Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Muž víry

Číslo 1/2017 · Václav Malý · Čítanosť článku: 401
 

S Františkem Mikloškem jsem se seznámil v osmdesátých letech minulého století díky Jánu Čarnogurskému, který prokazoval velikou statečnost, když obhajoval nespravedlivě stíhané a pronásledované jedince. Tehdy spolu tvořili agilní dvojici. Oba aktivní katolíci se lišili povahově, což jim nebránilo, aby se doplňovali ve svém úsilí o změnu represivního režimu. František mne zaujal svou vřelostí a srdečností. Přitom jeho nehraná zbožnost vyzařovala do okolí bez náznaku líbivosti a povrchnosti. Jeho akční rádius byl obrovský. I díky jemu jsem poznal důkladněji slovenskou mentalitu a novodobé dějiny.

Byl a je vlastencem. To nemá nic společného s nacionalismem ani přepisováním dějin. Při našich spanilých jízdách, jak jsem nazýval naše společné cesty po Slovensku, jsem se seznámil s některými významnými jedinci slovenské duchovní a slovesné kultury – vzpomínám si na dva vzácné kněze Viktora Trstenského a Ladislava Hanuse. Vlastenectví znamená úctu k vlastní kultuře, jazyku a dějinám. Narodili jsme se do konkrétního národního společenství, jehož existence nezačíná ani nekončí námi. V současném propojování světa se ztrácí vědomí vlastní jazykové, duchovní a kulturní jedinečnosti. Jedinečnost v žádném případě nesplývá s výlučností, která je sektářská a pohrdá jinými. Plodné setkávání jazykových a národních kultur předpokládá zakotvenost a otevřenost v té kultuře, v níž jsme vyrostli. Povrchní kosmopolitismus nepřináší potřebné plody. Znalost národních a státních dějin pomáhá pochopit lépe současné politické a společenské procesy.

Františkovo vlastenectví mu nebránilo a nebrání v otevřeném přiznání limitů a skluzů slovenských dějin. Uchovává si otevřené hledí vůči Čechům, o jejichž kulturu a vývoj se živě zajímá.

Při svých setkáních s Františkem a jeho přáteli jsem obdivoval organizovanost tzv. studentských kroužků. Velmi intenzivně se zapojoval do vytváření skupin věřících vysokoškoláků, kteří přicházeli studovat do Bratislavy. Tato síť kroužků měla celoslovenský rozměr. Vedle státem velmi omezované běžné veřejné pastorace katolické církve pochopil potřebu paralelní duchovní péče o mladé vzdělané lidi, kteří ponesou kontinuitu duchovního dědictví do budoucna. Celá tato aktivita měla požehnání od tehdejšího tajného biskupa Korce, pozdějšího kardinála. Pevnými pilíři této bohulibé činnosti byli mj. Vlado Jukl a Silvo Krčméry, které jsem měl čest též poznat. Tito skvělí mužové církve viděli dál než pár let dopředu.

Církev tvoří pokřtění různého věkového a sociálního stavu. Úroveň víry a znalost učení církve je různá. Právě proto, aby věřící obstáli i v současné duchovně zmatené a nepřehledné době, jsou na ně kladeny větší nároky, aby se jejich víra neopírala pouze o lidovou zbožnost a převzaté tradiční rituály. Nic proti zdravé lidové zbožnosti. Ta ovšem nestačí. Poznání v různých oborech lidské zvídavosti roste a věřící chtě nechtě se s tím musí konfrontovat. Nelze nad tím mávnout ledabyle rukou. Adekvátní reakce věřících pomáhají šířit obzor v poznávání nevystihlého Boha. Důkladná četba a rozjímání Písma zakládá náš hlubší ponor do tajemství Božího jednání. Inspiraci v duchovním hledání poskytují mnohé svaté ženy a muži v dějinách církve. Církevní učení se vyvíjelo po staletí a není uzavřeno ani pro výzvy současnosti. Vzdělanost ve víře není přepychem ani nadbytečná, právě naopak. O vzdělávání ve víře se snažili iniciátoři tzv. studentských kroužků.

Jedinec ve víře není odkázán jen na sebe sama. Svou víru smí žít ve společenství. Veliký dar, který chrání před nezdravým individualismem a vnímáním víry jako souboru zásad a světonázoru. Ve společenství se věřící učí vnímat tajemství Boha skrze svědectví druhých a spolu s druhými. Evangelijní víra vyžaduje svědectví navenek a neponechávat si niterný a živý vztah k Bohu pro sebe. „ Víra je ze slyšení“, říká sv. Pavel. Pouliční vnucování a halasné reklamy podivných zvěstovatelů štěstí a pokoje nemá v autentickém svědectví evangelia žádné místo. Kroužky studentů nebyly zájmové aktivity, ale měly sloužit na cestě k uvědomělé a smělé víře. František přispěl k tomuto dílu vydatně.

V Bratislavě několik jedinců podepsalo Chartu 77, občanskou inciativu na obranu lidských práv. František nezůstal lhostejným pozorovatelem aktivit chartistů, ale snažil se vnést společenský rozměr lidských práv i do církevního prostředí. Podílel se nejen na vydávání a šíření tzv. náboženského samizdatu, ale šířil také prohlášení Charty 77 i do prostředí církve.

Věřící člověk žije v konkrétním politickém, společenském a ekonomickém prostředí státu, jehož režim vykazuje tu větší tu menší odchýlení od spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Věřící nemůže zavírat oči před špatnými zákony, zneužíváním moci, potlačováním lidských a sociálních práv. Nesmí si hovět v uspokojení, že sám vede mravný život a ostatní ho nezajímá.

Evangelium vyzývá k solidaritě s těmi, kterým je ubližováno. Politika neznamená jen podíl na moci, ale v původním smyslu starost o věci veřejné a společné. To není otázka záliby, ale povinnost autenticky věřícího. Čitelným znamením úsilí o spravedlnost pro všechny byla tzv. svíčková manifestace v první polovině roku 1988. František byl iniciátorem. Žádné násilí, touha po pomstě, zhrzenost a vypočítavost. Naopak pokoj, klid, noblesa akce. Svědectví, které se vrylo do paměti a nastavilo zrcadlo příliš opatrným a chránícím své hnízdečko. Statečnost bez patosu a exhibice.

Po roce 1989 zaujal František významné mocenské posty. Vážím si jeho rozvahy v té době. Politická moc mu nevlezla do hlavy, jak se lidově říká. Nekonal z piedestalu spravedlivého, jemuž jsou otevřeny brány populismu, sebeprezentace a narcismu. Zůstal věrný svým křesťanským ideálům, i když si dovedu představit, jaké břemeno na sebe vzal. Nemohu zdáli pro neznalost hodnotit jeho úspěchy ani neúspěchy. To ponechávám jiným. Jedno je pro mne jisté: neměnil dres politických stran v touze po moci a výsluní na poli mocenských vlivů. Kolik mocných tohoto světa neumí včas odejít a vyrovnat se s údělem obyčejného občana. Kolik jich dál otravuje veřejné klima svými jedy a nevyrovnanými účty.

Moje přátelství s Františkem nezaniklo a trvá nadále. Rád s ním a jeho ženou Jankou trávím chvíle při společném posezení. Hodně ho zasáhlo dodnes nevysvětlené a mnoho otázek vvvolávající odvolání arcibiskupa Bezáka. Otřáslo to jeho důvěrou k církvi. Jeho průzračný, i když kritický postoj k církevním představeným nenesl a nenese stopy zloby a zesměšňování. Spíše bolest srdce, které tepe pro život Božího lidu. Církev jako zdravý a uzdravující duchovní kvas, ne soudce a laciný karatel, ukazatel a svědek cesty k Tomu, kterému se lidské dějiny – obrazně řečeno – nevymykají z rukou. To nás oba – jeho i mne – stále spojuje.

František oslavil sedmdesátiny. Přeji mu dosavadní lidskou vřelost a trvalou radost z Pána a z jeho často i skrytého působení v našich životech. Vše další, co mám na srdci, mu vysloví ostatní.

Autor je biskup, pôsobí ako pomocný biskup Pražskej arcidiecézy.

Copyright © 2005-2018 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.