Bratislavská ulice

Číslo 1/2017 · Jan Zahradníček · Čítanosť článku: 3401
 

Hledíš oknem a spatřit nemůžeš,
jen posloucháš
zvučný hlas ulice,
kterou nevidíš a která jak pozouny sluneční v sluch ti zní,
jak od východu na západ pospíchá
mezi dvěma řadami domů dlouhá jak svět.

A její chodci oběma směry jdou.
Ti jedni majíce v zádech noc odvěkou
a druzí slunce zas.

Světlo a stín střídají se patrně na té ulici,
kterou nevidíš, jak hodinu za hodinou v svých chodcích mění se.
Ubírají se na východ, ubírají se na západ
a před tvým oknem se potkávají. Jen hlasy slyšíš,
jen kroky, jež nepřetržitě tepou zem
na tom zvukovém pásu
dnů žalářních.

Valí se do práce. Valí se z práce. Pochodují.
Spěchají po nákupech. Na procházku. Nemocné navštívit.
Vozy jedou a koně slyšíš, jako by venkov blízko byl.
A zase ticho - kohouti, zvony, vzdálených stromů šum.
A ty sluchem slepce rozeznáváš v těch krocích všech
chůzi ženy, jež dítě nese
v náručí nebo pod srdcem,
jako by nesla světlo, jako by nesla chléb
tolikerým nebezpečím té ulice mezi pólem a rovníkem,
zatímco země klouže mezi hvědami nahoře a hvězdami dole
a tato chvíle
prochází různými ulicemi, různými městy
planety kroužící.

A lidé jdou, zastavují se. Jdou, hovoří zmateně.
Až k protinožcům je slyšet,
jak ženské se smějí. A tobě do pláče je.
Ninive napadá tě, Kartágo, Hirošima,
neboť sám poznals, jak závratně platí se
krok chybný či slovo zbytečné.

A teď stojíš v své cele a starost máš
o ten svět venku, o tu ulici jedinečnou
mezi hvězdami na východě a hvězdami na západě.
Nezpívají tam píseň Hospodinovu. Karabáč slyšíš,
tak otroci pospíchají, tak otroci mlčí.
Neznají ticho dědiců země této. Spíš strach,
spíš strach lomcuje jimi. Slyšíš to v jejich slovech,
jak jdou, jak jdou, jak do pochodu si zpívají,
jak urputně vydupávají z útrob země
nové ulice, nové otroky, nové hrůzy.

Slyšíš zem naříkat.
Očekávala jemnější dotek.
A ty se modlíš o více radosti, více ticha
a žaláře dokořán.