Rozum v Latinskej cirkvi

Číslo 2/2016 · Alain Besançon · Čítanosť článku: 1828
 

Prinášame strhujúcu esej francúzskeho profesora a historika, ktorý ukazuje, prečo Katolícka cirkev strácala kontakt so svetom vzdelanosti a rozumu, a aké to malo príčiny a dôsledky. Autor text uviedol týmito slovami: Inštitúcie ako cenzúra alebo Index, či nadmerná centralizácia postupne vytvorili nepriaznivú klímu pre život ducha a prácu rozumu. Teraz, keď sa Cirkev sama zriekla silových prostriedkov, ktoré jej jeden po druhom postupne odňali dejiny, je dôležité, aby obnovila náročnú činnosť svojho myslenia. Ak teraz nemá nič viac než svoju reč, je potrebné, aby táto reč bola rozumná a zrozumiteľná, a aby dokázala presvedčiť.

Konec římské říše se vyznačoval velice výrazným ústupem duchovního a intelektuálního života. Jedna instituce však barbarství unikla – katolická církev. A také uchovala to, co zůstalo z klasické literatury a vědy. Po několik století měli kněží monopol na vědění. O ten postupně přišli, úměrně tomu, jak se postupně civilizovala laická společnost.

Všeobecné vědění

Máme-li co nejpřesněji ohodnotit místo církve v intelektuálním životě, musíme odlišovat „obecné vědění“ od vědění odborného, za které církev zodpovídá. Za obecné vědění považuji vše, co je, tj. literaturu, vědu, dějiny, filosofii, právo, medicínu, architekturu atd., všechno, co si lze osvojit ve školách. Po dlouhou dobu byly tyto obory vědění formovány v prostředí kleriků a zůstávaly uvnitř tohoto prostředí. Vyučovalo se jim na školách a na univerzitách pod názvem svobodná umění, mezi něž patřila gramatika, rétorika, filosofie a také teologie, královská disciplína, která byla korunou všech ostatních. Od čtrnáctého století ve stále větší míře vstupovali do školských zařízení původně založených církví mladí laikové, aniž uvažovali o vstupu do některého z řádů. Tovaryšstvo Ježíšovo a Oratoř jim otevřely své koleje a výslovně je připravovaly pro světský život. Šlechta a měšťanstvo si pozvolna ve stále větším rozsahu osvojovaly školní vzdělání. Jiné náboženské kongregace začaly učit lid číst a psát. Na konci osmnáctého století jsme v zemi jako Francie svědky toho, že polovina lidí je gramotná. Francouzská revoluce tento proces zpomalila, ale pokračoval dále, protože společnost jako celek ho podporovala. A pokud jde o vzdělání zvané sekundární, vidíme jeho účinky už o století později. Jezuity nahradili profesoři, kteří se již zcela rekrutovali z laiků. Ratio studiorum zůstávalo stejné.

Prostým demografickým vývojem se podíl kleriků na „obecném vzdělání“ mechanicky úměrně snižoval. Ve vzorcích intelektuálního života, které se dají sledovat až do dvacátého století, se ve stále menší míře setkáváme s představiteli církve. Církev dohlížela na to, aby se kněžstvu dostávalo dostatečného vzdělání. Úroveň světských kněží byla v šestnáctém století velice nízká, ale hodně se zvedla díky seminářům, jichž přibývalo a jež byly dílem duchovního vzepětí vyvolaného Tridentským koncilem. Tocqueville s oblibou poukazoval na dobré vystupování kněžstva v době ancien régime. Ještě v devatenáctém století byla církev plná distingovaných a ušlechtilých duchů. Podnik v takovém rozsahu jako Migneova Patrologie vycházel z předpokladu, že řada kněží bude schopna překládat řecké Otce do latiny, a tedy do jazyka, který velice dobře znali. V prestižním boji mezi farářem a učitelem nevítězil ten druhý snadno, protože farář, kněz, byl vybaven věděním staršího typu, kterým si získával respekt. A kdo ocení vše, čím se o zachování historického dědictví Francie zasloužili vzdělaní kněží v jednotlivých regionech? Personál církve se nicméně pozvolna vzdaloval moderním formám vědění. Přitom církev byla ještě v době Pascala a Descarta na stejné úrovni. V té době se už nesetkáváme ve fyzice, v matematice nebo v biologii s mnoha velkými jmény. A tak to i zůstalo. Ještě zůstává dost řeholníků „obeznámených ve věci“. Ale tvůrčí energie se vyskytuje jen vzácně.

Odborné vzdělání, vědění

Čistě a priori vzato, křesťanství vědu a filosofii nijak nutně nepotřebuje. V evangeliu se s nimi nesetkáváme. Nejsou bezpodmínečně nutné pro spásu, jež je přislíbena všem lidem. „Ježíš je Pán“, toto prohlášení dostačuje k tomu, abychom byli přijati do křesťanského společenství. Ve všem, co obsahuje víra, není žádný důkaz. Víra je souhlas daný svědkovi, který nám předává své svědectví. Tento souhlas je pevný a je považovaný za jistý. Jakkoli je však důvěra přiznávaná svědkovi veliká, neposkytuje nám v řádu poznání nic z toho, co by se mohlo rovnat evidentnímu poznatku dosaženému přímým pohledem nebo nevyvratitelným logickým důkazem. Jediný správně provedený důkaz zavazuje. Máme vždy svobodu neuvěřit vírou. Můžeme věřit, můžeme přestat věřit. Křesťanská víra ponechává v lidském myšlení nejistotu. V tom se liší od muslimské víry, která se podřizuje evidentnosti, samozřejmosti jediného Boha a netoleruje nejistotu, neboť by to znamenalo přijít o rozum a propadnout šílenství.

Svatý Augustin víru definuje takto: Cum assentione cogitare. Všechno závisí na tom, co rozumíme oním cogitare. Z jedné strany se člověk, jenž má víru, těší jistotě. Na druhé straně se nachází v nejistotě, protože mu v řádu vědění něco chybí. Nepochybuje. Jakmile ale myslí, odhaluje bezprostředně obtíže věřit tomu, čemu věří. John Newman: „Tisíc obtíží netvoří jedinou pochybnost.“ Avšak obtíže zůstávají, nejsou-li vyřešeny. Zůstávají, neboť nové skutečnosti, ke kterým nám poskytuje přístup souhlas víry, nás stavějí před nové otázky, na něž není výchozí vybavenost víry schopna odpovědět. Svatý Tomáš dodává: Cognitio autem fidei non quietat desiderium, sed magis ipsum accendit (Contra Gentiles, 3,40). Poznání, jež přináší víra, neuspokojuje touhu po vědění, ale rozněcuje ji. V každém případě je lepší vědět než věřit. Odtud pochází slavný Augustinův výrok: „Víra hledá porozumění.“ Svou přirozeností věčně neuspokojený rozum vidí, jak se setkal s vírou, kterou mu nabídl svědek, jemuž se ve svobodném aktu rozhodl dát svou důvěru. Fides ex auditu. Po uskutečněném skoku víra odhaluje obrovský svět, o kterém dosud neměla tušení. Nemůže v něm spočinout. Rozum ji pohání vpřed. Intellectus quaerit fidem, fides quaerit intellectum. Rozum hledal víru, aby se stal rozumnějším, srozuměnějším. Jakmile ji nalezl, má potřebu nového usilování; jestliže však víra ustrne v sobě samé, stagnuje, stává se překážkou rozumového poznání. V takovém případě je namístě ji opustit.

Dogma

Právě toto se odehrálo v prvních stoletích po Kristu. Byla to epocha nejintenzivnější zbožnosti, zaníceného hledání spásy. Ze všech stran nabízely svá řešení různé systémy, kulty nebo filosofie. Existoval trh zbožnosti. Křesťanství dlouho nabízelo pouze jeden skromný stánek mezi jinými.

Přesto se křesťanská víra dále šířila. Jaký však byl obsah této víry? Byla implicitní daností a křesťané, kteří tuto víru měli, se spontánně shromažďovali a tvořili církev. Ale na náboženském trhu existovala jiná věření, která byla stejně upřímná a stejně intenzivní jako křesťanská víra. Překotný náboženský kvas vytvořil v církvi samotné různé proudy, které se považovaly za křesťanské, ale které neodpovídaly smyslu, v jakém křesťanství autenticky vykládalo apoštolské jádro církve. Bylo nutné upřesňovat.

Církevní otcové pocházeli z rozličných prostředí. Opírali se o argumenty, které jim diktovala jejich výchova a jejich filosofická tradice. Nastalo tříbení. Postupně se zformovala ortodoxie vymezující se proti množině tvrzení, jež byla zamítnuta jako heretická. Docházelo k tomu, že někteří Otcové považovaní za pravověrné zahrnovali do svého díla části, které pravověrné nebyly, nebo takové, které vyžadovaly další diskuse, opravy nebo krácení.

Rozsah této literatury je nezměrný. Latinská Patrologie publikovaná v devatenáctém století abbé Mignem zahrnuje 217 svazků. Závěr je jasný. Neexistuje žádný autor, který by vydal počet z křesťanské víry definitivním a zcela vyčerpávajícím způsobem. Latinská církev vyhrazuje zcela mimořádné místo dvěma učitelům, Augustinovi a Tomášovi. Ale ani jeden z nich v sobě nezahrnuje úplnost víry, takové, jež je obsažena v sensu fidei věřících, v hierarchické autoritě církve a v kanonických Písmech.

Teologie a posléze reformace

Z hraničního kamene uloženého tímto způsobem aktivitám rozumu se stal povzbuzující faktor a teologická literatura se neomezeně šířila v takové míře, že linie obzoru couvala zpět. V prvních stoletích křesťanství se obecně soudilo, že intelekt převažuje nad vůlí. Lze milovat pouze něco, co známe. Láska Boží je na počátku a je prvním úkolem, a přesto se křesťan nemůže spokojit s afektivním prožíváním Boží přítomnosti, jež mu je dána skrze Vykoupení. Musí ji myslet, myšlenkově uchopit. Jestliže víra spočívá neporušeně v duši věřícího, a víra může zůstat neporušená a úplná v duši nejjednodušší, nejdětinštější, nemá teologie důvod zasahovat. Svoji bdělost začíná teologie spouštět až při formulování víry.

Posláním církve je vést lidi ke spáse. Nemá žádný důležitější úkol než bdít nad zachováním depozita víry přijaté od apoštolů. Proto se také teologie nalézá na prvním místě univerzitního vědění a podněcuje to nejlepší z rozumu. Ve dvanáctém a třináctém století je intelektuální prestiž spjata právě s touto disciplínou. K jejímu přednostnímu postavení a, dá-li se to tak říci, i k jejímu nadhodnocování, přispěla řada faktorů. Ve zmíněných stoletích se objevují nové hereze, které se ve svém základě příliš nelišily od velkých „vstupních“ herezí, hovoří však v jiných jazycích a šíří se ve velice odlišných prostředích. Změnila se společnost, stala se městskou a vytvořila masy více méně vzdělaných jednotlivců, mezi nimiž může blud působit jako nakažlivá nemoc.

Neexistovalo už jedno křesťanstvo. Církev si vytvořila velkolepou racionální a hierarchizovanou organizaci. Od počátku čtrnáctého století byla tato nádherná stavba postupně bourána, nebo spíše mocí světských knížat připravována o svoji autoritu. Spor mezi nejpyšnějším z papežů Bonifácem VIII. a nejpanovačnějším z králů Filipem Sličným skončil královým triumfem. Je třeba dodat, že Filip měl až na jedinou výjimku úplnou podporu biskupů svého království. Teologické disputace na univerzitách začínají nabírat nacionalistický směr. To, co zůstávalo z privilegovaného postavení papeže, bylo oslabeno velkým západním schizmatem. Stále propracovanější a učenější teologie zůstávala posledním prostředkem obnovy církve, přinejmenším v abstrakci ideálu a jeho dokonalosti.

Teologie praktikovaná jen pro ni samu snadno sklouzává k prázdné pojmové hře. Vzhledem k tomu, že je ohraničena tajemstvím, nemůže dospět k jasným důkazům, stává se stále složitější a nepřehlednější, a teologovi může poskytovat stejné potěšení jako virtuozita nebo sportovní boj. Právě toto se dělo v době kolem čtrnáctého století, kdy šlo o budování teologických konstrukcí, u nichž hrozilo, že se zhroutí. Dva olbřímí dómy byly ohroženy v podstatě ve stejnou dobu: na prvním místě kanonická katedrála organizace církve. Dokonalé dílo, div legislativy a preciznosti, ztratilo rovnováhu po atentátu v Agnani v roce 1303, z něhož se ona katedrála vzpamatovala pouze zdánlivě. Dále tu strměl teologický dóm, o němž se soudilo, že jej završil svatý Tomáš Akvinský, neboť se mu podařila syntéza veškeré filosofické kultury zděděné od myslitelů starověku s průkopnickým dílem církevních Otců, znovu uspořádaném v dokonalém řádu a v neporovnatelné jasnosti – ten byl neočekávaně drsně zpochybněn.

Ockhamovské hnutí v té podobě, v jaké se rozvíjelo ve čtrnáctém století, bylo především drsným a vyzývavým vyhlášením nevíry. Důkazy Boží existence, které svatý Tomáš vyvodil z Aristotela a z Platóna, byly ohodnoceny jako nepřesvědčivé, neprůkazné. Celková vize vesmíru je odmítnuta. Namísto toho, aby vesmír, kosmos, představoval uspořádaný a koherentní celek, jeví se jako agregát od sebe oddělených a vzájemně nesourodých věcí. Základ práva zděděného od starověku (suum cuique tribuere, každému dát, co mu právem náleží), se zřetelem k přirozenému právu, je nahrazen posudkem práva pozitivního. Non veritas, sed auctoritas facit legem, autorita, a nikoli pravda ustavuje zákony, říká Hobbes. Síla zákona už nesahá výše než autorita posledního článku řetězce legalit, z nichž může být jasně odvozena. Nemůže sahat až k Bohu, protože Boží zákony nelze poznat a protože se přirozené právo nedá vyvodit z Božích zákonů, ale nelze je utvářet ani podle přírody, o které si myslíme, že ji známe, ale neznáme ji.

Z toho, co přinesl ockhamovský zvrat, je zde patrně to nejvíce rozrušující: panovalo přesvědčení, že scholastická konstrukce zahrnuje veškeré vědění, ale přišlo se na to, že neví téměř nic. Svěřit se jí by znamenalo riskovat, že zcela uspíme aktivitu rozumu. Je třeba se obrátit k věcem a zkoumat je ve světle zkušenosti. V klášterech Oxfordu a Paříže rozbourali františkánští mniši Aristotelovu fyziku a dospěli k logickým a matematickým objevům, mezi něž patří div perspektivy umožňující opticky zobrazovat skutečnost. O víře těchto nových teologů nelze mít nejmenší pochybnost. Ale jejich víra se rozešla s filosofií. Svatý Tomáš je měl obě spojeny a syntetizoval objevy svých předchůdců, myslil, že dospěl k pojmovému poznání Boha, dovedenému až na samu přípustnou mez. Nyní se toto poznání jevilo jako nezdar, ale měly přece být i jiné cesty, jak žít jako křesťan.

Teologie se řídila zásadou, že je třeba prosazovat primát rozumu. Jestliže nás však rozum nemůže vést tak daleko, jak se věřilo, je třeba slevit a omezit se na jiný způsob poznání Boha a lásky k němu a opřít se o jinou schopnost lidské duše, a to o vůli, která je rovněž schopností lásky. Jde o cestu, již sledovala lidová zbožnost a jež vysvětluje určitou únavu z rozumových spekulací. V Anglii a v Holandsku se tato cesta k Bohu nazývá devotio moderna. Její vyjádření vidíme na obrazech Hanse Memlinga. Jeptišky žijí ve své řeholi pokojně, vyrovnaně a smířeně. Vidíme je, jak se sepjatýma rukama klečí na kolenou a jejich pohled se usebraně upíná k Panně Marii a k jejímu Synu. Směřují k oproštěnosti, k praktikování ctností, k dokonalosti blíženské lásky. Základní knihu této spirituality představuje Následování Ježíše Krista, patrně nejrozšířenější dílo hned po Bibli. Následování je školou citové zbožnosti zaměřené na to, aby se člověk mohl vnitřně spojit s Bohem v osvobození duše, v pokoji ducha a v kontemplaci Ježíše Krista v jeho lidství. Jsme svědky určité rozdvojenosti duše. Rozumová spekulace, která odmítla „vidět Boha“, začíná vytvářet na základě pozorování věcí a ověřování zkušenosti kumulativní a jisté poznání, jež se stane vědou. Druhá část duše se stává sídlem lásky oproštěné od rozumu. Žije v emoci, v citlivé a afektivní zbožnosti, která se už nesnaží reflektovat sebe samu. To může vést k životu modlitby, kterému holandští rýnští a španělští učitelé vnitřního života vtisknou pravidla. Nebo také ke stavu duše chápanému jako přímá cesta k božství, jako mírné a pasivní zalíbení vyhodnocované sebou samotným, jež budou následující století označovat slovem pietismus.

Je ovšem třeba mít jistého průvodce, a tím je Boží slovo, Bible. Objev knihtisku zahájil šíření Bible v městském prostředí, kde lidé měli peníze a mohli si ji koupit, a kde byly také školy, ve kterých se mohli řemeslníci a obchodníci učit číst a psát. Bible se odlučuje od církve, která ji měla ve vlastnictví, a v očích nových čtenářů se stává zdrojem obvinění vznášených proti ní. Církev je vnímána jako jeden těžký přečin proti tomu, čemu učí Písmo. Nejenom svými mravy, ale i tím, čemu učí ona sama. Z tohoto důvodu ztrácí velice rychle autoritu.

Všechny tyto tendence se šíří po dvě století a nakonec v církvi způsobí náhlou explozi. Během několika málo let se z římské jurisdikce definitivně vymaňují německé a skandinávské země, země helvétské, Skotsko, Anglie. V této široké zóně se zavádí nový způsob, jak být křesťanem. Jako charakteristické se jeví následující body: vztah k Bohu je individuální a přímý; dogmata nahrazuje protestantismus zásadami: první zásadou je sola gratia, člověk je ospravedlněn pouze skrze milost, skutky v ničem neprospívají spáse; druhou zásadou je sola scriptura, pouze Písma slouží ke sdělování Boží vůle; církevní tradice je diskvalifikována, učitelem vykládajícím Bibli je každý. Z toho plyne svoboda svědomí (vyžaduje čas k tomu, aby se mohla zavést).

Intelektuální odpověď katolické církve

Odpověď katolické církve je příliš složitá a různorodá na to, abychom ji v našem sumárním přehledu mohli podrobně analyzovat. Pro nás bude snadnější se jí zabývat na základě dokumentů, které nám zanechal Tridentský koncil.

Ten probíhal v letech 1545 až 1563, ve stále velice nejisté situaci, byl několikrát přerušen, ohrožovaly ho vzájemně mezi sebou znepřátelené politické strany nebo síly stavějící se nepřátelsky k reformě církve. Dá se snadno ověřit, že po Tridentu se zformoval moderní katolicismus a že překonal krizi, která jím otřásala po dvě století. V praxi přijal první protestantskou zásadu sola fide. Zásadu sola scriptura ne, nicméně připustil prima scriptura, a tedy svrchovanost Písem, avšak společně s tradicí. Neznamenalo to však pokrok směrem k jednotě, neboť bylo příliš pozdě. Protestantismus přišel s dalšími požadavky a postoji pro tradiční víru nepřijatelnými a jeho představitelé už neuznávali autoritu římské církve.

Nyní se budeme blíže zabývat opatřeními, která měla na intelektuální vitalitu katolicismu největší vliv.

Bible na vedlejší koleji

V té době si už sto let úzkostliví křesťané přáli poznat Boží slovo v přesném znění. Prvním bestsellerem tohoto století se stal Erasmův Nový zákon. Vůle zachytit Kristova ipsissima verba vedla k filologickému bádání a k porovnávání všech dostupných rukopisů. V zemích anglického a německého jazyka pokračovaly tyto snahy až do dvacátého století. V katolických zemích bylo podobné úsilí zmařeno dekretem Tridentského koncilu. Bylo třeba čekat až na Pia XII. a na rok 1943, kdy vydal encykliku Divino afflante Spiritu, a otevřel tím konečně bránu, před níž netrpělivě přešlapovali katoličtí biblisté. A ti se do ní okamžitě vrhli.

Po víc než století se Bible církvi vymykala. V Tridentu ji vrátila zpět do svého lůna. Opravila seznam knih a přiznala všem stejnou inspiraci. Ale nemohla pominout užívání Bible, které fungovalo už po dvě století. Z Bible se stala odvolací instance proti církvi. Její překládání a čtení umožňovalo odmítnout jakékoli staletími posvěcené užívání s tím, že v posvátném textu pro ně nelze nalézt odůvodnění. V takovém případě pak mohlo být pouze dílem lži a zkaženosti. Otcové Tridentského koncilu měli zkušenost s poblouzněními, která způsobila nekontrolovaná četba Bible. Mohla vést, a také vedla k vyhlazování nepřátel; k tomu stačilo si je připodobnit ke Kananejcům nebo Amalečanům. Irové měli něco takového záhy zažít na vlastní kůži.

Ale to, co mohlo být ospravedlněno naléhavostí a katastrofami reformace (vezměme v úvahu náboženské války ve Francii a v Německu), se za změněných podmínek ukázalo být na překážku. Římská církev se však mění jen nerada. To, o čem jednou rozhodla, má tendenci prodlužovat do nekonečna. Francie musela každopádně čekat až do roku 1911, kdy dostala do rukou Bibli oficiálně odlišnou od Vulgáty, Španělsko čekalo až na Druhý vatikánský koncil.

Je možné žít bez Bible. Těžiště kultu se přesouvá na svátosti, na reálnou přítomnost, na uctívání hostie. Jezuitská pedagogika formovala vkus, učila poznávat to, co je pravdivé, prostřednictvím rozlišování toho, co je krásné. Neopírala svoji výuku o Svaté písmo, přitom dohlížela na to, aby žáci plnili své náboženské povinnosti. Jediná biblická kniha, kterou bylo možné vložit do všech rukou, byly Žalmy, o nichž svatý Tomáš prohlásil, že obsahují „shrnutí Starého a Nového zákona pod způsobou modlitby“. Mladí lidé znali Vergilia, Horatia, dost věcí z humanismu a z rétoriky na to, aby mohli zaujmout své místo ve světě. Následkem toho však Bible netvořila součást francouzské, italské a španělské kultury ve stejné míře jako v Německu a v Anglii, kde Lutherův překlad a překlad King James version utvářely jazyk a tvořily součást tamní literární a básnické krajiny. Bylo to ochuzení.

Věrnost scholastickému myšlení

Hovořil jsem o dvojím zhroucení, jež proběhlo na konci třináctého století. Instituce církve fakticky přežily zdánlivě nedotčené a přežívají i dnes. Ale ztratily část ze své autority. Staraly se pouze o svůj majestát a pouze tam, kde to nevadilo světským knížatům. Udržel se i svět scholastického myšlení. Při sezeních Tridentského koncilu bylo dbáno o to, aby vedle Vulgáty byla na oltářích vystavena také Teologická summa svatého Tomáše. To znamenalo, že Bible může být přijímána pouze prostřednictvím tradice, uvnitř které vznikla a která jí vtiskla autentický smysl. Koncil si byl příliš dobře vědom pokladu, který starověký Řím předal Římu křesťanskému, jenž tento poklad uchoval proto, aby mohl nést ovoce. Jenomže převrat v myšlení způsobil, že nové směry kultury již nepřicházely skrze svatého Tomáše ani skrze Aristotela. Neznamená to, že tomistická teologie přestala být dále ceněna. Dominikáni hájili svého učitele, jezuité jej chápali jako oficiálního teologa svého Tovaryšstva. Tomismus byl v tridentské církvi přítomen. Osoby jako kardinálové Bellarmin a Kajetán, Jan od svatého Tomáše, Francisco Suárez jsou dále obdivovány a jejich díla jsou předmětem studia. To je sice pravda, ale jejich aggiornamento nedostačovalo k tomu, aby přesvědčilo, a jejich věrnost považují moderní specialisté za pochybnou. Věda opustila Aristotela a obrátila se k Platónovi, matematikovi, což mělo za následek, že Svatý stolec propásl vědecký obrat sedmnáctého století. Spor s Galileem nabyl symbolického významu. Skutečností je, že velká filosofie počínaje Descartem, možná s jedinou výjimkou Giambattisty Vica, se už necítila v katolické ortodoxii jako doma. Leibniz ani Spinoza, Kant ani Hegel. Všichni se nacházejí i v bezpečné vzdálenosti od disciplinárních nástrojů katolické církve, a ta již nedokáže postavit proti nim obhájce, učitele schopné zaujmout vzdělané publikum.

Pokud jde o zbožnost, zvolila si za svého učitele svatého Augustina. Náboženské city, jež byly niternější, individuálnější, více proniknuté hnutími srdce, provázela „stoletím světců“ lépe velká augustinovská vlna. Učebnicový tomismus nicméně zůstal duchovní potravou katolických seminářů až do dvacátého století. Lev XIII. vtiskl tomismu nový elán a řada vynikajících duchů (Étienne Gilson) ho znovu přivedla k životu. Novotomismus však podle všeho opět uvadá.

Cenzura

Ještě za Pia XII. byli cenzurními opatřeními a zákazy vyučovat postihováni teologové vyznačující se nespornými kvalitami, ale ve dvacátém století se citlivost ars notandi změnila u cenzorů k horšímu. Karl Rahner poukazoval na to, že hereze se stávají úskočnějšími, skrytějšími a dokážou obejít zásahy učitelského úřadu. A neformulují je ani vyhlášení, implicitní heretici, protože tito lidé chtějí zůstat v institucích na svých místech a snaží se vyhýbat přímé konfrontaci s knihou heretických formulací. Učitelský úřad nemůže zasahovat proti vágním herezím, neboť u autora, který je šíří kolem sebe, není čeho se chytit.

Cenzura je hrozba, která dopadá především na kleriky. Její účinnost je dost nejasná. Přinejmenším je důkazem toho, že se teologie brala se vší vážností. Péče, s níž byly sporné texty zkoumány, a citlivost, s jakou byly komentovány, představují, vzaty samy o sobě, duševní výkon prospívající rozumu. V každém případě se můžeme přesvědčit, že strach z cenzury – jejíž sociální dopady byly těžké – zbavuje autory odvahy, radí opatrnost, podporuje ustrašenost a vede k prostřednosti, průměru. Špatné dílo se nevystavuje riziku, že bude cenzurováno. Během slibné kariéry v církevní hierarchii je ovšem nutné psát knihy, byť špatné. Postupné vymizení cenzury nemusí nutně znamenat příznivé znamení. Může vést k doktrinálnímu laxismu, může být příznakem bezmocnosti učitelského úřadu vypořádat se s herezí, zejména v její latentní a vágní podobě, a konečně také může odrážet lhostejnost katolického světa, který se o podobné záležitosti už nezajímá.

Index

Jde o instituci ve vlastním smyslu katolickou, která byla zavedena v roce 1571 a zrušena byla až 4. června roku 1956.

Posvátná kongregace Indexu byla plnoprávnou prefekturou, v jejímž čele stál kardinál, a byla také vybavena vlastní administrativou. Její vedení představovalo prestižní funkci, jež se také stala cílem lidských ambicí všeho druhu. Index je katalog knih, které Svatý stolec zakazuje jako zlé a nebezpečné pro integritu víry a mravů. Věřící je bez zvláštního povolení nesmějí číst ani vlastnit. Celkový zákaz se týká knih heretiků, odpadlíků, schizmatiků, knih nekatolických autorů pojednávajících přímo o náboženství, překladů Písma, které nebyly schváleny Apoštolským stolcem, a také knih lascivních nebo obscénních. Díla klasiků starověku nezbytná ke studiu musela být očištěna. Podobně jsou zakázány knihy o magii, o zázracích, o nových formách zbožnosti, o zednářských sektách, které povolují souboje. Odhalovat špatné knihy jsou z moci svého úřadu povinni nunciové, biskupové, rektoři univerzit i každý vzdělaný katolík. „Kdokoli vědomě čte [tyto knihy], schraňuje je, tiskne je nebo je jakýmkoli způsobem obhajuje, vystavuje se už samotným tímto faktem exkomunikaci, jež je zvlášť vyhrazena římskému pontifikovi,“ čteme v definicích Tridentského koncilu.

Jaké přinesl Index následky? Je obtížné je všechny změřit. V zemích, kde byl silný klerikalismus, bylo až do padesátých let dvacátého století velice obtížné se k zakázaným knihám dostat. Ve vydání z roku 1948 se Index vyjadřuje ke čtyřem tisícům knih. Zájemce o tento seznam odkazuji na internet. Je v něm prakticky veškerá francouzská literatura, zejména z devatenáctého století. Pokud jde o filosofii, viděl jsem tam Bacona, Benthama, Bergsona, Comta, Croceho, Descarta, Diderota, Hobbese, Huma, Kanta, Malebranche, Milla, Montesquieua, Renana, Rousseaua, Spinozu, Taina, Voltaira.

V jednom prostředí sehrál Index sterilizující roli stoprocentně – v seminářích a v dalších institucích zaměřených na výchovu a vzdělávání kněží. Panovala v nich tvrdá disciplína a bylo zcela vyloučeno, že by někdo mohl vzít v úvahu zakázané knihy, které v sobě nicméně ukrývaly ducha doby. U mozků mladých kleriků se tak zastavil růst.

Jestliže cenzura zahynula na lhostejnost, Index skončil v směšnosti. V průběhu tří staletí se ve vydávání knih nepřetržitě pokračovalo s pokrokem tisku, s přibýváním čtenářů a s rozvojem nakladatelského trhu. Jak jinak mohla správa Indexu čelit lavině knih než tím, že je házela do odpadkového koše, aniž je kdy předtím četla a aniž měla potřebnou kompetenci podrobit je kritickému rozboru? Tyto knihy byly možná nebezpečné pro zbožné duše, ale vylučovat je bylo nebezpečné pro chytré hlavy.

Centralizace

Reformace odtrhla část křesťanstva od římské jurisdikce. Ve světě, který zůstal katolický, souhlasil papež s tím, že biskupy budou jmenovat králové, ale nikdy neustoupil v tom, že je může vysvětit pouze on. Znamenalo to, že si uchoval základní moc. Církev ve Francii se za Ludvíka XIV. pohybovala na hraně schizmatu. Unikla mu jen o vlásek, ale v bezpečné vzdálenosti od krále a od papeže jí její mocný duch soudržnosti umožňoval nepodrobovat se jednomu pouze proto, aby se mohla stavět proti druhému. Duch galikanismu, stále sílící během osmnáctého století, triumfoval v Občanské ústavě duchovenstva (1790), ale jen na krátkou dobu. Monarchové ancien régime byli podle všeho rozhodnuti zrušit vše, co ještě zbývalo z papežské autority. V první etapě dosáhli zrušení jezuitského řádu (1762). Králové Španělska a Portugalska, kteří měli už dávno církve ve svých koloniích pod dohledem a dělali si s nimi, co chtěli, se ubírali právě tímto směrem, a stejně tak i rakouský císař Josef II.

Tehdy se objevil Napoleon. Nijak nepřeženeme, když řekneme, že právě on zachránil papežství. Učinil karolinské gesto tím, že jednal s papežem jako s rovnocenným partnerem, znovu otevřel kostely ve Francii a podepsal s církví konkordát. A Pius VII. udělal něco, čeho se žádný papež před ním neodvážil: žádal, a také prosadil demisi všech biskupů, jak těch, kteří jako porotci odsouhlasili Občanskou ústavu, tak i těch, kteří ji odmítli a byli za svou věrnost Svatému stolci tvrdě pronásledováni. Byl to neslýchaný skutek, pohybující se na samé hraně toho, co má papež právo učinit. Znamenalo to potvrzení římského primátu nad biskupy, kteří přece byli stejně jako on nástupci apoštolů.

Napoleon padl, králové se třesou na svých trůnech a biskupové se stále víc a víc odvolávají k Římu. Kam také bylo možné jít tváří v tvář pokrokům demokracie ve Francii a v Itálii, tváří v tvář tvrdému střetávání s kulturkampfem? Proslulé encykliky Pia IX. jako Quanta cura a jeho Syllabus, neměly mimo církevní prostředí žádný vliv, část tohoto prostředí dokonce zneklidňovaly. Jejich následkem však bylo zesílení šiků soustředěných kolem římského stolce. Nová dogmata jako Neposkvrněné početí byla vyhlášena papežskou autoritou, i když ještě předtím o nich proběhla široká diskuse, kterou uspořádal právě sám papež. Spějeme k Prvnímu vatikánskému koncilu, který probíhal dost bouřlivě a který na závěr vyhlásil neomylnost učitelského úřadu římského pontifika. „Jakmile papež hovoří ex cathedra, tj. když naplňuje své poslání pastýře a učitele všech křesťanů […], definuje, že určité učení ve věcech víry a mravů má zastávat celá církev, koná na základě této neomylnosti.“ „V důsledku toho jsou tyto definice římského pontifika nezměnitelné samy od sebe, a nikoli na základě souhlasu církve.“ Je známo, že ono ex sese non autem ex consensu ecclesiae působilo potíže, vyvolalo schizma a byla s ním spojena různá nejkrajnější opatření.

Ale bylo něco ještě závažnějšího než toto ex sese. Jistá teologická doktrína, které se v Římě dostalo široké podpory, chtěla, aby pontifik byl řádným biskupem nejen římské diecéze, ale všech diecézí, které tvoří obecnou církev. Přistoupíme-li na tuto tezi, potom je třeba všechny biskupy světa chápat jako generální náměstky spravující svoje diecéze jménem papeže na základě delegování. Tato teze nakonec neprošla. Papež není všeobecným biskupem. Je pouze první mezi biskupy. Pontifikální přebujelost narazila na své hranice. To nijak nebránilo pokračující centralizaci. Svatý stolec nepřestává lamentovat a hodně nahlas protestuje proti odluce církve od státu, která dělá z katolického náboženství soukromý názor a vylučuje je z veřejného života národa. Brzy začíná v této odluce vidět i výhody: církve padnou zcela do jeho rukou. Jmenování biskupů už není třeba vyjednávat se světskými vládami. O tom se nesnilo ani Bonifáci VIII.

Druhý vatikánský koncil si nicméně uvědomuje, že naprostá centralizace, k níž se dospělo, začíná být neproduktivní. Skromná administrativa vatikánského státu už nebyla schopna spravovat obrovské společenství čítající miliardu lidí, rozšířené po celém světě a rozdělené národní příslušností, jazykem a kulturními tradicemi. Došlo k něčemu, co se stává ve všech institucích světového rozsahu: byrokracie, složité rozhodování, vytváření místních neproniknutelných pevností, upřednostňování průměrnosti při výběru spolupracovníků, přednost dávaná nehybnosti, krajní obtíže při prosazování reformy nebo inovací. Vzájemně se střetávaly vested interests (osobní zájmy). Ale jak decentralizovat, odkud začít? Katastrofou, která se rýsovala v ústupcích tohoto koncilu, však nebyla decentralizace, kterou odsouhlasil. Národní církve riskovaly, že se odkloní od společné víry. Bylo třeba, aby celou věc vzal energicky do svých rukou polský papež a nastolil v těchto věcech patřičný pořádek. Centralizovaný víc než kdykoli předtím. Ale proč ta katastrofa?

Katolický svět po Tridentu

Mohutné náboženské vzepětí, které oživovalo křesťanský svět v šestnáctém století, vedlo ke zlomu. Na protestantské straně směřoval pojem všeobecného kněžství, svobodného bádání, k vymazání jednou provždy stanovené hranice mezi světem kleriků a světem laiků. Zásada svobodného bádání, která se prodloužila a rozšířila na svobodu svědomí, představuje indikátor reformace, ať už se omezovala na vnitřní svět svědomí, jak tomu bylo v luteránských zemích, nebo byla chápána v širším smyslu, jak tomu bylo v zemích kalvínských, kde byla v podezření, že je ve své podstatě „republikánská“. V katolických zemích je laická společnost lépe zachována ve své tradiční hierarchii, zatímco papež, biskupové, kněží a diákoni tvoří vydělený řád, v němž má každý stupeň svá privilegia, své zvyklosti, svá dobra, své právo.

Protestantská společenství vyvíjejí na své členy silný sociální nátlak. Jsou svobodná, ale disciplinovaná. Tato disciplína proniká společností v celé šíři a zároveň i náboženskou niterností duší. Morální disciplína se dotýká alimentárních zvyklostí i sexuálních mravů. Zavazuje k upřímnosti, odmítá lež. Vrývá se do vědomí.

Naproti tomu katolický svět více ponechává laiky jejich vášním a přísnou disciplínu posílenou tridentskými dekrety si vyhrazuje pro kleriky. Právě mezi kleriky začíná nová etapa nadhodnocování, přeceňování role papeže, které nakrásně pokračuje po zhroucení společnosti ancien régime. Na druhé straně se laická společnost v plném souladu s katolickým učením těší celé řadě svobod. Život v ní je méně ponurý než v Ženevě, v Bostonu nebo v Edinburghu.

Reformovaní křesťané s hrůzou odmítají katolickou modloslužbu, ale Bůh ví, že se s ní seznamují v Benátkách nebo v Římě. Katolíkům vyčítají, že zanedbávají autoritu Starého zákona, a zakládají si na tom, že nepodléhají marcionismu, starověké herezi, která proti sobě stavěla Starý a Nový zákon. Ale svou koncepcí totální zkaženosti člověka bez milosti zavádějí jiný druh marcionismu, když oddělují starověkou moudrost od biblické, zatímco katolíci se snažili obě smířit. Je to zjevné v umění, které se rozvíjí v duchu Tridentu. Starověcí bohové jsou svoláváni na pomoc Bohu pravému a člověk je oslavován ve svém těle. Smyslovost není trestná, není trestána, právě naopak. Říká se, že puritáni z Nové Anglie nemohli snést pomyšlení, že by někdo někde mohl být šťastný. Radost je v zásadě přirozený stav dobrého katolíka. Je vyzván, aby tančil, aby šel do divadla, aby se veselil. Barokní svět během dvou století okázale rozvinul civilizaci libosti. Jansenistická strohost a rigorismus ve Francii přicházejí zbavit tento obraz jeho lesku. Nerozšířily se do německých zemí, máme-li soudit podle bouřlivé radosti církví v Bavorsku nebo v Čechách, ani do Španělska na oltářní obrazy, ani do Neapole svatého Januaria.

V tridentském mechanismu si klerikové pro sebe vyhradili myšlení na vysoké úrovni. Takže co se stane, jestliže ti, kdo měli mít toto myšlení za své poslání, přestanou myslet? A skutečně, na konci sedmnáctého století jsme svědky toho, že začíná postupné upadání katolické teologie. Ještě za Ludvíka XIII. dokázala Sorbonna zplodit silné osobnosti, jako byl Pétau nebo Thomassin. Omezila se na erudovanost a měla se na pozoru před cenzurou přicházející z Říma. Bossuet, jenž byl také silnou osobností, se kochal neměnností katolického dogmatu a stavěl ji do protikladu s „proměnlivostí“ protestantismu. Je však třeba rozlišovat mezi neměnností dogmatu a znehybnělostí myšlení. Protestanté (Leibniz) mu odpověděli, že je těší být v církvi pohyblivé a proměnlivé a že nepředstavuje v žádném případě ideál jednoty, alespoň ne v tom smyslu, jak ji chápal Bossuet. Proměny podněcují rozum, zatímco uniformita vede k jeho utlumení. V devatenáctém století teologická fakulta ve Francii až do svého uzavření, k němuž došlo po vzájemné dohodě mezi jejím posledním děkanem a Julem Ferrym, v podstatě živořila. John Henry Newman nezískal své vzdělání uvnitř katolictví, ale na oxfordské Oriel College. A osvojil si je tak dobře, že když se stal katolíkem, nemusel měnit nic z toho, co předtím ještě jako anglikánský kněz kázal v St. Mary the Virgin. Lev XIII. měl dobré vnuknutí jmenovat jej kardinálem, což bylo jedním z prvních aktů jeho pontifikátu. Znamenalo to předběhnout intelektuální návyky v církvi o sto let. Pavel VI. s politováním konstatoval, že největším teologem jeho doby je Karl Barth, jenž byl naneštěstí protestant.

Stávalo se také, že se do spánku propadl veškerý lid. V devatenáctém století lid také „zeštíhlel“. Ženy zůstávají věrné, ale muži církev opouštějí. Děti při svobodném (soukromém) vyučování už nemají přístup ke statkům, které zpřístupňuje veřejné vyučování. Vytváří se katolické ghetto, které je stále uzavřenější. Všechno kolem, politický, vědecký a literární život, pokračuje dál a nezajímá se o to, co si myslí církev. Je možné v tomto ghettu uchovávat víru a spokojit se s katechismem; je možné víru zapomenout a pokračovat v pokřtívání dětí, ženit se a vdávat v kostele a nechávat se církevně pohřbít. Tento konformismus není nijak hodný opovržení. Přináší lip service přikázáním církve, praktikuje. Je to postoj vyčkávání.

Nepřátelskost vůči vnějšímu světu a pohrdání jím může v sobě mít něco osvěžujícího a může také prozrazovat inteligenci. To se ovšem už dlouho nestalo, neboť křesťanské myšlení se ukrylo v bezpečí zámotku, který si kolem sebe vytvořilo. To, co kolem něj převážilo, už není nepřátelství, ale lhostejnost. Církev už nebojuje. Stala se sama lhostejnou vůči pohybu myšlenek, úměrně tomu, jak je tomuto pohybu lhostejná ona sama. Má své vlastní spisovatele, své vlastní filosofy. Nyní se objevuje jen literatura a filosofie s katolickou etiketou, a církev se s tím spokojuje. Katolické myšlení se drží v bezpečné vzdálenosti od diskuse; ze strachu, z izolovanosti, z neporozumění. Už se s ním nepočítá, ale jemu na tom nezáleží. Zhlíží se samo v sobě.

Berme věci s odstupem

Základním úkolem, který si církev stanovila od prvních století, bylo uchovat neporušené depozitum víry přijaté od apoštolů. Z tohoto důvodu také vystavěla teologickou katedrálu, definovala dogmata, zavedla inkvizici, zdokonalila cenzuru, vypracovala Index, a to, co zůstalo z katolického lidu, uzavřela za hradbami. Uspěla pouze v tom smyslu, že zůstalo neporušeno depozitum víry. Papež Benedikt XVI. mohl vyhlásit, že právě v katolické církvi nacházíme nejvážnější a nejúplnější uchování křesťanské pravdy. Byl to akt pokory, skromnosti. Neříká jako jeho předchůdci, že církev v sobě zahrnuje veškerou pravdu. Tento velice vzdělaný a moudrý papež věděl o všech přínosných věcech protestantismu a byl velice vnímavý k bohatství východních církví, které zlomky zmíněné křesťanské pravdy vytrhly, odnesly si je prostřednictvím schizmatu a disidence, a patrně je i kultivovaly lépe, než tomu bylo v římské církvi. To je pravda, ale bylo to přece jen v Římě, kde jí zůstalo nejvíc, kde jí také nalezneme nejvíc, dáme-li si tu práci ji hledat.

Ale za jakou cenu? Zdá se, že všechny tyto snahy skončily vytvořením prostředí, které nepřeje intelektuálnímu životu. Mezi prostředky disciplíny a myšlenkové práce je méně náročné a vyčerpávající uchylovat se k těm prvním. Každý si může připomenout způsob, jakým byla spíš potlačena než vyřešena modernistická krize. Ale právě uvnitř tohoto zemdleného prostředí se formuluje slovo církve. Je třeba se divit, že se jen s obtížemi snaží nechat slyšet svůj hlas? Velký Mommsen byl liberál, ale výslovně si nepřál, aby se na univerzitu dostal katolický profesor, protože byl podle ústavy zbaven svobody myšlení. Nespočetné anglické sarkasmy na adresu předpokládané hlouposti katolického světa by nebyly myslitelné, kdyby v něm plamen rozumu zářil mnohem živějším světlem.

Hořké vědomí tohoto faktického stavu trápilo katolicismus po celé dvacáté století. Vysvětluje také zuřivý tón u několika katolických spisovatelů. Nezabránilo však přetrvávání několika slepých míst, které je tváří v tvář komunismu, islámu a ještě jiným aspektům reality zbavovalo nezbytné jasnosti myšlení. Ale vědomí nakonec pracuje a není vůbec vyloučeno, že se hustý zámotek přece jen otevře. Bude k tomu přinucen. Když církev na Druhém vatikánském koncilu vyhlásila náboženskou svobodu a vrátila původní smysl dlouho překrucovanému augustinovskému výkladu Compelle intrare, znamenalo to, že se dobrovolně zbavila použití prostředků síly, které jí ostatně byly jeden po druhém odňaty dějinami. Zůstala jí nakonec jako v dobách apoštolů síla pravdy a její schopnost přesvědčovat. Ale k tomu, abychom přesvědčili, je lépe být inteligentní.

Autor je francúzsky filozof a historik, žije v Paríži. V českom preklade mu naposledy vyšla knižná esej Svatá Rus (CDK, 2015), ale tiež výber esejí Svoboda a pravda (CDK, 2013) alebo Zakázaný obraz (CDK, 2013).

Text je úryvkom z knihy Současné náboženské problémy (Problèmes religieux contemporains), ktorú Alain Besançon napísal v roku 2015. Text pôvodne vyšiel v revue Commentaire, č. 150 (leto 2015). Vychádza v českom preklade Josefa Mlejnka a skrátenej podobe, ako vyšla v revue Kontexty (3/2016). Publikované s láskavým súhlasom revue Kontexty.