Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Varšava 1944: Oslnivý jas slobody

Číslo 3-4/2016 · Dariusz Gawin · Čítanosť článku: 34
 

Varšavské povstanie 1944 je udalosť, bez ktorej nemožno pochopiť tragédiu a odhodlanie poľského národa v 20. storočí. Bez textu Dariusza Gawina nemožno pochopiť význam Povstania pre súčasné Poľsko.

Varšavské povstání představuje ústřední událost polských dějin dvacátého století. V této velké bitvě se shrnuje smysl polského osudu posledního století. Nejde však ani tak o osud chápaný jako předurčení, fatum, nýbrž spíš o osud pojímaný jako „úděl“, jako něco, co se Polákům z celého toho sta let událo. Je totiž na místě vyhýbat se úva¬hám, které povstání prostřednictvím majestátních stereotypů zjednodušeně prezen¬tují jako „velkou tragédii“. Patos proniká ke smyslu události jen zdánlivě, poskytuje svůdný pocit ochočení velkého a tajemného problému, jakým právě Povstání je. Tvr¬dím-li, že Povstání v sobě shrnuje smysl polského osudu dvacátého století, nechci tím říci, že oním smyslem je „tragédie“, jinými slovy řada krvavých peripetií, vyústivší posléze v naprostou katastrofu hrdinů. Žádná katharsis totiž z vyústění povstalec¬kého dramatu nevyplývá. Takže ne fatum, ale ani pouhá náhoda. Neštěstí, porážka, ale ne tragédie v čítankovém pojetí slova. Ti, kdo hovoří o tragédii, mají za to, že celou záležitost řeší už samo toto slovo, že postihuje a vyčerpává smysl všeho, co se ve Varšavě v srpnu a září roku 1944 odehrálo, neboť za tímto slovem stojí autorita a věhlas Euripida, Corneille a Shakespeara. Nebylo by nic falešnějšího. Označení Po¬vstání slovem osud nebo „úděl“, který připadl Polákům v celých dějinách dvacátého století, představuje pouze počátek, první krok na cestě, která nám pomůže pronik¬nout k tajemství Povstání.

Ve chvíli, kdy o nějaké události víme již téměř vše a kdy nám bylo úspěšně vsu¬gerováno, že vše bylo už vyřčeno, a dlouho dopředu se zakódovala rétorická klišé, není občas od věci pohlédnout na celou záležitost zvenčí. V případě Povstání pro nás může být zajímavým pohledem z odstupu deníková kniha Perokresbičky (Szkice piórkem) Andrzeje Bobkowského1 . Na druhém konci kontinentu v nejdůležitější me¬tropoli západní Evropy pozorně sledoval, co se děje ve Varšavě. Přenesme se proto na chvíli do roku 1944 do města nad Seinou a potom se znovu vrátíme k Visle.

Dne 2. srpna 1944 si Bobkowski do deníku poznamenal: „Polská podzemní armá¬da zahájila včera otevřený boj za osvobození Varšavy. Z jakého důvodu? Myšlenky, myšlenky, plno myšlenek a spousta slov a každé z nich by mohlo být nepříslušné, nepřiměřené.“ Američané odřízli Bretaň, dobývají Rennes, prolamují německou frontu. Ve stejnou dobu probíhají ve Varšavě „ukrutné boje“, město „se mění v peklo“ – do bojů je zapojeno „v podstatě veškeré obyvatelstvo. A Rusové přihlížejí. Jakmile Němci pobijí Poláky, Rusové Varšavu obsadí. Každopádně bude o několik desítek tisíc nejlepších polských občanů méně, jinými slovy bude o několik desítek tisíc méně nepřátel komunismu a sovětského Polska. To je už teď zcela jasné.“ Hlavou se honí protichůdné myšlenky a přirozeně se vkrádá i pokušení vidět v událostech další pro¬jev osudového předurčení, jímž je Polsko zatíženo. „Buďme upřímní (…), emigrace není útěkem PRO Polsko, ale útěkem PŘED Polskem, útěkem před hroby, před neštěstím, před nepřetržitými marnými snahami. Útěkem před neustálými obtížemi, před ustavičnou prací bez odměny, útěkem před exaltovanou smrtí.“ Dne 13. srp¬na, po vyslechnutí úryvků z projevu Tomasze Arciszewského2 , adresovaného bojující Varšavě, si Bobkowski do deníku zapisuje: „Proč jsou tito mladí lidé odsouzeni k ta¬kové míře hrdinství, o němž nebude nikdo chtít nic vědět? Rusko si jako vždycky toto Polsko zjevně nepřeje, nechtějí Polsko takové, jakým by ono samo chtělo být. Němci i Rusové ničí TOTÉŽ, shodují se na zničení TÉHOŽ. Němci na rozloučenou, Rusové na uvítanou.“ Paříž sužovaná vedrem očekává stále netrpělivěji Američany – „ulice¬mi projíždějí polonazí Němci a polonahé Pařížanky“. Bobkowski: „Myslím na chlap¬ce a dívky ve Varšavě, na ty úžasné chlapce, kteří chtějí nebo prostě musejí umírat v plném slunci. Proč nás osud vždycky odsuzuje k takové míře hrdinství? Ve všech rozhlasových zprávách z Varšavy je cítit ostych. Příliš mnoho hrdinství. Jsme znovu sami s čímsi, co dokážeme nahlédnout a pochopit pouze my sami. Když kdokoli nebo cokoli po nás žádá oběť života – dostane se mu jí (…).“ Následující dny. Opět velká vedra, ústup Němců. Ve městě panuje zvláštní atmosféra, směs selanky a narůstají¬cího strachu. Nakonec propuká pařížské povstání. „Odpoledne je slyšet střelba v uli¬cích. Německé automobily projíždějící ulicemi skutečně střílejí. Nikdo už nevychá¬zí z domu. Budova policejní prefektury prý hoří, na bulváru Saint-Michel probíhají ‚boje‘. Paříž se snaží napodobit Varšavu. U nás na radnici už Résistance sesadila sta¬rostu a proběhly prozatímní volby. Mládenec z našeho hotelu byl zvolen městským radním (conseiller municipal), a tak si v přízemí připíjíme na jeho zdraví. Všechno je téměř stejně impozantní jako ve vaudevillu od Labiche. Mám chuť se neustále smát. Přicházejí jiní mladí lidé – jeden ze čtveřice drží v ruce nějakou dámskou pistolku velkou asi jako pudřenka. Ale nevadí. Děláme rrrevoluci, svrháváme starostu, zavírá¬me kolaboranty.“ Následujícího dne se objevuje informace, že Hnutí odporu uzavřelo s německou posádkou dohodu. Němci slíbili, že nebudou útočit na veřejné budovy obsazené povstalci a ohlásili odchod z města. Francouzi za to nabízejí příměří. Bob kowski: „Skvělé. Zastříleli si, udělali na Němce bububu a na druhý den je tu dohoda. Němci i povstalci přestávají střílet, lidé si vycházejí na procházku a sednout si na čaj. V klidu se očekává laskavý příchod Američanů. Ale jednou, jednou se tomu bude říkat „hrdinské svržení okupantského jha francouzskými vlastenci a lidem Paříže, atd.“ Ve stejnou dobu ve Varšavě – v níž se „nic nevyjednává ani nedomlouvá“ – „pek¬lo“. Nakonec přichází 25. srpen. U Slavkovského mostu sílí rozruch. Bobkowski tam přijíždí na kole – skutečně už jsou tady. První tanky, náklaďáky, Američané! „Stojím pod stromem, dívám se kolem a mám pocit, že se mi vše jen zdá. Ne, nezdá. Přijíždějí stále další a další. Zelené košile, kalhoty i kamaše. To jsou již ti jiní. Ti, na něž se celé dlouhé roky čekalo, a skutečně, jsou to ONI. Necelé tři měsíce po vylodění jsou v Paříži. Vypadají skvěle. Přijíždí sem jiný svět, přijíždí svoboda. Možná nedokonalá, možná…, možná…, ale čím je ona hrst námitek vůči ní oproti noci, která tu doposud vládla a která nyní přichází na východní polovinu Evropy, nyní, v tuto chvíli (…)… přistihuji se při tom, že sám k sobě s šíleným nadšením křičím: Oni žvýkají gumu! A sám sobě se směji.“ Ale za chvíli dochází k prudké změně nálady. Bobkowski náhle pláče, aniž si je toho vědom. Vedle zastavuje kolona amerických ambulantních vozů, které řídí mladá a krásná děvčata. Jedna z nich se na něj překvapeně podívá a od vo¬lantu se ho anglicky ptá, proč pláče. „Jsem Polák a myslím na Varšavu,“ odpovídá jí. „Tady mohou být lidé šťastní, ale my ještě nemůžeme.“ Dívka přerušuje chvíli ne¬příjemného mlčení a podává Bobkowskému chesterfieldky. – „Kouřil jsem ty cigarety s vědomím, že je v nich svět, který některé věci není schopen pochopit. Možná proto, že nikdy nemusel kouřit něco horšího než chesterfieldky. Ulicemi projížděly tanky a automobily a šťastným městem se nesl jeden velký výkřik radosti.“ 3

V Bobkowského líčení je nejdůležitější jedna věta – věta, v níž píše, že Němci i Rusové „ničí TOTÉŽ, shodují se na zničení TÉHOŽ“. Čím však je ono „totéž“, které provokuje k činnosti vůli obou totalitarismů, o němž autor Perokresbiček nic bližšího nepíše? Může to naznačit hlas samotné bojující Varšavy. V rozhlasovém projevu z 1. září, vysílaném z hlavního města, vyslovil Zmocněnec vlády pro území Polska Jan Stanisław Jankowski myšlenku, v níž nelze nevidět příčinu jeho pádu, ale také zdroj jeho legendy4 : „Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit jen sobě.“ Ve stejný den generál Tadeusz Komorowski – Bór v povstaleckém vysílání prohlásil: „Bojujeme na všech frontách války, nemohli jsme ve vlastní zemi zůstat pasivní. Roz¬hodující boj o Varšavu nemohly vést pouze cizí síly. Národ, který chce žít ve svobodě, nemůže ve chvílích rozhodujících o jeho osudu zůstat pasivní.“ 5

Svoboda dosažená vlastními silami – právě ona byla tím „něčím“, „zločinem“, za který Varšavu odsoudili k vyhlazení stejně neodvolatelně Hitler i Stalin. Toto slo¬vo v sobě shrnovalo smysl boje hlavního města. Prohlížíme-li si snímky z prvních dnů povstání, zarazí nás neobvyklý jas vyzařující z tváří. Lidé vyfotografovaní teh¬dy ve Varšavě jsou krásní, jakoby zevnitř rozsvícení. Není v nich nic temného, nic nečistého, není v nich stopy po šedi, banalitě. V oněch očích, pohledech a gestech je stopa onoho „čehosi“, o němž psal Bobkowski, je v nich skutečně svoboda. Právě tady – v oslňujícím jasu svobody, který prosvěcoval ty první dny bojů – se nachází zdroj celé krásy legendy Povstání. Tato legenda se zrodila i přes všechnu ohavnost, hrůzu a utrpení dvou následujících měsíců. Onu absolutně prvotní a zásadní zku¬šenost svobody nacházíme v mnoha povstaleckých vzpomínkách. Nejvýstižněji ce¬lou věc pravděpodobně vyjádřil Jerzy Braun v textu Extatická doba, publikovaném ve Varšavském týdeníku v roce 1948 (šlo o poslední období, kdy se o dnech Povstání dalo v lidovém Polsku ještě psát tak otevřeně). Braun v článku píše: „Extáze svobody naplňuje srdce, zrychluje oběh krve v plicích, zdvihá se v ulicích. Jako by nevadi¬lo, že hoří domy, že zástupy lidí s velkými ranci na zádech utíkají ze všudypřítom¬ných trosek ze čtvrtí Wola, Czerniaków, Powiśle, Horní Mokotów. Velká vroucí úleva narovnává záda. Ať přijdeme o všechno, jen když nám z krku spadne nesnesitelná ohlávka, jen když konečně budeme sami sebou. Tohle štěstí nepochopí nikdo, kdo je nezakusil. To neustále planoucí vědomí: jsme svobodní! – na kousku země o délce a šířce několika kilometrů přeplněném lidmi, podminovaném chmurnými náladami, rozděleném na několik zvláštních, od sebe oddělených opevněných táborů, odevšad obklíčených, neúprosně bouraných bombami, nacházejících se už od prvních dnů ve strategicky beznadějné situaci.“ 6 Jiný autor Varšavského týdeníku Władysław Siła¬-Nowicki vzpomínal na ony chvíle takto: „Varšava byla pojená svobodou. Lidé, kteří nezažili povstání, stejně jako ti, kteří sice v samotném městě byli, ale od počátku po¬bývali ve čtvrtích kontrolovaných Němci, nikdy nepochopí to vanutí svobody, jímž se Varšava přímo zalykala a jež jí vystačilo na dva děsivé měsíce den ode dne beznaděj¬nějšího boje.“ 7 A nakonec je třeba připomenout i to, o čem se dnes hovoří už jen zříd¬ka – že heslo stráží Zemské armády v noci z 1. na 2. srpna znělo „Varšava“ a odpovědí na ně bylo „Svoboda“ 8 . Povstalecká stanoviště roztroušená po celém milionovém městě, které se proměnilo v bitevní pole, vyznačovala hranice kruhu svobody Poláků, z něhož vyzařovala hrdost a naděje. Dále byla tma neboli Němci.

To je pravda – stačí si alespoň jednou v životě přečíst Mrożkovu Monizu Claviero¬vou a zapamatovat si scénu, v níž chce hlavní hrdina na recepci v benátském hotelu Excelsior zakrýt vlastní rozpaky, ukazuje v ústech na mezery po chybějících zubech a volá: „Podívejte, tady, vyrazili mi je, za svobodu mi je vyrazili!“ A právě proto, že patříme ke generaci vycvičené v podezíravosti vůči špatné, pateticky ultravlastenec¬ké literatuře, musíme se bez předsudků pokusit pochopit to, co o svém boji říkala vzbouřená Varšava. Neboť i svoboda, o níž mluvil Jankowski, tu není groteskně na¬foukanou, hysterickou svobodou v pojetí špatné pseudoromantické literatury. Špat¬ná literatura vyvolává podrážděnost kritiků, ale nepřitahuje pozornost radikálního zla. Není třeba ji ničit, stačí se jí vysmát. Nejlepším důkazem toho, že ve Varšavě šlo o zcela jinou svobodu, byla zlověstně vážná reakce Hitlera a Stalina.

Pro impéria radikálního zla neexistuje v celém lidském světě nic, co by je mohlo více urazit a popudit, co by je mohlo více zraňovat a dráždit, než právě ono NĚCO, co se v plné síle zaskvělo 1. srpna ve Varšavě. To byl také důvod zavilosti a bezohlednos¬ti jejich odpovědi, odtud vyplynula odhodlanost sáhnout po jakémkoli prostředku, aby byl varšavský kruh svobody rozbit a zlikvidován. V jednání Stalina, ale i Hitlera, a na to často zapomínáme, totiž v mimořádných situacích sehrávaly zásadní roli fak¬tory jiného druhu než pouhý racionální, čistě vojenský kalkul. Stalin je často líčen jako racionální imperiální politik. Cyničtí realisté se proto ptají, proč mu vyčítat, že zastavil útok na Varšavu, když povstání bylo v rozporu s jeho politickými zájmy? Dobře tedy, Stalin neměl žádný zájem pomáhat Varšavě, ale dopovězme i to, co je v takovémto uvažování implicitně obsaženo – Stalinův postup je racionální, pokud byla jeho cílem sovětizace Polska, a tedy jeho připojení k sovětskému totalitnímu impériu. Pro uskutečnění tohoto cíle byl ochoten použít všechny prostředky, včetně prostředků totalitní, a tudíž v podstatě genocidní povahy. Zničení Varšavy se čtyřice¬ti tisíci odhodlanými vojáky Zemské armády, likvidace sídla Vrchního velitelství AK, Úřadu Zmocněnce vlády pro území Polska, Rady národní jednoty, jež prozatímně na¬hrazovala polský parlament, likvidace konspiračních centrál politických stran, pod¬zemního tisku, to všechno bylo v životním zájmu Stalina stejně jako Hitlera. Přesně tak, jak to napsal Bobkowski, Stalin se ať tak či onak musel zbavit oněch desetitisíců lidí, kteří tvořili jádro svobodného, byť zakonspirovaného Polska. Aby mohl vytvo¬řit sovětské Polsko, bylo třeba tyto lidi zničit, zlomit, poslat je na Sibiř, postřílet je ve sklepech estébáckých věznic, tím nebo oním způsobem je eliminovat. Stalinovo vyčkávání na konečnou porážku povstání vyplývalo ze stejné kalkulace, ze které vze šlo rozhodnutí postřílet dvacet pět tisíc polských důstojníků v roce 1940 v Katyni, v Charkově a v dalších zajateckých táborech. Nebyla to otázka politické taktiky, ale otázka ideologické strategie. V každém případě šlo o vědomý akt totalitního sociál¬ního inženýrství, o vědomé přetváření Polska cestou vyhlazování především inteli¬gence, intelektuální, politické a úřednické elity. Je pravda, že rozdíl mezi Hitlerem a Stalinem spočíval v tom, že první z obou chtěl jednou a provždy smést Varšavu z povrchu Země, zatímco ten druhý ji chtěl „pouze“ sovětizovat. Kdyby Varšava padla Stalinovi do rukou relativně neponičená, omezil by se pouze na vraždění a na vyve¬zení několika tisíců nebo desetitisíců nejnebezpečnějších antisovětských elementů. Město samotné jako suma staveb, náměstí a ulic by tento chirurgický zákrok přežilo stejně jako česká Praha, kterou dnes obdivují turisté z celého světa. Kdyby se však okolnosti ubíraly takovým směrem, že by se vyhlazení elity neobešlo bez zničení celého města a smrti několika desítek nebo sta tisíc lidí, ani na chvíli by nezaváhal. Vojenské, taktické a nakonec i obecně lidské ohledy by před nadřazeným cílem ply¬noucím z totalitní logiky, z totalitní dispozice určující směřování sovětského impéria nehrály žádnou roli.

Přesně týmž způsobem – jako akt totalitního sociálního inženýrství – lze definovat povahu německé politiky vůči Varšavě. Máme v tomto ohledu prvořadé svědectví pocházející od nejvyšší nacistické hierarchie, a to z úst samotného Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Himmler pronesl ještě během povstání řeč k vysokým důstoj¬níkům SS. Hitlera o vzplanutí bojů ve Varšavě osobně informoval 1. srpna a průběh setkání jim vylíčil těmito slovy: „Mein Führer, jde o nepříjemný okamžik. Z historic¬kého hlediska (však, pozn. autora) jde o požehnání, že to ti Poláci dělají. Během pěti nebo šesti týdnů je porazíme. Ale Varšava – hlavní město, hlava, mozek tohoto kdysi šestnácti-sedmnáctimilionového národa Poláků – bude smazána z povrchu. Národa, který nám už 700 let blokuje cestu na Východ a od první bitvy u Tannenberku9 nám stále stojí v cestě. Potom už polská otázka pro naše děti a pro všechny, kdo po nás přijdou, a dokonce už i pro nás, nebude představovat žádný velký historický problém. Krom toho jsem vydal rozkaz, aby byla Varšava zcela zničena.“ Hitler samozřejmě Himmlerův rozkaz schválil. 10

V tomto rozhovoru je obsažena odpověď na příčiny přízračné krutosti, které se Němci na Varšavě dopustili. Z vojenského hlediska byla nutnost zvládnout situaci ve Varšavě, hlavním komunikačním uzlu středního Polska, zcela evidentní. Pokud měla německá devátá armáda zastavit Běloruský front maršála Rokossovského, mu¬sela mít k dispozici zabezpečený týl. Ale rozhodnutí vyhubit veškeré obyvatelstvo milionového města bez ohledu na věk nebo pohlaví, bez ohledu na to, jestli se odsou¬zení na smrt na bojích aktivně podíleli nebo ne, mělo evidentně genocidní charakter a daleko přesahovalo kroky nezbytné k vedení války. Zde už nešlo o válku – zde šlo o vyhlazení, o totální likvidaci. Němci na základě zvláštního Himmlerova rozkazu vyvraždili, především ve čtvrti Wola, ale také ve čtvrtích Ochota a Mokotów, možná až padesát tisíc lidí – starce, ženy, děti, všechny, kdo se nacházeli v jimi obsazených městských čtvrtích. Ve čtvrti Wola jsou v ulicích Wolska nebo Górczewska desítky dvorků nebo továrních nádvoří. Na každém z nich byly postříleny stovky, či dokonce tisíce lidí. Padesát tisíc lidí zavražděných v tak krátké době představuje efektivnost srovnatelnou s nejvýkonnějšími vyhlazovacími tábory éry holokaustu. Je pravda, že se později podařilo vyjednat pro povstalce statut válečných zajatců, což bylo výslov¬ně uvedeno v podmínkách kapitulace, ale další Hitlerova rozhodnutí měla také vý¬razně totalitární charakter. Jaký čistě vojenský smysl mělo rozhodnutí vyhnat z měs¬ta veškeré obyvatelstvo a rozkaz zbourat vše, co z něj po dvou měsících bojů zbylo? Jde o rozhodnutí v podstatě absolutně výjimečné, které svou krutostí, koncentrací zlé vůle a bezohlednosti překračovalo všechno, co se v této válce dělo – pouze s vý¬jimkou vyhlazování Židů. Varšavu stihl horší osud než Berlín. I když hlavní město Německa krutě trpělo během obléhání v dubnu a květnu 1945, nebylo nikdy úplně vylidněno. Berlíňané přežili válku ve sklepech, a když skončila, začali se vracet k ži¬votu. Je pravda, že docházelo k masovému násilí, pomstám, bezpráví, ale neztratili své město a nikde se ani neobjevil nápad, že se německá metropole musí proměnit ve vylidněné moře ruin. Varšava naproti tomu více než tří měsíce jednoduše neexis¬tovala – zbytky milionového města byly systematicky vylupovány (také toto je dnes zcela zapomenuté téma – stovky, možná tisíce vagónů nábytku, kožichů, umělec¬kých děl a nejrůznějšího movitého majetku byly na podzim 1944 odvezeny z Varšavy do Říše) a po vyloupení spalovány a vyhazovány do povětří. Jaký to mělo mít z vo¬jenského hlediska smysl? Čím se to podílelo na obraně německého národa?

Klíčem pro pochopení výjimečné prudkosti Povstání, celé škály Hitlerovy krutos¬ti, Stalinovy bezohlednosti, hrdinství vojáků AK a utrpení civilního obyvatelstva je, vyjádřeno v kategoriích politické filozofie, jeho absolutně mezní charakter. Drama srpnových dní roku 1944 nám Bobkowski přibližuje prostřednictvím dvou vzájem¬ně propojených kontrapunktických témat. Paříž je stále sílícím pramenem radosti a naděje. Varšava naopak představuje postupné hroužení se k porážce a následovně k vyhlazení. Bobkovského sarkasmy vůči Paříži jsou jednoduše úměrné vzdálenosti mezi hlavním městem Francie a hlavním městem Polska, a to nejenom v prostoru, ale především v hierarchii dějinné ontologie. Pařížské povstání je událost odehrávají¬cí se uvnitř „normálních“ dějin, v nichž probíhají více nebo méně vážné zápasy, boje, vypočítávají se zisky a ztráty; naproti tomu varšavské povstání, i když začíná rovněž politickými a vojenskými kalkulacemi, se velice rychle vyčleňuje z „normálních“ dě dě¬jin a jeho pozdější osudy se odehrávají přímo na hraně dějin, na samé jejich hranici, za níž se rozprostírá už jen to, co je ne-lidské. Z tohoto důvodu se konání skupin i jednotlivců v podobných podmínkách vyhrotilo do elementární podoby základních faktorů – na rozhodující a definitivní „buď – anebo“ – jejichž krajní meze vyznačova¬ly svoboda a vyhlazení.

Fyzikové tvrdí, že by srážka hmoty s antihmotou měla za následek nejničivější ex¬plozi, k jaké by mohlo dojít v naší fyzické skutečnosti. Něčím podobným v politickém světě – hraniční situací překračující reálie dějinné normy – bylo právě Varšavské po¬vstání. Stejně jako srážka hmoty s antihmotou vybočuje z norem existujícího mate¬riálního světa, překročilo Varšavské povstání hranice normální politiky, normální války (pokud jde v případě poslední světové války vůbec mluvit o nějaké „normě“), poněvadž bylo srážkou nejprimárnější politické svobody s nejradikálnější verzí zot¬ročení, již reprezentovaly oba totalitní systémy dvacátého století. Svoboda chápaná jako prvotní živel politična byla od počátků západní tradice spjata s městy. Město – polis, civitas – tvořilo místo, v němž se může objevit svoboda občanského života (ko¬neckonců oba pojmy, „místo“ a „město“, mají společný kořen). Zde se objevuje prostor pro budování politického společenství. Právě politického společenství – koinonia po-litiké, a nikoli jednoduše „společnosti“. Lidé všech dob, všech civilizací a kultur žili a budou žít ve společnostech. Pouze lidem Západu – a to ne pokaždé v jejich dějinách – se daří žít v politických společenstvích. Takové společenství je přirozeně rovněž „spo¬lečností“ – má svoji složitou funkcionální strukturu, své obyčeje a mravy, normy, své teritorium, materiální statky, umění, architekturu. Ale tím nejdůležitějším v těchto společenstvích není nic materiálního, co lze uchopit smysly, nic z toho, čeho se lze dotknout a co je možné slyšet. Tím nejdůležitějším je společná „věc“ – res publica. A teprve z této neurčité, ale v lidském světě nejdůležitější „věci“ vyplývají instituce a hodnoty jako nezávislost nebo stát, teprve kolem ní se splétají zájmy, tisíceré nitky lidských přání a zájmů, teprve kolem ní se spřádá a proplétá politika, ekonomika, kultura. Všechny tyto dimenze života společnosti v každodenním životě podstatu po¬litična obyčejně zakrývají. Ale v mezních momentech, ve chvílích, kdy se společnost ocitá na samé hranici ohrožení zničením, váha svobody jako základu – už ne politiky, nezávislosti, ale jednoduše politična – se stává neodmyslitelnou, naléhavou a nepře¬hlédnutelnou skutečností, stává se záležitostí života a smrti. Hitler si přál zničení (a tedy nejen vojenskou porážku) Varšavy právě proto, že chtěla být svobodná. Nic jiného než totální zničení by ho neuspokojilo, protože neexistuje radikálnější popření svobody, radikálnější popření političnosti než totalitarismus dvacátého století, který lidi násilím měnil ve stádo, v dobytek udržovaný podle potřeby při životě nebo zabí¬jený. Kde ona „věc“ chybí, tam zbývá jen netečná hmota života, bezvládné předměty v jejich fyzické otupělosti. Zůstává „město“ jako matérie, stavby, vybavení interiérů, nábytek, knihy. Ale už starověcí autoři věděli, že tam, odkud se vytrácí ona nemate riální „věc“ spojující lidi v občanské společenství, bude dříve nebo později také biolo-gická a zároveň s ní i materiální, fyzická dimenze života zničena, vyvlastněna, že ať tak nebo tak bude odsouzena k zániku.

Městem-místem, v němž se objevuje politično v onom nejprvotnějším smyslu, je právě Varšava v době Povstání. Poláci přišli v roce 1939 o svůj stát. Veškerá dimenze novodobé institucionální politiky, jež slouží ke spravování sociálního života mnoha¬milionového lidského společenství, byla zničena. Poláci měli být změněni na pasivní, bezvládné stádo, podřízené vůli svých nových pánů. Avšak nevzali – v drtivé většině – svoji porážku na vědomí, jak to podle Bobkowského učinili Francouzi. Rozhodnutí postavit se nepříteli bylo projevem nejzákladnějšího nesouhlasu s novou skutečností. Díky tomu se z terorizovaného stáda postupně proměnili v organizovanou a bojující společnost. Ona vůle být společenstvím vyžadovala místo, v němž by se mohla stát obecnou vůlí, veřejnou „věcí“ – res publica. A takovým místem se stala právě Varšava jako fyzické místo. Stala se tak něčím více než místem, zhmotnilo se v ní právě ono občanské společenství, společenství politické.

Politické společenství – Aristotelova koinonia politiké – nerozlišuje funkční skladeb¬né prvky, na které se dělí novodobá společnost. Jedním z nejvíce zarážejících rozdílů, který je odlišuje od moderních společností, je úzká propojenost politických a militár¬ních funkcí. Občanské společenství je „politické“, v našem pojetí tohoto slova, jakmile ustanovuje zákony a činí politická rozhodnutí ve shromáždění lidu, a je společenstvím občanů-vojáků, jakmile vede boj s nepřítelem. A přesně tento rys povstání rozhoduje o jeho výjimečném charakteru, který je v kategoriích modernity těžko pochopitelný. Ve všech informacích o Povstání byl zdůrazňován fakt, že se AK, občanská, dobro¬volnická armáda, slila v jeden organismus s civilním obyvatelstvem. Tento fenomén popsal Władysław Siła-Nowicki v roce 1947 ve Varšavském týdeníku takto: „Během dvou měsíců vedl válku varšavský lid – lid v tom nejširším smyslu. Zcela se smazaly stavovské rozdíly i rozdíly společenských sfér – univerzitní profesor bojoval po boku negramotného člověka, úředník, řemeslník, kupec a dělník představovali stále touž Varšavu. Bojovali chlapci i dívky, dospělí lidé i starci. V tomto dokonalém společenství boje, překonávajícím rozdíly pohlaví, věku, prostředí i politických názorů, se v té nejú¬plnější podobě uskutečnila opravdová demokracie. Byl to skutečný démos – varšavský lid, který povstal, aby bojoval za svobodu svého hlavního města.“ 11

Aby se nám podařilo zachytit smysl Povstání v kategoriích politické filozofie, mu¬síme na chvíli odsunout stranou naše povědomí o tom, jak se o něm mluvilo a jak bylo přijímáno v následujících desetiletích – až do dnešních dnů. Povstání se totiž sta¬lo jedním z nejzákladnějších prvků národní identity a zároveň událostí vyvolávající velké vášně a zuřivé spory. Zavilý útok na Povstání a později v období komunismu také jeho zmanipulovaný odkaz vyvolal pochopitelnou reakci těch, kdo étos Povstání a AK hájili. V kolektivní paměti se utvrdila především jeho vojenská nebo martyrolo¬gická dimenze. Protože nebylo možné říkat pravdu o politickém kontextu Varšavou vedeného boje, o Stalinově postoji, o diplomatické hře mezi Moskvou a Londýnem, ba dokonce nebylo možné se příliš často zmiňovat o tehdejší nomenklatuře nebo připomí¬nat klíčové postavy povstání (namísto o AK se často hovořilo o „povstalcích“, namísto o Vrchním velitelství AK nebo o Úřadu zmocněnce vlády pro území Polska se neurčitě mluvilo o „vůdcích“ a nakonec se všeobecně stavělo do protikladu jejich údajné po¬litikaření s hrdinstvím prostých vojáků „zdola“), kolektivní paměť stavěla proti lžím a stejně škodlivým polopravdám krásný, ale zjednodušený obraz chlapců v maskáčích, bojujících na barikádách.

V tomto portrétu bylo Povstání nutně vykresleno velkými plochami citů a zkratko¬vými, téměř alegorickými momentkami. Přesné a citlivé vykreslení faktů, realistická věrnost minulosti představovala pro dvě generace Poláků nedosažitelný ideál. Možná nejzávažnější důsledky pro kolektivní připomínání Povstání a sporů o jeho smysl měla skutečnost, že nepřípustný byl v komunistickém Polsku především hlas srpnových a zářijových událostí v bojující Varšavě. Několik stovek tiskových titulů vycházejících v srpnu a září ve Varšavě, vysílání rozhlasové stanice Błyskawica, rozkazy a hlášení vo¬jenských velitelů Povstání i civilní vlády – všechny tyto výpovědi a texty měly skončit v hlubokém zapomnění.

Přitom Varšava po dva měsíce existovala především jako nezávislá polská Třetí Rzeczpospolita. 12 Byla státem, který měl být demokratičtější a spravedlivější než ten, který podlehl hitlerovské agresi v září roku 1939. Během okupace se totiž všeobec¬ně uvažovalo o tom, že k porážce v září 1939, která způsobila patrně příliš silný šok a přehnané pocity sebekritiky, došlo proto, že Druhá Rzeczpospolita nebyla, obzvlášť ve třicátých letech, plně demokratická. Teď, po pěti letech okupace, existovaly struk¬tury bojujícího Polského podzemního státu vybudovaného na širokém a všeobecném demokratickém základě. Prvního srpna roku 1944 nejen že došlo v akci vojenského charakteru k ovládnutí většiny města Zemskou armádou, ale zároveň se objevila a za¬čala fungovat legální vláda Republiky – v čele s Úřadem zmocněnce vlády a Radou národní jednoty nahrazující parlament, na jejíž činnosti se podíleli představitelé všech politických stran. Zároveň s ozbrojeným bojem započaly práce na budoucím uspořádá¬ní polského státu. Svědčí o tom Sbírky zákonů Rzeczpospolité vydané Radou národní jednoty, nastiňující zásady budoucího uspořádání obnoveného polského státu a spo¬lečenských reforem plánovaných pro poválečné období – směřující k týmž přeměnám, jakými po válce prošly západoevropské země, a tedy k cestě demokracie a sociální trž¬ní ekonomiky. 13

Porážka politického společenství je něco mnohem strašnějšího než porážka, která postihuje moderní společnosti-státy. Prohraná válka pro ně znamená špatné podmín¬ky míru, kontribuce, územní ztráty. Naproti tomu porážka politického společenství se může snadno změnit ve vyhlazení, likvidaci, jak se to stalo v případě Melosu zniče¬ného Athéňany nebo Jeruzaléma vymazaného ze zemského povrhu Římany. Přesně týž osud, z hlediska logiky moderní doby zdánlivě nepochopitelný, postihl Varšavu v roce 1944. Varšava totiž – a právě toto cítil Himmler stejně jako Stalin – nebyla je¬nom „městem“, nebyla „pouze“ hlavním městem moderního národa, ústředním bodem mnohamilionové společnosti, ale byla něčím víc: „městem-místem“, v němž zazářilo svobodné občanské společenství. To představovalo neslýchanou opovážlivost a záro¬veň, obzvlášť pro Stalina, reálné ohrožení. Proto také Varšavu potkal osud srovnatelný pouze s osudem starověkých měst: jakmile byla zlomena Varšava jako občanské spo¬lečenství armády a dému, jakmile byla fyzicky rozptýlena do zajateckých a koncent¬račních táborů, bylo materiální „město-místo“ smeteno ze zemského povrchu. Spolu s kruhem svobody byl ztracen život, bylo ztraceno jmění a hmotné dědictví minulosti, bylo ztraceno všechno.

Existuje však ještě jedna okolnost, jež svědčí o tom, že rozhodnutí podstoupit tento riskantní boj vyplývalo ze samotné povahy politična. Tato okolnost přesahuje hranice politického i vojenského kontextu poslední války. I do této záležitosti vnáší světlo již výše citovaná zpráva Bobkowského: psal totiž, že Němci i Rusové ničí ve Varšavě „totéž“ – „vždycky“. Všimněme si, že se nehovoří o nacistech a komunistech či Sovětech, ale o Němcích a o Rusech. I když německý a ruský totalitarismus představují jako metoda ničení zvrácenou inovaci, stojí za nimi tatáž odedávna známá dispozice. Bobkowski ji rozpoznává v téměř automatické reakci nepochopení a agrese, jakou vůči polské svo¬bodě „vždycky“ projevovali Němci a Rusové. Snadno si lze koneckonců domyslit chro¬nologické rozpětí onoho „vždycky“ – vždycky neboli od dob dělení Polska; „vždycky“ neboli od okamžiku, kdy Prusko a Rusko vynesly v osmnáctém století nad Polskem rozsudek smrti.

Uvažování kritiků povstání, kteří v něm viděli vyvrcholení polské vzbouřenecké, po¬vstalecké tradice, má – a to se všeobecně přehlíží – svůj zrcadlový odraz: způsob, ja¬kým si Berlín a Moskva vyložily Varšavu v roce 1944, představuje vyvrcholení určité linie chování vůči Polsku, kterou Prusko a Rusko zahájilo na konci osmnáctého století.

Od té doby se totiž Berlín a Petrohrad (později Moskva) natrvalo postavily nejen proti polské nezávislosti, ale také proti polské filozofii svobody. Má-li totiž tato filozofie svůj zdroj ve velké klasické ideji politična, pak tvrdost konfliktu mezi Polskem a jeho okupanty nevyplývala pouze z boje o to, zda polský stát bude nebo nebude na mapě Evropy. Podstatou tohoto sporu byl především střet dvou různých způsobů uvažování o lidské skutečnosti, dvou zcela odlišných politických filozofií. Pouze tehdy, když po¬chopíme tuto okolnost, můžeme vysvětlit onu podivuhodně vytrvalou intenzitu odpo¬ru, který v Polácích vyvolávalo Moskaly a Prušáky vnucované vidění světa. A pouze tehdy dokážeme pochopit onu neskutečně vytrvalou sílu pohrdání a nenávisti, kterou Polákům prokazovali „Prušáci“ a „Moskalové“. Pod povrchem konfliktu zájmů tu vždy probíhal konflikt radikálně existenciální povahy. Tímto způsobem konflikt chápali a vysvětlovali Mickiewicz a Piłsudski či Żeromski v případě Ruska, tak tuto záležitost vnímali Poláci dvacátého století, pokud jde o Německo.

Od konce osmnáctého století byly na území kolem Visly vykonávány brutální rozsud¬ky, které byly pokaždé vyneseny ve jménu modernity. Připomeňme si, že dělení Polska nebylo osvícené Evropě odůvodňováno logikou hry imperiálních zájmů, ale logikou modernizace. Když osvícení Prusové či Rusové nastolovali v beztvarém a anarchickém biologickém živlu, chaoticky se hemžícím Polsku, skvěle fungující pořádky okupačních byrokracií, velice zběhlých v umění státní správy, šlo podle nich o dobrodiní prokazo¬vané sociální skupině neschopné samostatnosti. Poláci museli ztratit svobodu, neboť se nedokázali sami zmodernizovat. Tento argument odvolávající se na logiku moder¬nizace a civilizačního pokroku odpovídal přesvědčení mnoha racionálně založených Evropanů (nebyly snad předehrou k prvnímu dělení Polska pruské „sanitární kordony“ chránící sousedy před nákazou sužovaným Polskem, semeništěm veškeré špíny a ne¬pořádku?) 14 . Nezlomné polské přetrvávání a tvrdošíjné lpění na svobodě se v těchto podmínkách jevilo jako něco zcela iracionálního. Proč tito lidé s takovou neústupnos¬tí odmítali přijmout výrok teleologického dějinného procesu, jehož vrcholem měl být podle Hegelovy filozofie dějin pruský stát, ztělesňující v sobě nejdokonaleji principy univerzální racionality? Neexistovalo jiné vysvětlení než nenapravitelný romantismus, krásné, avšak nepraktické hrdinství – ve velkorysejších výkladech – nebo vzpurnost a zaostalost, to při výkladech špatně skrývajících opovržení.

Avšak Poláci stavějící se na odpor dobyvatelům nebojovali s modernizací, ale spíše si přáli, aby tato modernizace měla úplně jinou logiku a aby nerušila svobodu, jež je v souladu s velkou klasickou tradicí svobody politické. Je pravda, že ve světle definice Benjamina Constanta Poláci skutečně trvali na svobodě definované starými filozofy, ne na individualistické moderní svobodě. Autoři Ústavy 3. května15 do ní s výjimkou uznání Montesquieuova trojího dělení moci nevložili všeobecná lidská práva, ale mlč¬ky předpokládali, že svoboda je svobodou „k“ politice, a nikoli liberální svobodou „od“ politiky. Z perspektivy střední a východní Evropy ale nebylo toto rozdělení tak důležité, neboť zde – v Berlíně, v Petrohradu a ve Vídni – přijala modernita ještě jinou podobu. Tyto státy byly politicky spravovány v duchu rovněž moderního osvícenského abso¬lutismu, který oba druhy svobody definované Constantem rušil. Modernita, již nám jako neodvolatelný rozsudek vnucovali Prusové i Rusové, byla definována takovým způsobem, že nezahrnovala ani prvotní a základní zkušenost politična občanského života občanů, ani liberální individualismus. Imperiální vláda Berlína a Petrohradu nevycházela z toho, co je politické, ale z toho, co je společenské. Prusové ani Rusové nechtěli ani netoužili být svobodnými občany – přáli si řád, vládu a moc (můžeme-li zde použít myšlenku klasika zcela jiné doby, jejich občanská svoboda vždy za svůj zá¬klad pokládala uvědomění si nutnosti naslouchat úradkům vládnoucí moci). Tomuto cíli sloužila jejich civilizace, jejich průmysl, jejich státy. Nezajímala je „res publica“, ale „říše“, „impérium“. Je zajímavé, že staří Poláci si zcela uvědomovali filozofickou – a ne pouze politickou – podstatu tohoto rozdílu. Jako důkaz nám může posloužit úryvek ze vzpomínek Adama Jerzyho Czartoryského, který takto vylíčil svoji první návštěvu Pet¬rohradu v roce 1795, v roce třetího dělení Polska: „Aby bylo možné si představit, s jaký¬mi pocity jsme vjížděli do hlavního města moskevského státu, je třeba si připomenout, jakou jsme získali výchovu. Naše výchova byla stále zcela polská a republikánská. His¬torie, starobylá literatura (tj. antická, pozn. autora) i naše literatura domácí byly vě¬dou našeho mládí. Měli jsme stále před očima ctnosti Řeků a Římanů a představovali jsme si, jak bychom tyto ctnosti po vzoru našich prapradědů přizpůsobili záležitostem a podmínkám naší země. Novější učení o svobodě přejímaná z Anglie a Francie trochu upřesňovala pojmy, ale city nijak neochlazovala. Láska k vlasti, její sláva, její práva a svoboda nám byla vštěpována vším, co jsme se učili, na co jsme se dívali a co jsme slyšeli.“ 16

Poláci tak se sousedními impérii nebojovali pouze ve jménu nezávislosti, za to, aby měli vlastní „stát“ chápaný jako instituce umožňující současným společnostem řídit vlastní modernizační procesy. Bojovali rovněž ve jménu filozofie politiky chápané ani ne tak jako filozofie moci, ale jako filozofie člověka. Modernita měla podle Polá¬ků sloužit svobodě, nikoli zotročování, agresi, dominanci nebo kořistnictví. Nebyl to tedy – opakujeme ještě jednou – program boje s modernitou, ale program boje za ji¬nou modernitu, nejlepším důkazem toho je Ústava 3. května. Svoboda Poláků a jejich způsob prožívání a chápání politična, byly – a stále ještě jsou – právě z tohoto důvo¬du trvale vnímány jako „ne-aktuální“, směřující proti proudu dějin, pokud by se onou „aktuálností“ mělo rozumět především chápání politična jako organizace modernizač¬ních procesů, jako technokratického ovládání společenského a ekonomického života. K takovému pojetí politična byli Poláci vždy nedůvěřiví, neboť už před dvěma sty lety pochopili, že dominance, agrese a vykořisťování jsou – přes všechny své výhody – ne-oddělitelnými prvky modernizačního procesu. Uznáme-li, a dnes by tato myšlenka už neměla vyvolávat žádné kontroverze, oba totalitarismy dvacátého století za nejzvrh¬lejší výplody modernity, radikalizující do dříve neznámých rozměrů její temné stránky, potom budeme schopni skutečně pochopit zdroje oné obludné neúprosnosti, s níž Ber¬lín a Moskva vykonaly v roce 1944 nad Varšavou rozsudek smrti – přesně sto padesát let poté, co se Prusko ruku v ruce s Ruskem vypořádalo s Kościuszkovým povstáním. 17 Rozsah masakru ve varšavské čtvrti Praga byl skutečně neporovnatelně menší než roz¬sah genocidy vykonané na Varšavě v průběhu Povstání, ve světě Alexandra Suvorova ovšem nebylo místo pro polskou svobodu ve stejné míře jako ve světě Ericha von dem Bacha-Zelewského. 18

Připomeňme si Bobkowského slova: „Jsme znovu sami společně s tím něčím, co pouze my dokážeme pochopit a vysvětlit.“ Tentokrát nejde o svobodu, ale o její proti¬klad – o vyhlazení, které jeho původci vysvětlují jako nevyhnutelnou racionální nut¬nost. Oním druhým „čímsi“ – „čímsi“, jež dokážeme pochopit pouze my, je stále se vracející a stále se řešení dožadující agón – střet polské svobody s rozsudkem vydáva¬ným jménem nelidské modernity. Tento agón, tento zásadní spor je smyslem polského „osudu“, polské situace v rámci modernity. V nejvyšší a nejdůležitější rovině jde o agón dvou vzájemně zcela protikladných idejí; teprve potom jsou v ontologickém řádu jeho následujícím projevem okupace, povstání, války, politické spory, vzájemné opovržlivé stereotypy, vzájemný odpor, atd. Objevuje se však mimořádná a zásadní otázka – není opravdu možné vyhnout se osudu, vytrhnout se z předurčení? V našich polských spo¬rech se stále vrací otázka, jestli tváří v tvář takové intenzitě zlé vůle, kterou vůči nám projevovala dvě totalitní impéria mnohokrát silnější než my, nebylo vedení ozbroje¬ného boje, jehož vyvrcholením bylo Povstání, aktem krajní nezodpovědnosti. Zde se ocitáme na půdě věčného polského sporu mezi romantiky a realisty. Nebylo lepší se během války chovat jako Češi nebo Francouzi – národy, které nevytvořily velké pod¬zemní armády, ale skromnější „hnutí odporu“, národy, které se dočkaly osvobození od silnějších spojenců, a tím si uchovaly jak svoji biologickou substanci, tak národní majetek v téměř neporušeném stavu? 19 Povstání namířené proti Stalinovi se podle to¬hoto uvažování jeví jako nezamýšlená součinnost s plány totalitní přestavby Polska. Národ připravený o své hlavní město, o nejlepší část své mládeže, o své elity, o svůj ma¬jetek a o památky minulosti představoval snadnější cíl pro opatření, jejichž vyústěním byla jeho sovětizace. Zodpovědná politika se nutně musela soustředit už ne na svobo¬du, ať tak či onak ztracenou, ale na obranu národní substance.

Takový postoj je racionální, ale je racionální z perspektivy porážky. Národ vede¬ný legální vládou a disponující jak ve vlastní zemi, tak za jejími hranicemi legálními ozbrojenými silami musel nepřetržitě, bez ohledu na beznadějnost situace, neústupně trvat na vlastní svobodě. To vyplývalo ze samotné podstaty toho, co je politické. Dokud totiž trvá vůle žít v rámci občanského společenství, ve společenství svobodných lidí, dotud je podstupování rizika spojeného s bojem za jeho ustavení a obranu absolutní samozřejmostí a nutností. Teprve tehdy, když už žádná svoboda neexistuje, je cennější než ona život konkrétních zotročených lidí, jsou cennější materiální statky a poklady kultury – celá substance společenského života. Ve chvíli, kdy se rozhodneme podstoupit boj, jsou tyto statky a poklady rovněž cenné, ale existuje něco ještě cennějšího – per¬spektiva jejich uchování ve svobodě. Lidé bojující Varšavy si toto uvědomovali s výji¬mečnou jasností. Zmocněnec vlády ve výše zmíněném rozhlasovém projevu z 1. srpna 1944 prohlásil: „Chtěli jsme světu ukázat, že když toužíme po zásadní nezávislosti, ne¬chceme již svobodu přijmout od nikoho jako dar, aby nám zároveň s tímto darem neby¬ly diktovány podmínky, jež jsou v rozporu se zájmy, tradicemi a důstojností Národa.“ 20 Stejnou myšlenku vyjádřil ve vší prostotě a vážnosti 4. října ve chvíli odchodu zbytků povstalecké armády z hlavního města Informační bulletin (vydávaný po celou dobu Povstání Aleksandrem Kamińským21 ): „Bojovali jsme za tu nejvyšší věc. Za nejvyšší hodnoty v životě Národa. Zaplatili jsme také nejvyšší cenu, kterou tento boj obnáší. Zaplatili jsme ji, aniž bychom zaváhali a prodleli, v duchovně soustředěném vzepětí všech národních sil ve společně vedeném boji. Nechceme zde snižovat význam této ceny. Ve výčtu lidského utrpení, v počtu obětovaných lidských životů, ve ztracených hmotných a kulturních statcích je tato cena obrovská. Obzvláště pak palčivá je v tomto výčtu ztráta té nejcennější národní hodnoty – zanícené a nezištně obětavé mládeže. Boj představuje riziko. V tom smyslu, že ne vždy musí skončit vítězstvím (…).22

Lekce, kterou přináší Povstání, spočívá v tom, že do svobody jako samotného středu politična je imanentně vepsáno největší riziko – riziko anihilace. Rozhodnutí, k ně¬muž v posledních červencových dnech roku 1944 dospěli političtí i vojenští vůdcové a jež bylo následovně stvrzeno obecnou vůlí celého města v prvních srpnových dnech, bylo přijato s naprostým vědomím tohoto rizika, se střízlivým vyhodnocením extrémní povahy vlastního postavení. Nebylo v něm nic z hysterie, romantického obluzení, hu¬rávlastenectví, jak se to později snažili lidem namluvit jak kritici Povstání ve službách lidového Polska, tak lidé vedení nejupřímnějšími vlasteneckými pohnutkami.

Je pravda, že Poláci ve Varšavě mohli alespoň teoreticky riskovat i jiné řešení – moh¬li se rozhodnout pro nečinnost s vědomím, že o jejich osudu bylo rozhodnuto jinde a někým jiným. Je však politické společenství schopné se rozhodnout pro svou dobro¬volnou přeměnu ve „společnost“? Možná by mělo takové společenství přese všechno konat právě takto, pokud je příliš slabé na to, aby bylo svobodné (připomeňme si, co Shakespearův Hamlet říká o slabých, kteří se připletli mezi ostří mocných šermířů). Avšak kdo zakusil oslnivý jas svobody, tomu se oškliví mračno účelových kalkulací a je připraven podstoupit nejvyšší riziko boje. Není to racionální, ale je tomu tak, protože stejně jako samotný život mají i city daleko k chladné racionálnosti. Realismus je totiž moudrostí post factum, je závěrem, který se vyvozuje z porážky.

Je možné, že i kdyby případně Poláci dobrovolně na svou svobodu rezignovali, stejně by se likvidaci nevyhnuli (Hitlerova nenávist vůči Polsku a k Varšavě obzvlášť si mohla snadno najít jinou záminku; kromě toho politické společenství vzniknuvší ve Varšavě musel tím či oním způsobem zlikvidovat Stalin, pokud si přál sovětizaci Polska). A kdy¬by Povstání nevypuklo a polská svoboda by byla zničena zároveň s desetitisíci těch, kdo tvořili jeho okruh, přidala by se k likvidaci hanba z obvinění ze zbabělosti a zrady. A jak by asi v takovém případě vypadala polská věc na Západě, jestliže se tam i přes Povstání našlo dost lidí, kteří si nechali namluvit, že generál Komorowski a jeho vojáci byli „fašisté“?

Osud Varšavy v roce 1944 tak nebyl především důsledkem politických nebo vojen¬ských rozhodnutí – i když tato rozhodnutí měla pochopitelně vliv na průběh událostí. O osudu tohoto zvláštního města-místa, v němž se projevila odvěká svoboda umožňu¬jící občanský život, bylo rozhodnuto ve chvíli, kdy Poláci zvolili, kým jsou a jak chtě¬jí žít – ve chvíli, kdy se rozhodli být re publica – Rzeczpospolitou. A protože národy v reálném světě nikdy nečiní taková rozhodnutí, nikdy se totiž neshromáždí v jednom místě a neuzavírají společenské smlouvy, jak si to přáli klasikové liberalismu, volba takového údělu byla „volbou“ pouze v existenciálním smyslu. Osud se v podstatě nevy¬bírá, ale přijímá, akceptuje – dokonce i tehdy, jde-li o přijetí boje. Je také možné osud odmítnout, ale to na průběhu dramatu nic nemění, nanejvýš to přináší hanbu. A pouze v tomto smyslu je osud Varšavy skutečně tragický – hrdinové řeckých tragédií totiž ne¬zakoušejí svůj osud proto, že činí ta či ona rozhodnutí, nebo proto, že činí správná nebo špatná rozhodnutí, ale z toho důvodu, že jsou takoví, jací jsou. To podstata jejich bytí, ne jejich omyly v jednání, tvoří hlavní pružinu dramatu. A takoví, jací jsou, se musejí měřit se světem. Poláci se museli postavit temné stránce modernity, protože neměli jiné východisko – pokud chtěli zůstat sami sebou. Nakonec si můžeme položit otázku: kdo v konečném měřítku prosadil svou – Hitler, Stalin, nebo povstalci? Přestala Var¬šava existovat, zůstala sovětská, nebo je svobodná? Po sedmdesáti letech je vidět, že jsme popravdě neměli dostatek síly, abychom zvítězili, ale měli jsme jí i tak dost na to, abychom svým neoblomným trváním na svobodě i přes porážku nakonec získali naši společnou „věc“. Povstání je mírou oné neoblomnosti.

Autor je filozof, pôsobí na Inštitúte filozofie a sociológie Poľskej akadémie vied. Je zástupcom riaditeľa Múzea Varšavského povstania, redaktorom a spoluzakladateľom časopisu Teologia Polityczna, kde tento článok pôvodne vyšiel. Český preklad pochádza z knihy Chtěli jsme být svobodní... (Občanské združení Pant, Edice Moderní dějiny, Ostrava 2015).




1 - Andrzej Bobkowski (1913–1961) – spisovatel a podnikatel. Jeho Szkice piórkiem (1957), deníky popisu¬jící realitu Francie okupované Němci, jsou řazeny mezi veledíla polské memoárové literatury. Od roku 1948 žil v Guatemale (pozn. red.).
2 - Tomasz Arciszewski (1877–1955) – politik Polské socialistické strany (PPS). Během války nejdříve člen tajné Rady národní jednoty sídlící v okupované Varšavě, v roce 1944 jmenovaný oficiálním nástupcem Prezidenta Rzeczypospolite a propašován do Londýna. Opakovaně se pokoušel přimět britskou vládu k větší pomoci Povstání, kritizoval také smířlivou linii polské exilové vlády vůči Sovětskému svazu. Od podzimu 1944 do roku 1947 předseda exilové vlády (pozn. red.).
3 - Bobkowski, A. Szkice piórkiem. Paříž 1957.
4 - Jan Stanisław Jankowski (1882–1953) – polský politik spjatý s Národní demokracií, od roku 1943 Zmocněnec exilové vlády pro území Polska. V březnu 1945 spolu s ostatními vůdčími osobnostmi Polského podzemního státu zatčen NKVD a odvlečen do Moskvy. Navzdory tomu, že se jednalo o zá¬stupce cizího státu, byl tam odsouzen k 8 letům lágru. Ve vězení byl 14 dnů před uplynutím doby trestu zavražděn (pozn. red.).
5 - Viz Kunert, A. K. Rzeczpospolita Walcząca. Powstanie Warszawskie, kalendarium. Předmluva Wła¬dysław Bartoszewski, Varšava 1994.
6 - Braun, J. Czasy ekstatyczne. Tygodnik Warszawski. Pismo katolickie poświęcone zagadnieniom życia narodowego. Varšava, č. 31– 32/1948
7 - Lis, M. W. (pseudonym – ve skutečnosti Władysław Siła-Nowicki). Powstanie Warszawskie. Tygodnik Warszawski. Pismo katolickie poświęcone zagadnieniom życia narodowego. Warszawa, č. 31/1947
8 - Sułkowska-Bojarska, T. Sierpień-wrzesień 1944. Codzienność. Londýn 1993, s. 13.
9 - Narážka na bitvu u Tannenberku (Grunwaldu), kde v roce 1410 porazila polsko-litevská armáda Řád německých rytířů. Druhou bitvou u Tannenberku byl střet německých a ruských vojsk v roce 1914 (pozn. red.).
10 - rt, A. Rzeczpospolita Walcząca, s. 7.
11 - Lis, M. W. (pseudonym – ve skutečnosti Władysław Siła-Nowicki). Powstanie Warszawskie. Tygodnik Warszawski. Pismo katolickie poświęcone zagadnieniom życia narodowego. Warszawa, č. 31/1947
12 - Pojem „Rzeczpospolita“ je staropolský přímý překlad latinského „res publica“. Časem (psaný velkým písmenem) začal být používán pouze pro polský stát a stal se do jisté míry synonymem slova „Polsko“. Odtud pramení i historické číslování: První Rzeczpospolita existovala do dělení Polska v roce 1795, Druhá v letech 1918–1939. Třetí Rzeczpospolita je v oficiální nomenklatuře polský stát od pádu komu¬nismu v roce 1989 (pozn. red.).
13 - Výkonné orgány Podzemního státu, které se objevily ve Varšavě, naplnily tímto způsobem program obsažený v prohlášení Rady národní jednoty z 15. března 1944 „Za co bojuje polský národ“: jeho text a články, ve kterých se hovoří o reformách zřízení publikovaných v povstaleckých Sbírkách zákonů RP – viz Testament powstańczej Warszawy. Antologia dokumentów i tekstów historycznych, úvod M. M. Drozdowski, Varšava 1994.
14 - Autor zde naráží na osvícenské vnímání posledních desetiletí existence polsko-litevského státu (tzv. Rzeczpospolita Obou Národů), jehož státní zřízení, založené na nepřítomnosti silné centrální vlády a idejích šlechtických svobod, bylo vnímáno jako anarchický a archaický protiklad moderních osvíce¬ných absolutistických monarchií (pozn. red.).
15 - Ústava 3. května – schválená polským Sejmem 3. 5. 1791 je často považována za první moderní psanou evropskou ústavní listinu. Byla pokusem o ozdravení státu skrze spojení tradičních republikánských prvků polského zřízení s některými osvícenskými inspiracemi (pozn. red.).
16 - Czartoryski, A. J. Pamiętniki i memoriały polityczne 1776–1809, vybral, upravil a poznámkami opatřil Jerzy Skowronek, Varšava 1986, s. 110.
17 - Kościuszkovo povstání v roce 1794 (podle jména velitele, Tadeusz Kościuszky) byl poslední pokus o záchranu zbytku polské státnosti postupně likvidované okolními mocnostmi. Povstání, inspirované také revolucí ve Francii, bylo rychle potlačeno ruskou a pruskou armádou (pozn. red.).
18 - Masakr čtvrti Praga (tedy pravobřežní části Varšavy) v listopadu 1794 byl poslední kapitolou Kościusz¬kova povstání. Ruská vojska pod velením generála Suvorova po zničení polské armády povraždila kolem 15 tisíc civilních obyvatel města (pozn. red.).
19 - Problematiku diskuse týkající se smyslu povstání jsem šířeji představil v antologii Spór o Powstanie. Powstanie Warszawskie w powojennej publicystyce polskiej 1945–1981, úvod, výbor a zpracování Dari¬usz Gawin, Varšava 2004.
20 - Kunert, A. K. Rzeczpospolita Walcząca.
21 - Aleksander Kamiński (1903–1978) – skaut, pedagog, spisovatel. Autor knihy Kamienie na szaniec (Ka¬meny na pevnost) – románu pro mládež věnovaného mladým členům skautských oddílů AK, který patří v Polsku mezi povinnou školní četbu.
22 - viz Testament powstańczej Warszawy…

Copyright © 2005-2017 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.