V čem selhali čeští křesťanští demokraté
Číslo 2/2010 ·
·
Čítanosť článku: 5205
Křesťansko-demokratické strany vznikly v reakci na encykliku Rerum novarum papeže Lva XIII., která formuluje principy katolické sociální nauky v kontextu tehdy nové doby – doby, jež se vyznačovala industrializací, urbanizací a ztrátou tradičních forem solidarity (širší rodina, obec, cechy…). To byla první výzva pro vznikající křesťansko-demokratickou politiku.
Druhou výzvou byla doba těsně poválečná. Křesťanští demokraté představovali nesocialistický proud v době,,která socialismu velmi přála. . I když má katolická sociální nauka silný sociální akcent, neobrací se svými požadavky na stát, ale spoléhá spíše na nestátní společenské síly, na křesťansko-občanský sektor, kde se mohou rozvíjet sociální iniciativy pomáhající potřebným.
Třetí výzva stojí před křesťanskými demokraty dnes. Je to potřeba obhajoby rodiny a ochrany lidského života od početí do přirozené smrti. Tato témata nejsou ve společnosti nová, ale jsou nová v politice. Ještě po 2. světové válce se důraz na rodinu považoval za samozřejmý, umělé ukončení těhotenství byl trestný čin (jen komunisté prosazovali jeho legalizaci), o eutanázii si po zkušenosti s nacismem nikdo netroufal hovořit, a definice manželství jako svazku muže a ženy byla samozřejmá.
Od morálních revolucí šedesátých let vstoupila tato témata i do politky. Nebyli to konzervativci, kdo je tam vnesl. Byli to naopak levicoví liberálové, kdo přetvořili sex na politickou kategorii; jak o tom svědčí agenda Spojených národů. V roce 1998 řekl papež Jan Pavel II., že dnešní podobou ateismu je zpochybnění člověka jako Božího stvoření. Přirozené rozdíly mezi mužem a ženou jsou zpochybňovány, rodina jako společenství založené na manželství muže a ženy je zpochybňována, respekt k lidskému životu i v jeho krajních polohách je zpochybňován. Byla-li tato témata jednou vnesena do politiky, je úkolem křesťanských demokratů je politicky hájit.
To, o čem se dnes vede nejzaujatější debata, není morálka, ale antropologie. Rozhodující otázky dneška zní: co je člověk? Co znamená být mužem nebo ženou? Co je rodina? Co je manželství? Co je vůbec lidský život? Odpovědi na tyto otázky jdou nejen napříč politickými stranami, ale i napříč církvemi: dnešní protestantismus se podél těchto témat dělí na dvě zásadně odlišné části, a i katolíci se výrazně dělí na liberály a konzervativce.
Tato situace je pro křesťanské demokraty nová a křesťansko-demokratické strany se s ní zatím neumějí vyrovnat. Mezi křesťanskými demokraty panuje strach svá tradiční stanoviska jasně a jednoznačně formulovat. To není specifikum české politky, stejné rozpaky panují i v křesťanských demokraciích jiných zemí. Křesťanští demokraté, kteří si troufají mluvit o těchto tématech jednoznačně, nejsou ve svých stranách příliš vítání.
V české politice se to projevilo na příkladu poslance Jiřího Karase. Ten veřejně vystoupil na obranu lidského života ve straně i v médiích, a měl pozoruhodný úspěch. Jeho vystoupení v televizním pořadu Kotel bylo zdravě sebevědomé a vyvolalo sympatie i u lidí, kteří jeho stanoviska nesdílejí. Poslanec Karas se osvědčil v tom, čemu dnes mladí katolíci říkají „nezakomplexované hlásání“.
Právě takové hlásání však vyvolává mezi tradičními lidovci strach. Všichni sice vědí, že lidovci jsou proti potratům, eutanázii a reprodukčním manipulacím, ale oni sami se bojí svá stanoviska veřejně prezentovat. Domnívají se, že si tím u veřejnosti uškodí. U části veřejnosti to snad platí: daleko větší část veřejnosti ale vnímá věc tak, že lidovci mají svou skrytou agendu, o které nechtějí mluvit.
Vlastně o ní nemluví ani mezi sebou, a k lidem, kteří by mohli do jejich strany vnést zásadnější témata, se obracejí zády. Lidovci jsou totiž společenství extrémně uzavřené. Nekatolická veřejnost soudí, že jsou propojeni s Církví; není tomu tak. Jsou propojeni s hnutím Focolare, které je dnes příčinou rozdělení strany na uzavřené skupinky, jež si navzájem nepřejí. Focolare v KDU vytváří jakousi stranu ve straně, jež se snaží zbytek straníků vytěsnit. To je jednou z příčin lidsky nevlídné, až zlobné atmosféry, která v lidovecké komunitě panuje.
Svou uzavřenost vůči světu posílili lidovci ještě zavedením jakýchsi „primárek“, jež ovšem nejsou – po americkém způsobu – určeny pro voliče, ale jen pro straníky samotné. Tím se ještě dále pojišťují proti lidem, kteří mají u veřejnosti širší záběr a prezentují se jako společenství „strejců“ bez rozhledu.
Co mohou v této situaci lidovci veřejnosti nabídnout? V otázkách ekonomických a sociálních se snaží zaujímat jakási středová stanoviska, přičemž největší problém mají se svým starším členstvem: to smýšli v podstatě socialisticky a neznepokojuje se tím, že katolická sociální nauka mluví o socialismu velmi kriticky.
Politické strany odvolávající se na křesťanství se nesmějí bát mluvit jednoznačně. Ale ony se přesto bojí. Jako by chtěly uzavřít s dnešním světem kompromis. Ale takový kompromis dnešní svět neočekává a není na něj zvědavý. Se svou filosofií si vystačí sám. „Křesťanská“ strana, která v antropologických otázkách ustupuje, nemá co nabídnout. Nezbývá jí, než se uzavřít do sebe a nejpodstatnější otázky lidského života řešit ve svém soukromí. Zeptáte-li se dnešního lidovce, co si myslí o potratech, odpoví: „Moje žena by na potrat nikdy nešla“. Ale otázka respektu k lidskému životu není takto soukromá záležitost. Trváme-li na tom, že si ochranu lidského života ponecháme pro sebe a nebudeme ji jiným „vnucovat“, znamená to, že jen katolické děti mají právo na život, zatímco děti z jiných rodin mohou být beztrestně zabíjeny.
A to je asi hlavní důvod, proč čeští lidovci v těchto volbách prohráli, a proč jejich prohru naznačovala už minulá léta. Koho může oslovit agenda, která své nejdůležitější body zamlčuje, zamlouvá, obchází?
Lidovci vytěsnili poslance Karase a nikoho srovnatelného nedokázali prezentovat (i když letošní kandidátky naznačovaly, že minimálně Tomáš Preininger by mohl jeho místo převzít). Couvají před nejdůležtitějším sporem dneška. Podle toho dopadli. Doufali, že se svým „lidovecky jednoznačným ´možná´“ docílí alespoň pěti procent. Nepovedlo se. Ztratili hlasy i na jižní Moravě, což bývala jejich bezpečná základna.
Voliči, kteří nevidí u lidovců jednoznačný postoj v základních civilizačně kulturních otázkách, se obracejí k jiným stranám. I tam jsou křesťané. Konec konců, právě teď, kdy lidovci vypadli ze soutěže o poslaneckou sněmovnu, budeme patrně mít katolického premiéra.
Znamená to tedy, že je jedno, ve které straně katolíci působí? Že nepotřebujeme mít stranu inspirovanou katolickou sociální naukou a katolickým pohledem na člověka? Stále si myslím, že by taková strana mohla společnosti prospět. Musela by ale mít hlubší filosofický základ, výraznější osobnosti a širší rozhled.
Michaela Freiová
Autorka riadi českú webstránku Res.Claritatis.cz