejích. V roce 1927 měl svou první veřejnou výstavu v malé prodejní galerii Saint-Louis v Grenoblu. První výstava doma byla v Pardubicích v roce 1929. Reynek nebyl usilovný vystavovatel obrazů. O slávu nijak nestál, veřejný obdiv nepotřeboval, velkých slov a vykladačů umění se obával a navíc, s výstavami je tolik práce!

Reynek malíř začínal olejomalbami, později rozvíjel různé techniky kresby uhlem, pastelem, tužkou a tuší. Ke grafice se dostal později, nejprve k linorytu, až konečně se zabydlel v technice pro něj typické – v suché jehle a leptu. Grafické techniky začaly v Reynkově díle převládat někdy ve třicátých letech. Synové vzpomínají, že to mělo i ekonomický důvod: Reynek tvořil obrazy pomalu, nedal z ruky nic, co se mu nezdálo dobré, spoustu toho radši spálil v kamnech, než by „pustil“ něco, s čím by nebyl spokojený. Z vyryté desky se ale dalo vytisknout víc tisků a ty pak buď rozdat, nebo za pár korun pomocí přátel prodat. Co se samotné techniky týče, byl Reynek samouk. Syn Daniel, fotograf a tiskař, vzpomíná na knihu T. F. Šimona Příručka umělce-grafika, kterou získal Reynek v roce 1932 a podle níž se učil technice rytiny, leptu a tisku z hloubky.

Konec třicátých let znamenal také konec relativně šťastného života rodiny. Naposledy byli společně ve Francii v roce 1936. Brzy potom přišel Mnichov. Ranil snad ještě víc Suzanne než Bohuslava, protože se styděla za Francii. Reynek byl – i při své melancholii – ve věci německé roztahovačnosti spíš optimista. Měl pocit, že jak Němci přišli, tak zase odejdou. Ve skutečnosti ale museli ze svého odejít Reynkovi – napřed jim na statku ubytovali nějaké vojáky, později, v roce 1944, byli dokonce Reynkovi vystěhováni. Uchýlili se do Staré Říše k rodině Florianových. V té době už byl vydavatel Josef Florian mrtev, zemřel v roce 1941, ale pohostinná manželka a celá rodina Florianova Bohuslava se ženou a chlapci obětavě přichýlila. O letech před válkou a snad i za války až do vyhnání z domu platí, že oba manželé psali, oba překládali (Suzanne přeložila do francouzštiny některé lidové balady z Erbenových a Sušilových sbírek). Když se Reynkovi po válce vrátili do Petrkova, bylo hospodářství od německých okupantů zdevastované, ale pomalu by se asi život vrátil do starých kolejí. V roce 1947 se ještě Suzanne - sama - rozjela do Francie. Nemohla tušit, že to bude naposled a po návratu uvízne v totalitní kleci, ze které neunikne a která ji postupně zahubí.

V roce 1948 se vlády se chopil totalitní režim, naděje na pomalou změnu k lepšímu rychle skončila. Nastaly strašné časy pro celou rodinu. Statek, polnosti a lesy patřící k domu byly zestátněny, rozumné hospodaření bylo změněno na živočišnou a rostlinnou výrobu napřed pod vládou státních statků, později JZD. Na státku vládla kombinace nesmyslného teroru a totálního chaosu. Rodině bylo dovoleno zůstat v domě, vykázali jim ale k obývání jen pokoje v patře. Do přízemí a ostatních budov se nastěhovali nájemníci, což byli všelijací lidé. Bohuslav Reynek musel dělat na kdysi vlastním hospodářství jako špatně placený zemědělský dělník. Syn Jiří dostal práci u prasat, syn Daniel si našel práci u Pozemních staveb v Havlíčkově Brodě jako řidič náklaďáku. Suzanne žila ve strachu o rodinu a v zhnusení tou destrukcí hodnot, které jí byly vlastní. Aleš Palán cituje její výrok z konce padesátých let: „Touha psát pohasíná, radosti ze života ubývá. Smetla jsem jakoukoliv touhu, jakékoliv očekávání, i tu nejskromnější ctižádost.“

Dům pod vládou kolektivizace strašně chátral, dokonce pukal, na některých místech ho museli podpírat kůly, ale byl to pořád Reynkův domov, jeho tvrz, část jeho srdce. Když zrovna nepracoval na poli, v lese, v chlívě, na dvoře, tak se uchyloval do svého azylu, zahradního altánku, nebo do kuchyně, kde u kamen od velmi časného rána pracoval na grafických listech. Ve všech zdrojích se objevuje časový rámec Reynkova bdění: vstával ve dvě ráno, uléhal v šest hodin navečer.

S tiskem z hloubky, ke kterému je potřeba lisu a též fyzické síly, mu od poloviny čtyřicátých let pomáhal starší syn Daniel. Desky, papíry a barvu sháněli, kde se dalo. Dosti malé formáty rytin byly dány velikostí lisu a také tím, že s malými destičkami mohl Reynek líp práci přerušovat a zase se do ní pouštět. Synové vzpomínají, že táta si často bral destičku jen tak do ruky nebo do kapsy, když šel ven, a na ni si kreslil náčrty na zahradě nebo v krajině. Pak si ji přinesl ke kamnům v kuchyni a „škrábal“.

Rodina žila dost osaměle. Reynek nevyhledával společnost lidí, i když se jí aktivně nebránil. Rozhodně neměl snahu a potřebu své práce zveřejňovat, ostatně v padesátých letech by mu taková snaha nebyla nic platná, naopak. Dobrovolný exil v samotě venkovského domu mohl (možná) působit jako jistý způsob obrany před všeobecným marasmem venku. Jenže tento napůl zvolený, napůl režimem, dřinou a chudobou vnucený exil způsobil, že Reynek v padesátých letech málo psal, básně vznikaly pomalu a klopotně. Při svých nočních vigiliích v kuchyni tvořil hlavně grafické listy. Tichými společníky mu byly kočky. Bohuslav miloval zvířata. Kočky obývaly dům vždycky, v některých časech jich po domě chodilo i deset najednou.

V roce 1952 navázal Reynek léta přerušené spojení s Vladimírem Holanem (1905 – 1980), který žil v osamění a hrozné bídě v Praze. Posílal mu i nějakou materiální podporu a jejich přátelství trvalo až do Reynkovy smrti, třebaže osobně se básníci nikdy nesetkali.

Rodina měla v té době nemnoho věrných přátel. Z nich je třeba na prvním místě jmenovat pardubického tiskaře Vlastimila Vokolka, Věroslava Mertla, bratry Jaroslava, Jiřího a Jana Šerých, Jaroslavova přítele Jaroslava Meda, brněnského nakladatele Jana V. Pojera, opata premonstrátského kláštera v Želivu Bohumila Víta Tajovského (s výjimkou těch dvanácti let, kdy opat seděl v komunistickém vězení).

Reynek ale už v té době skoro nikam nejezdil ani nechodil. Držel se v domě a okolí, ve společnosti svých synů a v blízkosti své ženy, i když se manželé v mnohém – i v čase bdění a spaní – míjeli. Ve společnosti zvířat, která volně obývala dům a zahradu – koček, ovcí, koz, holubů.

Suzanne Renaud onemocněla a v lednu 1964 zemřela. Synové vzpomínají, jak se bála, že bude muset jednou ležet na hřbitově ve Svatém Kříži. Líbil se jí v zahradě jeden kout porostlý barvínkem, říkávala prý, ať ji pochovají tam. To ovšem nebylo možné.

Čtenář zneklidní, když čte ve vzpomínkách synů Reynkových, že Bohuslav nebyl své ženě na pohřbu. Synové ovšem mají prosté vysvětlení: tatínek v tu dobu už nechodil nikam. Nikam. Opuštěnost. Samota. Kdo Reynka dříve četli, pozapomněli, seděli v kriminále nebo umřeli. Musela přijít až nová generace, která ho znovu „objevila“: v šedesátých letech se pomalu začínají do Petrkova trousit noví čtenáři, lze snad říci obdivovatelé, uctívači Reynka. Našli tam v Petrkově, k vlastnímu úžasu, „básnickou a malířskou hvězdu první velikosti“ , navíc v kulisách starobylé vesnické tvrze obklopené malebnou zahradou. Působivě skromnou, samotářskou a osobitou hvězdu. Synové Daniel a Jiří vzpomínají na mnoho později slavných lidí, kteří se objevili nebo opakovaně objevovali v Petrkově. Manželé Jiří a Dana Němcovi, Ivan a Věra Jirousovi, Jiří Škoch, Jiří Kolář, Josef Hiršal, fotografka Dagmar Hochová, Radim Palouš, Jiří Gruša, Ludvík Kundera a mnozí další, někteří jen jednou, jiní se vraceli s dalšími přáteli. Jednou z návštěvnic Petrkova byla Květa Medová, pozdější Reynkova snacha a opatrovnice jeho odkazu. Zemřela předčasně v roce 1989.

Básník hosty vítal, ale když byli příliš neodbytní, odcházel. Odcházel také navečer, protože chodil pravidelně v šest spát. Působil podivínsky, ale to mu bylo jedno. Nehrál žádnou hru na Mistra umělce. Jiří Reynek vzpomíná, jak rychle odejel zklamaný redaktor Literárních novin, který odradil Reynka škrobeným jednáním a touto větou: „Mistře, mohli bychom snad nastolit téma láska.“

Reynek si nevedl soustavně deník a ani nijak rozsáhlou korespondenci. Zachovaly se ale například dopisy dceři jeho dávného kolegy ze Staré Říše, hudebního skladatele a varhaníka Otty Alberta Tichého, Tereze Tiché-Sumové. Sumová je pečlivě uchovávala a vyšly tiskem – je to jedna z Reynkových stop, které můžeme sledovat.

V šedesátých letech, v mírném polonádechu před okupací a normalizací, mohla vyjít některá dříve striktně zakázaná díla. V té době občas navštěvují Petrkov redaktoři regionálních nakladatelství, která nebyla pod tak přísnou cenzurní kontrolou jako celostátní vydavatelské domy. Věroslav Mertl z českobudějovické Růže napsal o svém setkání s Reynkem v roce 1968 při přípravě reedice sbírky Rty a zuby krásnou vzpomínku: „Mezi řečí plnou zámlk srkáme horký čaj a těkáme po místnosti s rozložitou postelí a ohromným stolem, na němž se kupí haldy knih, na zasklenou knihovnu, vlastně nejspíš starý kredenc, po němž se lenivě protahuje černý kocour. … Strop nad postelí puká tak nezadržitelně, že puklina míří přímo do ramene velikého kříže, který jako by měl zachránit stěnu od nejhoršího. … ´Pořád jsem tady, jen tady,´ přitakává pan Reynek. ´Já nešel ani na vlastní výstavu do Brodu, kdepak! Já už nikde žádné lidi nevidím – všude jen potkávám strašidla.´ A rezignovaně pohodí rukou s krásnými, takřka průsvitnými prsty.“

V létě 1971 básník onemocněl, v září se podrobil operaci slinivky. Když se jeho stav nezlepšoval, ale naopak zhoršil, vrátil se z nemocnice domů. Zemřel na svátek svatého Václava, je pohřbený ve Svatém Kříži. Kolem Reynkovy smrti a pohřbu vykvetly prý barvité lidové báchorky o smutných a rozuteklých domácích kočkách, o soucitných ovečkách, které se přišly rozloučit se svým dobrým pastýřem na poslední cestě ke hřbitovu… Bratři Reynkové tyto zkazky označují stručně: blbost.

Reynkova poslední básnická sbírka Odlet vlaštovek vyšla až v roce 1978, tedy dlouho po jeho smrti, v exilu v Mnichově. Je označována jako vrchol jeho básnického díla.

Navštívit Petrkov! Patří k dobrému tónu českého milovníka poezie a výtvarného umění zajet do Petrkova a vášnivě hledat „inspiračního ducha“ Reynkovy rodné krajiny, domu a rozlehlé zahrady. Vždyť dům je památný a zahrada krásná, prostředí mělo silný vliv na Reynkovo dílo, vyšla dokonce celá kniha o vlivu domu a zahrady (genius loci!) na Reynkovo umění básnické i malířské .

Ano, Vysočina je krásná a stojí za to porozhlédnout se po staveních i obzorech. Myslíme si ale, že kdo chce porozumět Reynkově umění, lépe udělá, když bude číst a vnímat jeho básně a listovat si v grafikách, ne cvakat foťákem v Petrkově. Samotný dům se naštěstí nestal žádným „rodným domkem Umělce s jeho milovanou světničkou“, kde by za provazem stály naaranžované rekvizity. V domě stále žijí oba synové fotograf Daniel a překladatel Jiří . A zahrada i dům jsou prostě působivou stopou, která dotváří obraz samotářského, dávno zemřelého, hluboce věřícího a tvrdě pracujícího muže, který byl nejen věrným manželem a otcem, ale i věrným malířem a básníkem. Na závěr už jen část vzpomínky Bedřicha Fučíka z knihy Píseň o zemi (in: B. Fučík, Píseň o zemi, 1994, s. 80): „Každému, kdo za nás a pro nás poodhrnul cíp z božího tajemství, jsme zavázáni vděčností celého svého života. Dík, vřelý dík i Bohuslavu Reynkovi. A uctivý, oddaný pozdrav.“

Autoři článku, manželé Štěpánka a Michal Ryšaví, jsou profesí knihovnice a diplomat.

Reynkovy vydané básnické sbírky:

Žízně – sbírka básní, 1921
Rybí šupiny – sbírka básní v próze, 1922
Smutek Země – sbírka básní 1924
Had na sněhu – sbírka básní v próze, 1924
Rty a zuby – sbírka básní, 1925
Setba samot – sbírka básní, 1936
Pietà – sbírka básní, 1940
Podzimní motýli – sbírka básní, 1946
Mráz v okně – sbírka básní, 1969
Sníh na zápraží – sbírka básní, 1969
Odlet vlaštovek – posmrtně vydaná sbírka básní (psána 1969-71 a autorem připravena k vydání) vyšla poprvé ineditně v roce 1978 v exilu v Mnichově.
Novodobý kompletní soubor Reynkova díla Básnické spisy vyšel v roce 1995 ve Zlíně v nakladatelství Archa, druhé vydání pak v roce 2009 souběžně v Arše a Petrkově.

Ropucha

Na prahu ropucha.
Kámen a stín ducha,
stín vidin ve spánku
s očima červánků.

Zpod cihel vylezá
plod barvy železa,
ovoce se strupy.
Nevoní. Neúpí.

Dívá se, tmu vnímá
zlatýma očima
s úsměvem stařeny.
Bláta hrst u stěny,
hrách v krvi vařený.

Pohlédla, zachází.
Očí květ do vázy
setmění ukládá.
Zahrady záhada.

Odchází ze světa
žhavá, v chlad zakletá,
vědoucí, slepá,
doufat do sklepa.

ODLET VLAŠTOVEK, 1969-71

Literatura použitá a doporučená:

Dobré dílo, špatná doba : Sborník příspěvků z konferencí Křesťanská univerzita Josefa Floriana a Literatura a totalita. Zina Zborovská a Josef Mlejnek. 1. vydání. Havlíčkův Brod : Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, nakladatelství Hejkal, 2006. 171 s. Edice Vysočiny. ISBN 80-86026-41-8

FUČÍK, Bedřich. Píseň o zemi : Dílo Bedřicha Fučíka, sv. 4. 1. knižní vyd. Praha : Melantrich, 1994. 445 s.

Galerie. Bohuslav Reynek. Dostupné z: http://www.tea-art.cz/galerie/reynek/data_reynek.htm, 4. 4. 2011.

GERMAIN, Sylvie. Bohuslav Reynek v Petrkově : Poutník ve svém příbytku. Z francouzského originálu přeložil Petr Turek. 1. vyd. Havlíčkův Brod : Literární čajovna Suzanne Renaud, 2000. 124 s. ISBN 80-902231-4-1.

LEHÁR, Jan, et al. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 1058 s. ISBN 80-7106-308-8.

MED, Jaroslav. Texty mého života : Rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase. 1. vyd. Praha : Torst, 2007. 270 s. ISBN 978-80-7215-317-6.

MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova. 1. vyd. Praha : Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6.

MERTL, Věroslav. Časy a nečasy : Malé paměti. 1. vyd. České Budějovice : Růže, 2005. 140 s. ISBN 80-903485-6-4.

PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech. 1918 – 1945. 1. vyd. Praha : Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-7215-391-6.

REYNEK, Bohuslav. Básnické spisy. Milada Chlíbcová, fotografie Daniel Reynek, ilustrace - fragmenty z grafického listu Bohuslava Reynka, data života a tvorby sestavil Jiří Šerých. 2. vydání. Zlín, Petrkov : Archa, Petrkov, 2009. 733 s. ISBN 978-80-901926-5-2, ISBN 978-80-904061-4-8.

REYNEK, Bohuslav. Dnes jen o té prašivině : Dopisy Bohuslava Reynka Tereze Sumové z let 1951 - 1970. 1. vydání. Praha - Litomyšl : Paseka, 2005. 95 s. ISBN 80-7185-761-0

Bohuslav Reynek 1892 - 1971 : Výstava ke 100. výročí narození. Katalog díla. Renata Bernardi. Brno : Dům umění města Brna, 1992. 54 s. Výstava se konala v 10 galeriích Čech a Moravy v letech 1992-93.

REYNEK, Daniel; REYNEK, Jiří. Kdo chodí tmami : Rozhovor Aleše Palána. 1. vyd. Praha : Torst, 2004. 310 s. ISBN 80-7215-218-1.

REYNEK, Daniel. Z vln, které zkameněly : Fotografie. Texty Bohuslava Reynka, Suzanne Renaud, Jiřího Reynka. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007. 48 s. ISBN 978-80-7195-108-7.

ROTREKL, Zdeněk. Skryté tváře : Spisy 5. 1. vydání tohoto souboru. Brno : Atlantis, 2005. 535 s. ISBN 80-7108-268-6.

ŠERÝCH, Jiří, Chronologie života a tvorby. In: B. Reynek, Básnické spisy, 2. vyd. Zlín, Petrkov 2009, str. 695-713.

ZÁBORCOVÁ, Milada: …Veliká zahrada rukama lomí : O motivu smrti v díle Bohuslava Reynka. Disertační práce. Praha : Filosofická fakulta UK, 2006, 13 s. Dostupné z: http://www.umirani.cz/detail-clanek/velika-zahrada-rukama-lomi.html, 4. 4. 2011.




1 - Obě básně (na začátku a na konci tohoto článku) jsou citovány z knihy B. Reynek, Básnické spisy, 2009, s. 136, s. 547. V současné době je toto souborné dílo nejsnáze přístupným primárním zdrojem Reynkovy poezie. Kniha je skvěle vybavena, obsahuje bohatý informační aparát, např. detailní chronologii Reynkova života a tvorby z pera Jiřího Šerých.
2 - Dokumentární film Josefa Protivy, kameramana Vratislava Damborského a historika umění Jana Baleky Jak žije básník byl natočen v roce 1969 pro Čs. televizi.
3 - Francouzská básnířka Suzanne Renaud se narodila v Lyonu 30. září 1889. Jako čtyřletá se s rodiči dostala do Grenoblu. Tam po studiích na Stendhalově lyceu překládala a přednášela na fakultě anglickou literaturu. V roce 1922 vydala svou první básnickou sbírku Ta vie est là. Od roku 1923 si dopisovala s Reynkem, vzali se v Grenoblu 1926. V Čechách vyšla v roce 1932 její báseň Křídla z popele (Reynkem přeložená). Publikovala i časopisecky ve Tvaru, Řádu, Akordu. Literární vědec, kritik a editor Jan Strakoš chválí její básně slovy: „ … mají úžasnou něhu básnickou, jako by ty verše byly exponovány při měsíčním světle.“ (Suzanne Renaud, In: Z. Rotrekl, Skryté tváře, 2005, s. 99-101). Francouzská báseň s českým překladem Noël – Vánoce vychází v Pardubicích tiskem Vlastimila Vokolka v roce 1939. V roce 1946 vyšla v edici Magnificat Zdeňka Řezníčka sbírka Dveře v přítmí – La porta grise. J. V. Pojer vydává v roce 1948 v posledním čísle edice Atlantis básně Chvála oběti – Victimae laudes. Po smrti básnířky jí vyšla báseň s Reynkovým překladem Mezi psem a vlkem – Entre chien et loup (1965) a výbor z básní Houby – Champignons. Až do roku 1970 sporadicky vycházejí ve sbornících či časopisech její básně (Tvé prsty, Čas kopretin). S. Renaud zemřela 21. ledna 1964 v Havlíčkově Brodě v nemocnici. Je pohřbena ve Svatém Kříži u Petrkova. Suzanne Renaud zůstává stále českým čtenářům málo známá. Doufejme, že vydavatelské úsilí její vnučky Veroniky Reynkové, která vede Literární čajovnu Suzanne Renaud a stejnojmenné nakladatelství v Havlíčkově Brodě, tento dluh časem umaže.
4 - In: M. Záborcová: …Veliká zahrada rukama lomí, 2006, s. 1.
5 - Tereza Sumová, rozená Tichá, je dcerou O. A. Tichého, Reynkova kolegy ze Staré Říše, hudebního skladatele, varhaníka a znalce gregoriánského chorálu, a zároveň po matce vnučkou Léona Bloye.
6 - Citujeme z Reynkova dopisu Tereze Sumové: „Jde jen o to, uchovat si kázeň. …. Psát jen z nutnosti, z jistého překypění citu a potřeby tvárné.“ In: B. Reynek, Dnes jen o té prašivině, 2005, s. 13.
7 - In: S. Germain, Bohuslav Reynek v Petrkově, 2000, s. 113.
8 - In: J. Med, Vzpomínky mého života, 2007, s. 79.
9 - Ve Staré Říši u Jihlavy pracoval a s velkou rodinou žil nakladatel Josef Florian (1873 – 1941). Byl to středoškolský profesor a katolický vzdělanec, který na pulty knihkupectví uvedl v rozmezí let 1903 – 1941 ne méně než 400 pečlivě literárně, redakčně i knihařsky vypravených knih. Kromě běžné edice Dobré dílo vydával čtyři ediční řady sborníků: Studium, Nova et vetera, Kurs a Archy. Měl geniální vydavatelskou intuici - téměř prorocky vyhledával, překládal a tiskl díla evropských křesťanských autorů, básníků, filosofů, beletristů, mezi jinými i Léona Bloye, jehož obdivoval, překládal a sám se s ním i osobně setkal. Do staroříšského okruhu patřili za ta léta například tito umělci: J. Deml, B. Reynek, J. Zahradníček, J. Durych, J. Čep, A. Vyskočil, J. Vašica, M. Dvořák, B. Fučík, J. Čapek, V. Holan a F. Halas. Pověstná byla staroříšská knihovna ve Florianově domě. Další informace je možné najít například v knize Dobré dílo, špatná doba, 2004 nebo v knize Andreje Stankoviče Josef Florian a Stará Říše, 2008.
10 - Překládané autory citujeme z použitého elektronického zdroje. In: Galerie. Bohuslav Reynek. 4. 4. 2011.
11 - In: Reynek, D. - Reynek, J., Kdo chodí tmami, 2004, s. 216.
12 - Zdroj: J. Šerých, Chronologie života a tvorby, in: B. Reynek, Básnické spisy, 2009, str. 710.
13 - Věroslav Mertl: V Petrkově. Bohuslavu Reynkovi. In: Mertl, V.: Časy a nečasy. Malé paměti. České Budějovice 2005, str. 111.
14 - In: B. Reynek, Dnes jen o té prašivině, 2005, str. 69.
15 - B. Reynek, Dnes jen o té prašivině, 2005.
16 - In: Mertl, Věroslav, Časy a nečasy, 2005, s. 112.
17 - S. Germain, Bohuslav Reynek v Petrkově, 2000.
18 - První samostatnou výstavu fotografií měl Daniel Reynek v Praze v roce 2003, dále např. v Telči v roce 2008. Fotografiemi doprovází životopisné knihy o svém otci B. Reynkovi a výbory z básní otce a matky (Kdo chodí tmami, 2004, Z vln, které zkameněly, 2007).
19 - Jiří Reynek překládá z francouzštiny např. Henriho Pourrata (Kašpar z hor, Poklady z Auvergne, O řeřavých očích, O Půlpánovi), Jeana Giona (Muž, který sázel stromy), Francise Jammese (Klekání, Román zajícův), Suzanne Renaud (např. básně v knize D. Reynek, Z vln, které zkameněly, 2007).

Copyright © 2005-2019 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.