Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Cesty katolického ateismu

Číslo 1/2017 · Alain Besançon · Čítanosť článku: 443
 

Váhal jsem, mám-li tuto úvahu o aktuálním stavu katolické církve ve Francii zveřejnit. Psal jsem ji velice rychle, a proto se může auctoritas jevit – i samotnému autorovi – jako schematická, karikaturní, či dokonce provokativní. Dal jsem ji přečíst několika lidem, mezi nimi i představitelům církve. Dva z nich se vyjádřili v tom smyslu, že je celkem výstižná a že je pouze třeba upřesnit, doplnit nebo opravit některé věci. Další dva ji přijali bez výhrad. Proto si myslím, že tento text, jakkoli nedokonalý, může být východiskem pro případnou diskusi.

Odpovídám v něm na obavy velice rozšířené mezi katolíky. Ale nejen mezi nimi, neboť tyto záležitosti se koneckonců dotýkají obecné a náboženské rovnováhy i dalších věcí v naší zemi. Revue Commentaire publikuje tento text v očekávání kritických reakcí ze všech názorových směrů.

* * *

Během půlstoletí před Druhým vatikánským koncilem vzniklo velké množství teologických prací. Tento fakt je pozoruhodný o to víc, že „nejstarší dcera církve“, Francie, se právě v této oblasti celá dvě století předtím vykazovala naprostou sterilností. Mezi sporem Bossueta s Fénelonem a teologickým probuzením z počátku dvacátého století se rozprostírá myšlenková poušť. Neplatí to o zbožnosti; byli tu světci jako farář z Arsu nebo liturgická obnova probíhající ve velkých klášterech. „Rimbaudovský“ génius svaté Terezie z Lisieux umožnil této zbožnosti znovu nalézt cesty pro velkou teologii prostřednictvím zdrojů, jež jí poskytl její Karmel. Oslnivá síla jejích myšlenek měla poté, co do světa zazářila její svatost, dost času na to být pochopena. Jiným způsobem přinutila katolické myšlení k probuzení z krize modernismu.

Na tomto „probuzení“ se podílela řada vynikajících duchů. Teologové jako Réginald Marie Garrigou-Lagrange, Antonin Sertillanges, Guy de Broglie, Henri de Lubac, Jean Daniélou, Yves Congar, Louis Bouyer nebo Gaston Fessard se stali obecně známými i mimo církevní kruhy. Podobné vážnosti se těšili laici jako Étienne Gilson nebo Jacques Maritain. Do diskuse se zapojovali filosofové z povolání, ať už byli katolíky či nikoli – Émile Boutroux, Henri Bergson, Henri Gouhier. Devatenácté století nijak neoplývalo teologickými spekulacemi, ale díky neúnavnému úsilí otce J. P. Migneho vytvořilo monumentální Řeckou a latinskou patrologii. Síla vzdělanosti francouzského kněžstva byla v té době ještě na takové úrovni, že bylo možné překládat řecké texty do latiny. Latinské texty byly považovány za přístupné do té míry, že nikdo nepovažoval za nutné přeložit je do francouzštiny. V tomto úsilí se pokračovalo i ve dvacátém století. V letech 1900–1950 vznikl proslulý Teologický slovník nazývaný Vacant-Mangenot. S tímto slovníkem opouštíme neutrální půdu vydávání teologických textů a dospíváme k dějinám teologie – v důsledku toho se dostáváme také na horkou půdu myšlení. V roce 1943 v Lyonu započalo vydávání řady Sources chrétiennes (Křesťanské prameny), což byla kritická vydání řeckých, arménských, syrských, latinských a středověkých autorů. Na odborné práci se rovnou měrou podíleli klerikové i laici, od nichž se žádalo pouze respektování vědeckých kritérií moderního vydávání. Je to jeden z nejkrásnějších vědeckých počinů naší doby.

Druhý vatikánský koncil

Za této situace byl v roce 1962 zahájen ekumenický Druhý vatikánský koncil. Tehdy nechyběl důvod k optimismu. Po skončení války svět povstával z trosek. Hospodářský rozvoj nabral rychlé tempo. Komunismus už nepůsobil tak děsivě, jak jej vnímali v éře Pia XII. Nikdo si nepřipouštěl, že zůstává stále stejný. Nový papež Jan XXIII. byl silný, dobromyslný člověk, všechno se mělo postupně vyřešit. U koncilních otců bylo důvodem ke spokojenosti i to, že si dokázali porozumět. Léta se věnovali teologii, fascinující disciplíně, jež hluboce uspokojuje ducha. Po tři roky přicházeli diskutovat do slavného sálu svatého Petra a celý svět velice pozorně sledoval jejich rozpravy. Měli pocit, že nastává jakési jaro církve a že oni stojí u počátku „nové evangelizace“, nového „seslání Ducha Svatého“.

Tato důvěra v budoucnost přetrvávala celá léta. Koncilní rozpravy měly dobrou úroveň. Věnovaly se velice starým otázkám, které byly probírány velmi důkladně a byly vyřešeny tvůrčím způsobem – jako například otázka Židů a otázka náboženské svobody.

Katolický svět byl prodchnut teologií, tou nejučenější i tou nejpopulárnější. Teprve když klerikové vystoupali do těchto výšin, zarazila je míra nevědomosti prostých věřících. Celá dvě století po nich nikdo nechtěl, aby znali své náboženství. Mezi desátým a třináctým rokem byli vzděláváni v katechismu, a ten měl vynikající úroveň. Představoval shrnutí „římského katechismu“ vydaného po Tridentském koncilu, zodpovídal za něj místní biskup a žáci se mu učili nazpaměť. Církev věděla, že děti v období puberty většinou přestávají náboženství praktikovat. Soubor logicky skloubených pojmů, byť poněkud suchopárných, se však vepsal do jejich myslí a za příznivého souběhu okolností se mohl dotekem milosti znovu rozvinout. Katolické prostředí, jak se dalo očekávat, ctilo formy, lidé křtili své děti, brali se v kostele, s církví pohřbívali své mrtvé. Nikdo se jich neptal, jestli věří, neboť kdyby se jich někdo ptal, nedostalo by se mu kloudné odpovědi. Tím netvrdím, že tito lidé nebyli křesťany. Víra je dar od Boha schopný života i při hluboké nevědomosti. „Uhlířskou víru“ církev nedoporučuje – obává se vzniku různých bizarních „věr“ silně pokulhávajících za nejelementárnější dogmatikou. Nicméně stále jde o víru, jakkoli chatrnou a vágní. Čas od času ji posiluje Boží láska a před úplným vymizením ji chrání její hluboká vrytost do duše.

Kněžstvo se změnilo. Kněží se v intenzivní teologické atmosféře a pod vlivem „kovaných“ teologických diskusí zintelektualizovali. Navíc byli nuceni vysvětlovat své myšlení ve chvíli, kdy vedli spor s nepřátelskou myšlenkovou doktrínou, s leninistickým komunismem. Komunismus představoval koherentní vidě­ní světa, stroj na obracení nezkaženého lidu, schopný odmítat křesťanství ve jménu rozumu, dějin a spravedlnosti. Bylo třeba mu odpovídat, někdy s ním jednat, ale kněžstvo nebylo pro tento způsob boje dobře vyzbrojeno. Mělo se s ním utkávat na půdě argumentů a zdálo se, že osud křesťanství závisí na kvalitě jeho rozprav a na síle jeho apologetiky.

Sledujeme-li koncilní dokumenty, setkáváme se téměř všude s klasickými problémy. Učení je v souladu s rozhodnutími učitelského úřadu církve starými tisíc let. Některým pasážím například v encyklice Gaudium et Spes je vytýkáno, že jsou myšlenkově slabé a jejich vyjádření vágní, nepředstavují však žádnou heretickou úchylku.

Teologie se má k víře stejně jako mapa k terénu. Představuje pokus o abstraktní zpracování něčeho, co je tajemstvím. Lze být dobrým teologem a vůbec nemít víru. Nemusíme také vůbec postřehnout, že jsme víru ztratili.

Teologický kvas způsobil, že nikdy předtím nevycházelo takové množství náboženských knih, jejichž autoři se snažili předvést svoji originalitu a osobitost. Teologie se běžně spokojuje s výkladem víry církve a nesouvisí s míněním autora. Autor musí na konci svého uvažování padnout k jejím nohám, jinými slovy k nohám autorizované a starobylé doktríny. Navrhovat nové systémy je nebezpečné.

Ale doba přála entuziasmu. Velký počet katolických kněží a laiků na koncilu proti střízlivým a uváženým koncilním dokumentům stavěl „ducha koncilu“, který zacházel zcela mimo jeho závěry a který mohl vyústit čímkoli. Malý svět teologů měl své hvězdy a magisterium církve zastrašené při střetu s novotami nebylo schopno je zkrotit, natož je odsoudit.

Zintelektualizování křesťanství se projevilo rovněž na šíření Bible. Její četba nebyla dlouhou dobu doporučována. Jediný překlad nezávislý na Vulgátě a odpovídající moderním vědeckým kritériím, Cramponova Bible, byl v oběhu teprve nějakých padesát let. Rychle se vynořila řada nových překladů, některé v běžné francouzštině, jiné byly dílem módních spisovatelů. Bible se také objevovaly v katolických domácnostech, stejně jako v domácnostech protestantských. Tím není řečeno, že je lidé také četli. Číst Bibli, a to dokonce v duchu svobodného zkoumání, není mezi katolíky zvykem. Od nynějška si může každý díky povinným poznámkám v katolických Biblích provozovat své „malé náboženství“.

Ve stejných letech se objevily různé reinterpretace křesťanství jako celku. Krátce před koncilem vytvořil otec Teilhard de Chardin gnózi, jež zažila neuvěřitelný úspěch. Gilson se divil, jak může být považována za křesťanskou, ale otec de Lubac ručil svou autoritou za to, že skutečně je křesťanská. O něco později René Girard vysvětloval svému publiku „věci skryté od počátku světa“, které však právě on poprvé odhalil. Filosof Michel Henry vedl odvážné výklady, jejichž fenomenologický styl jim zajišťoval širokou publicitu. Katolická média věnovala této parakřesťanské literatuře velkou pozornost, mnohem větší než oněm nebohým autorům, kteří se soustředili na to, aby nevybočili z přijaté ortodoxie. Nad nikým už nevisel Damoklův meč odsouzení, někdejší procedury imprimatur a nihil obstat se přestaly používat a byly v první řadě směšné.

Však také církev ve Francii Druhý vatikánský koncil chápala jako rok jedna v celé církvi. Vnímala nové rozdání karet v revolučním duchu a minulost pro ni byla tabula rasa. Z toho důvodu si přála nové publikum. Doposud je tvořila především střední třída – dentisté, lékárníci, středoškolští profesoři, bankovní úředníci, řezníci a pekaři. Ti všichni se drželi svých zvyklostí. Bylo by obtížné je získat pro vznešené perspektivy, které sliboval „duch koncilu“. Proč se raději neobrátit na nové prostředí, na lidi z okraje, bez papírů, na studenty bez studia, na umělce bez děl? Církev nepotřebovala přeplout oceán, měla na místě k dispozici početnou populaci, na níž mohla zkoušet nové misijní metody. Dosavadní katolické publikum šlo opustit o to snadněji, že si nezasloužilo nic lepšího než označení za buržoy, za vlažné, nepůvodní, zkostnatělé. Navíc všechny opovrhované a všechny nenáviděné podporovala komunistická konkurence.

Je těžké vstoupit do tajemství duší, nebo dokonce do tajemství mentalit. Omezíme se zde na exteriér. Z vnějšího pohledu měla církev ve Francii po ukončení koncilu sklon ke čtyřem odchylkám, herezím.

Ikonoklasmus

První herezí je ikonoklasmus. Sakrální umění zažívalo po dobu trvající déle než sto let krizi. Uvázlo v obarvených sochách ze sádry a konvenčních obrazech Krista a světců. Takový byl sulpiciánský styl. S obrazy Nejsvětějšího srdce, svatého Josefa, Jany z Arku, faráře s Arsu a ostatních národních světců se začaly roztahovat nasládlost, fádnost a odpudivý spiritualismus. Tyto obrazy mohly určitě podporovat zbožnost, ale urážely dobrý vkus a smysl pro umění v podobě, v níž se rozvíjel a měnil. Po koncilu šlo v očích kleriků jen o haraburdí, jehož je třeba se co nejrychleji zbavit. Hrozil vandalismus. Soupisy inventáře, které antikle­rikální republika začala pořizovat v prvním desetiletí dvacátého století, nakonec v několika chrámech zabránily vystěhování starých věcí. Narativní vitráže nahradily nefigurativní skleněné plochy. Zdi románských klášterů byly seškrabány na kost. Vzpomínám na svou návštěvu v jedné výborně udržované koleji. Tamní duchovní správce mi umožnil prohlídku kaple, na niž byl pyšný. Tvořil ji sál s betonovými zdmi vlídnými asi jako plynová komora. Kříž znázorňoval hrubý neopracovaný sloup bez ramen. Nějaké dítě dostalo za úkol namalovat na zeď kruh. To měla být Panna Maria. Upozornil jsem onoho správce, že jeho kaple je v rozporu s kánony odsuzujícími ikonoklasmus, mezi nimiž je i svátek obnovy pravověří z roku 843, který patří mezi ty nejokázalejší. Vůbec nepochopil, na co narážím.

Byl jsem u toho, když kardinál Lustiger ve své soukromé kapli vysvětloval skupině dětí, co znamená kus dřeva umístěný uprostřed. Měla to být Panna Maria. Její krása je tak veliká, vysvětloval kardinál, že nikdy nemůže být zobrazena z vnějšku. Tato krása se nachází uvnitř, a nechť se právě k tomuto skrytému obrazu, milé děti, obracejí vaše modlitby a nechť se mu otevře vaše zbožnost. Děti poslušně naslouchaly této lekci čirého ikonoklasmu, oči pozorně upíraly na zmíněný velký kus dřeva a snažily se v něm něčeho dopatřit.

Svaté texty

Druhou úchylkou jsou různé kejkle se svatými texty. Pokoncilové komise ve svém zápalu nejdříve přepsaly ty nejúctyhodnější písně. Dokonce i slova jako „narodilo se božské dítě“ skončila mezi odpadem a moderní senzibilitě neodpovídající slova „hrajte hoboje, zvučte dudy“ nahradily nové zbožné verše. Nová verze otčenáše tahá Francouze podivně za uši. Za nepoměrně závažnější považuji cenzuru žaltáře. Žaltář je modlitbou církve. Je to jediná kniha z celé Bible, která se odedávna bez výhrad dostávala katolíkům do rukou. Svatý Tomáš o knize Žalmů říká, že v sobě zahrnuje celek Starého i Nového zákona ve formě modlitby. Ale jistý počet žalmů, jimž se říká „proklínající“, nemůže již být pokoncilovými katolíky vyslovován celým srdcem. Velice často je v nich řeč o hubení, spíš se však v nich Pán prosí, aby pohubil nejen nepřátele, ale dokonce i děti nepřátel. To není laskavé ani dobrotivé, to není křesťanské. Čtvrtina žalmů proto byla vyčištěna. Jsou vypuštěny z liturgie hodinek. Vysvětluje to oslabení historického smyslu, jenž má za pravidlo neposuzovat staré texty dnešní senzibilitou, která má být považována za lepší normu. A zejména to také vysvětluje infiltraci katolické víry humanitářským náboženstvím. Mít nepřátele není podle tohoto náboženství dobré samo o sobě. Jedinými přetrvávajícími nepřáteli jsou ti, kteří ještě mají nepřátele a kteří jsou přesvědčeni, že imaginární proměna nepřátel v přátele představuje překroucení věcné skutečnosti. Tato infiltrace může být nebezpečná. Židé například mají nepřátele. V Izraeli nejsou k muslimům zrovna laskaví. Křesťané, kteří vynaložili tolik úsilí na to, aby měli vlídné a laskavé vztahy se Židy, si myslí, že je třeba se podobně chovat i k muslimům. Židé tento přístup nesdílejí. Muslimové jsou našimi přáteli, ale mohou být našimi přáteli Židé, nejsou-li přáteli muslimů? Ze všeobecné benevolence tak může vzejít nový antisemitismus. Můžeme sledovat, jak se vynořuje přímo před našima humanitářskýma očima.

Stará mše označovaná jako mše Pia V. měla nedostatky a v roce 1970 ji nahradila jiná mše. Zveřejněna byla stejně jako jiné koncilní dokumenty v latině a každá národní církev ji měla nechat přeložit do příslušného jazyka. Držím v ruce knížečku s názvem Les Mots de la messe (Slova mše), která podrobně rozebírá překlad do francouzštiny. Mohu čtenáře pouze odkázat na toto dílko kanovníka Michela Dangoisse. Obecným dojmem z překladu je, jak mám za to, pocit zlé vůle. Všude tam, kde latinský text obsahuje tra­diční spojení, francouzský překlad směřuje ke zploštění, popularizaci, všednosti. Namísto původního textu nabízí parafrázi, která jakž takž zachovává smysl, ale nelze ji považovat za doslovný a přesný překlad. Jako důvod se uvádí, že parafráze je průměrným věřícím srozumitelná. Průměrné věřící považují autoři úprav za nevzdělané. Z toho důvodu cítí povinnost texty zjednodušovat, aby odpovídaly jejich úrovni. Výsledkem této snahy je občas doktrinální pochybení. Můžeme si připomenout Gilsonovy protesty proti nahrazení formulace „jedné podstaty s Otcem“ ve Vyznání víry slovy „stejné přirozenosti jako Otec“. Kanovník Dangoisse poznamenává, že anglický, německý a italský překlad je věrnější než překlad francouzský.

Upozadění svátostí

Třetím odchýlením je upozaďování svátostí. Vyplývá z přeceňování ústního vyučování věřících. Je dílem stejného pocitu, jaký našel vyústění ve vandalismu. Kostely zaplňující pobožná veteš devatenáctého století způsobila odvrat od poznání dogmatických základů náboženství a příklon k prostému pietismu. Jakmile se z kostelů vyházejí křížové cesty, Nejsvětější srdce z pomalované sádry, naivně ilustrativní vitráže (v duchu dané epochy, ale často velice krásné), strohé slovo kazatele snáze zatlačí svátosti do pozadí. Retuše v žaltáři, vyučování chvalozpěvům „v duchu koncilu“ sledovaly stejný cíl. Nesmí být tolerováno ani rutinní udělování svátostí. Jde o pochopení smyslu každé svátosti ještě před jejím přijetím. Na mušce je tak obřad, ritus.

Vzpomínám si na křest, u kterého jsem byl za kmotra. Dítěti byly asi čtyři roky. Kněz se mu pokoušel přiblížit, jak on sám vnímá ceremonii, jak ji prožívá, jaký smysl jí dává. Čas ubíhal. Nakonec jsem mu řekl, že se nepodepíšu do matriky, neprovede-li celý křestní obřad. Tvářil se dotčeně, brblal, ale nakonec křestní obřad vykonal.

U nás na vsi žila jedna mladá žena. Pokud šlo o jazyk a o mravy, byla velice oblíbená, tělo měla v hojné míře pokryté piercingem a velice nápadným tetováním. Narodilo se jí dítě. V souladu se zvykem svých rodičů přinesla dítě ke knězi a ten je v souladu se starobylým obyčejem pokřtil. Později měla druhé dítě a starý kněz je také pokřtil. Když se jí narodilo třetí dítě, měli jsme už jiného kněze. Ten mladé ženě, jmenovala se Melánie, připomenul, že se jí nikdy nedostalo náboženského vzdělání, nepočítáme-li kdysi dávno katechismus: „Paní, o křtu vašeho dítěte nemůže být řeč, není-li vám znám smysl svátosti uvádějící člověka do křesťanského života, o němž budete své dítě poučovat. Přijďte příští pátek v sedm hodin ráno a v pondělí v jednu odpoledne. Bude to trvat dva měsíce, vždy v pondělí a v pátek.“ Melánie neměla chuť ani čas docházet na podobné školení. Měla v úmyslu provozovat bar, který mohl sloužit i jako tetovací salon. Dítě pokřtěno nebylo, a patrně nikdy pokřtěno nebude. Duše tak zůstala ponechána ve stavu ohrožení.

Křest není lekce, jíž bychom se měli učit nazpaměť. Ani kapitola teologie, kterou je třeba pochopit. Křest je v pojetí svatého Pavla aktem, jehož mimořádný význam není možné nijak a ničím poměřit. Jde o ponoření do Kristovy smrti, které nám umožňuje oživnout k novému životu jeho vzkříšení. Jde o úplnou metamorfózu lidského subjektu. Umírá a je naroubován na Krista, přesněji na jeho kříž. Z toho důvodu také obřad rozvíjí symboliku vody: živé vody symbolizující přítomnost Boha uprostřed svého lidu Izraele, vody potopy, mořské vlny, v nichž si hoví Leviatan, obraz démonické síly podmaňující si lidstvo v hříchu. Satan je odmítán v jeho pýše a v jeho skutcích. Křest je aktem mimo jakoukoli stupnici, aktem objektivním, ex opere operato. Církev jedním jediným aktem přijímá nového věřícího do společenství víry a zapojuje jej do Kristova mystického těla. To nemá nic společného s případným kázáním, které by chtělo tuto skutečnost nahradit. Na kázání se do hodiny zapomene, zatímco svátost křtu dítě nesmazatelně vyznačuje ještě hlouběji a definitivněji než obřízka, jíž se dítě stává součástí židovského lidu. Ano, je hrozné, že Hitler, Lenin a Stalin byli pokřtění. Jsou „křesťany“ i přes jejich zapírání a zločiny. Je-li někdo křesťanem, nezávisí to na myšlence, již lze změnit. Kdyby mělo být dítě pouze přesvědčeno o pravdivosti křesťanství, mohlo by je odmítnout. Nese však pečeť křtu, který trvá i přes odpadlictví a který je přenese do jiného světa až k Poslednímu soudu. Jestliže se dítě, jež dospělo, bude chtít působením milosti vrátit k církvi, bude v ní hned jako doma, bez nejmenších potíží. Jestliže však bude chtít dospělý člověk vstoupit do církve, a přitom nebyl pokřtěn, bude prožívat různé těžké zkoušky a křest – taková jednoduchá věc, trochu vody, křižmo a několik slov – se mu pak může jevit jako nepřekonatelná překážka.

Odsouvání svátostí do pozadí lze pozorovat také u man­želství. Znám jednu mladou dívku, která se chtěla provdat za chlapce, jenž toužil po tom se s ní oženit. Ale to je skvělé, pospěšte si, netřeba ztrácet čas. To nejde, odpověděla mi. Církev nás nikdy nebude chtít oddat bez „přípravy na manželství“.

Ona příprava začíná předáním silné brožury o pětapadesáti stranách: Naše manželství v církvi. Její první kapitoly: Štěstí v manželství; Manželství jako svátost; Budeme mít při naší svatbě mši? Následuje text nejméně šesti svatebních požehnání na výběr. Při předkoncilním obřadu se připomínalo, že sňatek byl jediným požehnáním, které zůstalo neporušeno i po vyhnání ze zahrady Eden a po Potopě. Toto spojení s knihou Genesis a prvotním hříchem je až na požehnání č. 2 vypuštěno. Naproti tomu je v požehnání č. 5 mladým snoubencům doporučováno, „aby se aktivně účastnili budování spravedlivějšího a bratrštějšího světa“.

Ale to není všechno. Nyní musejí budoucí manželé vyplnit dotazník ve formě motivačního dopisu. Po vyplnění se tento dotazník odevzdá knězi a navždy mizí v hlubinách diecézních archivů. Není radno jednoduše napsat: „protože se máme moc rádi“, nebo snad dokonce „ona má tak krásnou prdelku“, ale je třeba uvést závažnější důvody: „přijímám rodičovskou zodpovědnost“ a odpovědět na otázky typu: „Stalo se nám, že jsme se modlili společně?“, „Připouštím, že budu zklamán a že zklamu?“.

Přirozená láska musí být hodně vroucí, aby páry toužily uzavřít sňatek i po vyplnění motivačního dopisu. Východní církve moudře ustanovily, že se jejich autorita zastavuje u dveří snoubenců. Klerikální duch je celý žhavý překročit práh těchto dveří a lézt až do manželské postele, aby dohlédl na to, co se v ní děje. Nebo se opovažuje klást otázky typu: „Jakou roli hraje podle vás sexuální touha v životě páru?“ Celibát dotazujícího není tou nejlepší školou pro rozpoznávání toho, jak by měla vypadat manželská sexuální touha.

Svátost pokání, které se dnes říká svátost smíření, není příliš v módě. Z většiny kostelů zpovědnici vyhodili. Tento pěkný kus nábytku, dílo pečlivé truhlářské práce důmyslně pojaté tak, aby chránilo stud kajícníka i cudnost kněze, mělo dvě místa pro kajícníky. Zpovídající kněz velice zručně ovládal okénka s mřížkou, která umožňovala úsporu času a prostoru. Naopak smíření, pokud se vůbec ještě praktikuje, pak většinou formou schůzky, například v předvečer svátků. Neomezuje se pouze na vyznání hříchů. Bývá příležitostí k dlouhému „duchovnímu rozhovoru“ trva­jícímu často stejně dlouho jako sezení klasické psycho­analýzy. Fronta kajícníků se stále zvětšuje, byť jich není mnoho, a oni trpělivě čekají, až zpovídající kněz skončí. Závěrečný rituál ego te absolvo představuje vítaný závěr sezení.

Pokud jde o poslední pomazání neboli „svátost nemocných“ – dochází na ni jen zřídka. Je třeba o ni požádat. Je udělována, dá-li se to tak říci, na předpis. Je třeba na ni myslet, ale myslí se na ni jen málokdy.

Liturgie v kruhu

Čtvrtým odchýlením, možná nejzávažnějším, je liturgie v kruhu. Od počátku věků liturgie u duchovního vykonávajícího obřad předpokládala dvě pozice. Když se obracel ke shromáždění věřících, otáčel se tváří k němu, když se obracel k Bohu, obracel se zády ke společenství a tváří k oltáři. Při liturgii v kruhu celá mše probíhá tváří k věřícím. To znamená, že při nejposvátnější části bohoslužby, tj. při obětování a oběti ve vlastním smyslu, musí kněz obejít oltář takovým způsobem, aby se jeho gesta a modlitby odehrály tváří k publiku.

Při synagogálním obřadu se rabín zdržuje ve shromáždění a s ním se obrací ke svazkům Tóry. Při liturgii svatého Jana Zlatoústého, užívané východními církvemi, je nejtajemnější část Boží liturgie věřícím skryta a odehrává se přímo před ikonostasem. Na katolickém Západě je výjimka u pontifikální mše: papež celebruje tváří k věřícím. Ve skutečnosti však mši celebruje před hrobem svatého Petra, nacházejícího se stejně jako zúčastnění věřící na opačné straně.

Změna proběhla v celé katolické církvi zcela okamžitě, rychleji než požár v lese. Prosadila se spontánně, aniž kdo čekal na instrukce koncilních nebo pontifikálních autorit, jež ostatně nikdy nevyšly. Nikdy se neobjevil žádný oficiálně autorizovaný akt, který by změny zakázal, nebo povolil.

Mělo to přitom velké materiální důsledky. V kostelech byl oltář umístěn v hloubi presbyteria a nebylo možné se u něj otáčet. Nacházel se v dostatečné vzdálenosti od shromáždění. V nové liturgii bylo třeba vytvořit nový oltář, nejčastěji šlo o prostý stůl, pokrytý alespoň liturgickým plátnem, posvěcený relikvií a ozdobený svícny. Starý oltář byl ponechán na místě a jeho nádhera kontrastovala s často ostentativní chudobou oltáře nového, do jeho tabernákula se i nadále ukládaly posvátné nádoby a posvěcené hostie. Staré kostely mají z toho důvodu dva oltáře, starý, zrušený, a nový. Starý býval často zbourán a v nejnovějších svatostáncích je už jen ten druhý, posunutý o několik metrů směrem k chrámové lodi, v níž se nacházejí věřící.

Sledujme nyní průběh mše. Nedostatky mše staré byly odstraněny. V nové mši je hodně čtení, která v té staré chyběla. Obsahuje úryvek ze Starého zákona. Žalm. Epištolu (neboli „list“) svatého Pavla. Evangelium. Vyznání víry. Kánon je velice podobný tomu původnímu. Otčenáš. Svaté přijímání věřících. To je mnohem méně působivé než ono původní. „Svatý stůl“, který po věřících vyžadoval, aby přijímali na kolenou, byl vyřazen. Téměř žádná asistence při přijímání. Dříve bylo zapotřebí být si jistý, že nemáme na duši smrtelný hřích. V naléhavém případě nebo už jen pro klid duše bylo doporučováno jít do zpovědnice. Bylo třeba být od rána lačný. Dnes už to není povinné. Přijímají všichni. Nápadný je ten, kdo zůstává sedět v lavici, ne ten, který se zvedá, aby šel k přijímání, jak tomu bylo dříve.

Nedá se říci, že by okamžik konsekrace, tj. vystavení hostie a kalicha, nepodněcoval zbožnost věřících. Naopak se zdá, že se tím utvrzuje. V dobách mého mládí se spokojovali s úklonou při pozdvihování. Dnes věřící poklekají, a dokonce po určitou dobu klečí na kolenou. Ale ono soustředění a chování při adoraci je, pokud jde o styl, v příkrém rozporu se zbývající částí mše. Zázračný akt konsekrace je vystaven pohledům všech přítomných. Když kněz přijímá, láme hostii před všemi přítomnými, což ve zvukové aparatuře zní jako dost silné praskání. Fluidum obklopující tajemství je potlačeno. Naproti tomu ve východní církvi je učiněno vše pro to, aby toto fluidum bylo vnímáno – mystérium je v její liturgii skryto, ale jeho fluidum je téměř hmatatelné právě skrze skrytost, jež tajemství obklopuje.

Co vidí kněz v tomto slavnostním okamžiku? Přítomné publikum. Nepochybně právě z tohoto důvodu papež Benedikt XVI. vyžadoval, aby byl přímo na oltáři umístěn kříž, aby na něj kněz upíral pohled. Ve skutečnosti však kříž – vesměs ve skromném provedení – pouze zavazí a nutí přítomné naklánět hlavu vpravo nebo vlevo, aby bylo možné sledovat celebrantovy úkony. Právě ony představují skutečnou podívanou. Je krásně vidět, že v zásadně důležitých okamžicích mše je horlivost věřících navzdory všemu stále vroucí. Zjevuje se tajemství víry.

Zde je patrně nejsilnější kontrast mezi starou mší Pia V. a mší novou. Převažují promluva a poučování. Významné místo nyní zaujímá kázání. Běžné kázání dřív trvalo osm minut. Textově tak na dvě stránky. Nyní se stále víc a víc prodlužuje, trvá dvacet, třicet minut, téměř polovinu mše. Stává se z něj přednáška. Není-li dobré, jsou to muka. Ke kázání se připojuje čtení, ze mše je příval slov. Ticho, k němuž zavazují kanonická místa, naštěstí umožňuje potřebné soustředění.

Jiným protikladným prvkem je vystoupení osoby kněze do popředí. Je-li obrácen zády a hledí si průběhu mše, může jím být kdokoli, a nikdo to ani nemusí zaznamenat. Vzpomínám si, jak jsem jednou se svým přítelem Jeanem Brunem, jenž byl protestant, náhodou vstoupil do jednoho kostela v Dijonu. Nikdo tam nebyl, pouze drobný kněz u oltáře. V naprostém tichu, s výjimkou ztišeného hlasu kněze, vyzařovala zvláštní vznešenost – ne z jeho velmi pokorné osoby, ale z jeho víry, která, mohu-li to tak říci, přímo světélkovala.

Hebrejské slovo kohen je ve vydáních Segondovy Bible překládáno slovem obětník. Používání tohoto slova ve francouzštině není příliš snadné, proto je ve všech katolických biblích kohen překládáno jako kněz. Je však třeba připomenout si původní smysl: kněz je ten, kdo vykonává oběť, v našem případě oběť mše.

Při moderní mši sehrává kněz dvojí roli. Je předsedajícím nebo, máme-li použít televizního jazyka, moderátorem či konferenciérem. Z toho důvodu je důležitá jeho osobnost. Je objektem nepřetržité pozornosti věřících. Věřící nejsou spjati s jeho farností. Přecházejí od jednoho kostela k druhému a hledají faráře, který by se jim více zamlouval. V Paříži jsou jedny kostely prázdné, jiné přeplněné, stejně jako je tomu u divadel, kam buď skoro nikdo nepřichází, nebo kde mají naopak plno. Od faráře se očekává dobře udržovaný kostel, přirozená autorita, bezchybná organizace obřadů, kvalitní kázání, horlivost při spravování záležitostí mimo kostel. Farnost tak představuje podnik, který mimo svatostánek pořádá akce pro mládež, vyvíjí charitativní činnost, organizuje biblické a teologické kursy pro dospělé, neboť ještě jednou, církev se od koncilu snaží učit věřící, o jejichž nevědomosti má představu. Být farářem je zaměstnání na dvacet čtyři hodin denně.

Při mši, ale bez výhody být obrácen zády k věřícím, se kněz posléze stává obětníkem. Změna je radikální. Zde přichází k oltáři a slaví kanonickou bohoslužbu: obětování, posvěcení, bohoslužba oběti, otčenáš, přijímání věřících. Vyslovuje při tom velebným tónem slavnostní modlitby, jež mají i přes necitlivé zásahy moderních překladů svoji nesrovnatelnou velikost. Nyní jako kdyby patřil k jinému světu. Zjevný rozpor mezi oběma rolemi způsobuje, že role kněze-obětníka obklopeného tichem, které neruší jeho modlitbu, je oslabena a role kněze-moderátora a animátora společenství se zvětšuje.

Znám jeden kostel, jehož farář je velice pyšný na kvalitní sbor, který se mu podařilo vytvořit. Zpěv je nádherný. Ale farář je na bohoslužbu sám a musí zároveň dirigovat kůr, takže mu nezbývá než přebíhat od jednoho k druhému, což se děje na úkor soustředěné vroucnosti při obřadu a koneckonců i na úkor kvality hudby.

Spoušť

Nejjasnějším důkazem této nesourodosti je vymizení krásy. V literatuře devatenáctého století jsme se často mohli dočíst o tom, že ta či ona postava zarytého bezvěrce byla zasažena a nezřídka uchvácena v Římě, v tom či onom klášteře, nebo dokonce v Paříži nádherou bohoslužby, majestátností gest nebo výsostností hymnů. Dnes už žádná taková svědectví nevidím, a nevím, kde by bylo třeba je hledat. Musím se přiznat, že jsem byl více dojat v jednom moskevském kostele, kde pop s vizáží kriminálníka páchal ty nejhorší přestupky, ale kde přitom tři nenápadné ženy v rohu zpívaly zcela čistě, na rozdíl od kostela sv. Petra na Montmartru, kde početný kůr s uměleckým dirigentem zaplňuje celou chrámovou loď. Proč mě dvě hodiny východní eucharistie (obzvlášť řeckokatolické) zmáhají nepoměrně méně než hodina řádně vypravené francouzské mše? Je tomu tak proto, že z ní zmizela krása sakrálna.

I samotný chrám se potom sekularizuje snadněji. Dříve chrámová předsíň (nartex) představovala oddělený prostor lodě, vyhrazený pro věřící, kteří ještě nebyli hodni přijetí k účasti na svatých tajemstvích mše. Dnes stavba bez vyhrazeného prostoru slouží jako sál pro různá shromáždění, k poslechu hudby, pro přednášky. Naposledy sem byli pozváni muslimové, aby podali výklad svého náboženství. Nikdo se neozval a nenamítl, že jde o svatokrádež.

Křest byl nahrazen smyslem křtu, manželství smyslem manželství, pokání smyslem smíření, oběť mše svaté slovní zdí, která ji z osmdesáti procent překrývá. Obřad, ritus, je stále ještě přítomen, ale dá se vycítit, že by se bez něj dalo obejít. To, co zmizelo, je nakonec Bůh. Všudypřítomný bůh přirozených náboženství, jako bůh Hésiodův, ustanovil, že je nepřípustné močit do ústí řeky, protože to není dobré. Bůh Židů a křesťanů nebyl o nic méně všudypřítomný. Víra uhlířova nebyla osvícená, ale Bůh byl stejně jako ve starověkém světě všude nablízku, na dotek, na vdechnutí. Liturgie v kruhu vytlačuje Boha vně mezí; věřícího naproti tomu uzavírá v kruhu, kde bude donekonečna poučován o smyslu Boha, o jeho pojmu. Bůh je odskutečněn. Apologie tak vyúsťuje do ateismu, který si není sám sebe vědom. Místo Boha je k uctívání předkládána modla, která nese Boží jméno, jež má všechny jeho vlastnosti, Bohem však není. Netřeba se Ho bát, protože je velice milý. Pohané zcela stejně jako uhlíři, již tvoří odevždy a bez výrazného historického pokroku v podstatě většinu křesťanského lidu, se alespoň báli Boha, protože nejasně cítili jeho blízkou přítomnost, a tato bázeň byla počátkem moudrosti. V moderních představách se projevuje snaha onu bázeň oslabit nebo dokonce vyhladit.

Dvě síly

Ve všech odchýleních, která jsem právě popsal, vidím dílo dvou mohutných sil.

Jedna je stejně stará jako křesťanství. Misie. Jděte a přinášejte Evangelium všem národům. Metody, jichž používá pokoncilní církev, byly modernizovány, ale vzešly přímo z Tridentského koncilu. Mohutná krize, jež započala ve čtrnáctém století a vyvrcholila výbuchem v církvi a protestantskou roztržkou, byla s vynaložením mimořádného úsilí zastavena katolickou reformou, prací jezuitů, zřizováním seminářů, škol, zaváděním katechismů atd. Zdá se, že se toto úsilí ve dvacátém století vyčerpalo. Svět se změnil, státy se oddělily od církve, živé myšlení už není křesťanské, katolické instituce zkostnatěly. Lze chápat naděje, jež vyvolal Druhý vatikánský koncil, a nadšení, jež se zmocnilo světa kleriků. Aggiornamento, nové texty a liturgické změny měly vzbudit misie. Trident měl znovu začít na nových základech a s novým elánem.

Druhou silou je klerikalismus. Nevím, jak se mu dalo vyhnout. Misie je přirozeně záležitostí kleriků. Ztroskotá-li, je jejich důstojenstvím mučednictví. Uspěje-li, klerikům se dostává do rukou moc. Nedá se pochybovat o dobré vůli kleriků, kteří spontánně a okamžitě prosadili „liturgii v kruhu“. Jejich cílem bylo vytvořit společenství. Namísto staré mše, která oddělovala kněze od věřících latinou a jeho místem v chrámu, má být v nové mši kulatý stůl jako při Poslední večeři, apoštolové kolem Krista. Slovo má být sdíleno, stejně jako jsou sdíleny posvěcené způsoby. Klerikové proškolení v teologii a později také v „humanitních vědách“ umožnili věřícím účast na jejich vědění a vytrhli je z nevědomosti poskvrňující jejich zbožnost. Obřady, jejichž smysl byl nejasný a pro většinu nedostupný, byly dešifrovány a vysvětleny. Připomínaly Ezechielovy vysušené kosti, jejich dešifrování jim vrátilo tělo, tělo intelektuální, jehož byli klerikové této generace plni. Ve společenství klerikové předsedají, vedou a organizují. Získávají v něm auctoritas, jež je pro ně odměnou za dobrovolné oběti.

Lítost, trpkost

Přeháním a jsem si toho vědom. Vím, že v nových zvyklostech církve se mnoho křesťanů cítí jako doma. Mají pravdu, Bůh je s nimi. Projevují svoji zbožnost a víru v novém rámci. Nicméně v roce 1960 bylo pokřtěných 94 procent Francouzů. Dnes jich není víc než třetina. Nedělní mši navštěvují pouhá tři procenta katolíků. Ve věkovém segmentu mezi deseti a padesáti lety je více muslimů než křesťanů. Duchovním jsou tato čísla známa a jejich úzkost vysvětluje to, co jsem popsal. Neboť uvedení všech odchylek je zároveň pokusem zastavit krvácení. Možná je zhoršily, ale co se dá dělat? Počet duchovních se snižuje, ale ne proporcionálně ke zbytku stáda. Sdílím jejich neklid. Vysvětluje, ale neomlouvá mé přehánění, mé přibližnosti, mé omyly. Kéž mi Nebe i vy, moji bratři, odpustíte.

Alain Besançon (1932) je francúzsky filozof a historik, znalec ruskej literatúry a kultury. V českých prekladoch vyšli štyri jeho knihy: Nemoc století, Zakázaný obraz. Intelektuální dějiny obrazoborectví, výber esejí Svoboda a pravda, ostrá polemika o ruskej kultúre Svatá Rus. Jeho posledná kniha Problèmes religieux contemporains (Náboženské otázky současnosti) vyšla v poľskom preklade, český sa pripravuje.

Publikovaný text vyšiel pôvodne v revue Commentaire, č. 160, zima 2017–2018, s láskavým súhlasom vydavateľstva CDK uveřejňujeme český preklad, ktorý vyšiel v revue Kontexty 1/2018.

Copyright © 2005-2018 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.