K sedmdesetinám

Číslo 1/2017 · Jan Zahradníček · Čítanosť článku: 3571
 

Chvějí se hvězdy v noci předjarní.
Kokrhá kohout. V dálce spánku svítá.
Spí ještě zem, spí teplé, zpěvné dni
na prsou tmy jak růže nerozvitá.

Chvěje se dechem spících hvězdný most,
po němž, co živé, přechází do budoucna.
Spí vězni řadou – sen a skutečnost
Se rtů jim krade noční slova vroucná.

Jak jeden z nás čekáte přikryt tmou.
Spěch dlát a štětců slyšet za snů stěnou,
kde v slunci léta barvy pláten schnou,
symfonie jak katedrály výš se klenou.

Haydn a Mozart – vstává z partitur
nádhera křehká, již nic neohrozí.
Nadnášen hudbou letí mračný dvůr
Na obrazech, kam vlaky snů nás vozí...

Čekají doma po všechny ty dni
přátelé na vás — klavír, knihy, noty.
Setmělo se a sálem dějin zní
variace na prastarý ten motiv.

Věk k věku v sledu sošném řadí se
od chvíle této zpět až k Feidiovi.
Pod žhnutím ducha, jenž vane kde chce,
k svobodným, vzácným přistoupí věk nový.