Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Zlyhanie amerických biskupov

Číslo 1/2016 · Philip F. Lawler · Čítanosť článku: 870
 

Prinášame úryvok z mimoriadnej knihy, ktorá opisuje prečo a ako došlo k sexuálnym škandálom v americkej Cirkvi.

Dnes se obvykle dočteme, že skandál se sexuálním zneužíváním mladistvých kněžími poprvé propukl v Bostonu začátkem roku 2002. Tak tomu však nebylo. Informovaní lidé v Církvi si doutnající skandál uvědomovali nejméně patnáct let předtím. Přes maximální úsilí církevních představitelů udržet příběh v tajnosti se senzační titulky začaly v celostátních médiích objevovat už na počátku 90. let. V roce 2002 vyšel nicméně najevo druhý skandál – veřejné odhalení lhostejnosti amerických biskupů.

Někteří pozorovatelé, dychtící biskupy hájit, tvrdili, že až do začátku 21. století se o sexuálním zneužívání ze strany katolických kněží zřídkakdy vědělo a ještě méně se chápalo. Důkazy jasně ukazují něco jiného. Stejně nepříznivé jsou však k jinému tvrzení, jež často uvádějí analytici zaujatí proti Církvi, totiž že sexuální zneužívání kněžími je trvalým rysem církevních dějin, který vyšel na světlo teprve v naší době díky vytrvalému úsilí investigativních novinářů. Důkladné studie, jež američtí biskupové od roku 2002 zadávali, ukazují náhlý vzestup výskytu zneužívání, který začal v 60. letech, vrcholil v 70. letech a začal klesat ještě předtím, než se tento jev dostal do povědomí veřejnosti.

V době před tímto alarmujícím nárůstem se zneužívání ze strany kněží po staletí chápalo jako tragické, ale naštěstí vzácné selhání. Když tento problém tu a tam přece jen propukl a zaujal pozornost veřejnosti, církevní představitelé měli sklony ho řešit otevřeně. V roce 1215 Čtvrtý lateránský koncil připomněl biskupům povinnost pachatele zneužívání přísně trestat. „Preláti, kteří se odvažují podporovat takové [kněze] v jejich nepravosti, budou podléhat podobnému trestu [jako oni],“ prohlásil koncil.

V roce 1568 papež Pius V. naříkal nad tím, že jsou papežské státy „poskvrněny“ sexuálním zneužíváním. Aby tuto „odpornou zvrácenost“ omezil, rozhodl, že každý kněz, jenž bude shledán vinným ze sexuálního zneužívání, bude zbaven kněžského stavu a privilegií a bude předán světským soudům.

Světský soud jejich zločiny pravděpodobně potrestá smrtí; tato vyhlídka papeže vůbec netrápila. Pius V. – jehož dnes katolíci znají jako svatého Pia V. – naopak řekl, že přísný trest bude užitečnou zprávou pro jiné kněze, kteří by mohli být v pokušení zneužívat děti. Klidně poznamenal, že „každého, kdo se neděsí zkázy duše, jistě odradí mstící meč světského práva“.

Tento přísný přístup byl ve 20. století dávno pryč, ale závažnost sexuálního zneužívání se plně uznávala stále. Roku 1947 založil bostonský rodák P. Gerald Fitzgerald kongregaci Služebníků Parakléta, jež měla pomáhat kněžím trpícím různými psychickými a osobnostními problémy. Na základě svých zkušeností s problémovými kněžími brzy varoval biskupy, že pedofilní kněží, na rozdíl od vyléčených alkoholiků a narkomanů, by se neměli vracet do aktivní kněžské služby. „Vesměs očekávají, že se vrátí jako tenisový míček na kurt kněžské činnosti,“ napsal. Zároveň varoval, že skutečná resocializace a náprava bývá neobvyklá, a u těchto predátorů je pravděpodobné, že budou děti obtěžovat znovu. „Nechávat je proto ve službě nebo je posílat z diecéze do diecéze znamená přispívat ke skandálu nebo přinejmenším zvyšovat jeho nebezpečí.“

Otec Fitzgerald si byl vědom, že biskupové budou pravděpodobně projevovat otcovský zájem o kněze obviněné z obtěžování dětí. Tvrdil však, že „láska k mystickému Tělu Kristovu má mít přednost před láskou k jednotlivci“. Kněz, který obtěžoval děti, by měl být na zbytek života poslán do kláštera nebo propuštěn z řad kněžstva.

Jasnozřivý realismus tohoto přístupu se během 60. let vytratil. Byl během kulturní revoluce, jež následovala po 2. vatikánském koncilu, odhozen na smetiště spolu s mnoha jinými prvky tradiční katolické moudrosti. Nová generace církevních vůdců, netrpělivá, pokud šlo o kázeň, a podezíravá k omezením, nedokázala akceptovat myšlenku, že některá lidská selhání jsou nenapravitelná. Místo aby pedofilní kněze zavírali do klášterů, začali je biskupové posílat do nových terapeutických středisek, kde měli být vedeni k lepšímu porozumění vlastním sexuálním sklonům pod dohledem poradců prodchnutých sekulárními psychologickými teoriemi, a poté se obvykle vrátit k práci ve farnosti. I Služebníci Parakléta odmítli rady svého zakladatele a převzali tento mírnější přístup.

Po celé generace biskupové ostražitě hlídali známky selhání asketické kázně u svých kněží. Nyní jejich bdělost v tomto směru polevila a namísto toho se soustředili na fyzický i emocionální prospěch kněžstva. Je výmluvné, že když v roce 1969 biskupové USA začali vnímat vzrůstající potíže mezi americkým klérem, objednala si biskupská konference studii – nikoli kněžské horlivosti nebo spirituality, ale motivovanosti. Autor této studie, bývalý kněz Eugene Kennedy, dospěl v roce 1972 k závěru, že američtí kněží jsou vystaveni přílišné kázni, která jim brání v dosažení plné psychické zralosti. Vystudovaný psycholog Kennedy provedl pohovory se stovkami kněží, u nichž hledal příznaky problémů. Přestože jeho výzkum probíhal v letech, kdy výskyt sexuálního zneužívání dosahoval historické výše, ve své závěrečné zprávě tento problém nezmínil. Místo toho napsal: „Nic nenasvědčuje tomu, že by američtí kněží své svobody využívali impulzivně nebo destruktivně.“

Kněží však své nové svobody destruktivně využívali. Studie zadané americkými biskupy o tři desetiletí později odhalily trojnásobné zvýšení nahlášených sexuálních zneužití spáchaných kněžími v 60. letech. Jak ukazují studie, počty v 70. letech nadále rostly. Začátkem 80. let už musely diecézní kurie řešit následky této epidemie.

Pracovníkům diecézí se ve většině případů dařilo udržet stížnosti v tajnosti. Přesvědčili některé postižené rodiny, aby si stěžovaly soukromě, a zabránilo se veřejnému skandálu. Jiné stejně účinně umlčelo mimosoudní vyrovnání, kde byly všechny záznamy zapečetěny a všechny strany zavázány k mlčenlivosti. Záplavu rozhněvaných stížností však tyto ochranné hráze nemohly zadržet navždy.

První skandál, který se dostal na veřejnost, byl případ Gilberta Gauthea, louisianského kněze, jenž byl v roce 1985 odsouzen za obtěžování jedenácti chlapců. V oblasti, kde Gauthe působil, žil nadaný novinář Jason Berry, který se o případ zvlášť zajímal, protože byl katolík. V květnu 1985 uveřejnil podrobnou zprávu v listu The Times of Acadiana. Americká veřejnost poprvé nahlédla do špinavého světa kněze obtěžujícího děti.

Stížnosti na Gautheovu zálibu v dětech začaly brzy po jeho vysvěcení v roce 1971. Mladý kněz zpočátku dokázal přesvědčit rozzlobené rodiče, že své chování bude schopen změnit, a ti souhlasili, že jeho nerozvážné činy neohlásí činitelům diecéze. V roce 1974 se však objevila nová obvinění a biskup Gerard Frey z Lafayette mu nařídil léčení. Ač je to neuvěřitelné, byl otec Gauthe po návratu z pracovní neschopnosti jmenován diecézním kaplanem skautů a přidělen do nové farnosti, což mu umožnilo v modelu zneužívání pokračovat. Do roku 1980, kdy nový příval stížností konečně přiměl biskupa Freye, aby Gauthea suspendoval z aktivní služby, již Gauthe stačil obtěžovat desítky chlapců. Přesné číslo nikdo nezná, i když sám zdiskreditovaný kněz přiznal zneužití třiceti sedmi mladíků.

Jason Berry poskytl v článku o tomto případu v The Times of Acadiana děsivý obraz zvyků tohoto kněze: „Gauthe se dopouštěl sodomie v časných ranních hodinách před mší, prováděl orální sex ve zpovědnici, v sakristii, a svým mladým obětem pouštěl pornografii na videu. Vyfotografoval stovky momentek, které údajně zničil, a podněcoval k sexuálním hrám.“

Berry si ve svých průkopnických reportážích o případu všiml několika důležitých souvislostí skandálu. Za prvé a především pochopil ničivé účinky sexuálního zneužívání na mladé oběti. Jak napsal, tato zkušenost na nich zanechala trvalé šrámy – zejména proto, že jejich nevinnost zneuctil někdo, komu důvěřovali, někdo, koho považovali za mravní vzor. Mnohé oběti zneužívání, napsal Berry, jsou „chodícími časovanými bombami“.

Hned na začátku svých pátracích snah Berry také zjistil, že církevní činitele více zajímá ochrana jejich vlastních zájmů než pomoc obětem nebo ochrana dalších mladých lidí, kteří by se oběťmi mohli stát v budoucnosti. Lafayettská diecéze na první stížnosti reagovala pomalu, horlivě však potlačovala jakýkoli náznak publicity. Dokonce i poté, co se o Gautheovi dozvěděla veřejnost, odmítl biskup Frey žádost o rozhovor a jeho právník vysvětlil: „Rozhovor o této věci v tisku by mohl vést k tomu, že by Církev a její pracovníci mohli přijít o pojistné krytí.“ Toto vysvětlení bylo z právního pohledu nepochybně správné, ale slova naprosto neodpovídala tomu, co by věrný katolík očekával od svého duchovního otce v době krize v Církvi. Biskupovy reakce po celou dobu krize byly výlučně obranné, nikdy pastorační.

Navzdory tomuto defenzivnímu přístupu (nebo právě kvůli němu) se diecéze Lafayette nedokázala vyhnout těžkým finančním ztrátám. „Mimo rovinu trestní žaloby souhlasila lafayettská diecéze a řada pojišťoven v rámci mimosoudních vyrovnání se zaplacením částky nejméně 4,2 milionu dolarů rodinám devíti Gautheových obětí ve farnosti Vermilion,“ napsal Berry. „Jiné oběti podaly jedenáct dalších žalob, v nichž se domáhají cca 114 milionů dolarů. K tomuto kroku však přistoupila pouhá menšina obětí.“

Berry své zkoumání kněžského zneužívání rozšířil nad rámec Gautheova případu pro svou knihu Lead Us Not into Temptation (A neuveď nás v pokušení) a postupně odhalil znepokojivý model, jak církevní představitelé na stížnosti ohledně sexuálního zneužití reagují. Zjistil, že Gautheův případ zdaleka není ojedinělý. Po většinu 80. let se činitelé diecézí odmítali vypořádat se základními příčinami problému přímo a místo toho řešili každý případ ad hoc. Biskupové – často na radu svých právníků – opakovaně odmítali uznat, že problém existuje. Kněží byli překládáni z farnosti do farnosti a pendlovali z terapeutických středisek na nová místa, aby unikli nevítané pozornosti.

Zatímco se biskupové soustředili na omezování škod, Berry našel podivně smíšenou trojici, která vykonávala nátlak na to, aby se problém sexuálního zneužívání řešil pomocí koordinovaných celonárodních snah. Otec Thomas Doyle, OP byl církevní právník ustanovený na apoštolskou nunciaturu ve Washingtonu. Ray Mouton byl louisianský advokát šokovaný tím, co se dozvěděl, když naivně souhlasil s tím, že bude Gauthea hájit u soudu. Otec Michael Peterson byl psychiatr specializující se na léčbu problémových kněží, jenž v době, kdy se skandál objevil, umíral na AIDS.

Tito tři muži se společně snažili přimět americké biskupy, aby narůstající problém uznali a stanovili důslednou politiku řešení jeho právních, psychologických i pastoračních důsledků. Povzbuzováni několika vlivnými preláty vypracovali stostránkovou studii této věci a doufali, že ji biskupská konference na své schůzi v roce 1985 projedná a přijme jako celostátní strategii. Zpráva upozorňovala, že je nutný nový přístup, neboť, jak tito tři autoři napsali, „u pedofilie a exhibicionismu je recidiva tak vysoká, že – podle výsledků všech kontrolovaných studií – žádné tradiční modely ambulantní psychiatrické nebo psychologické péče samy o sobě nefungují“.

Otec Doyle později uvedl, že se domníval, že se mu podařilo přesvědčit kardinála Bernarda Lawa, který byl předsedou biskupské komise pro výzkum a pastorační praxi, aby prosazoval přijetí zprávy jako celostátní strategie. Doyle se evidentně spletl, neboť popud k tomu nikdy nepřišel; biskupové se dokumentem odmítli zabývat. Několik let poté se hájili proti obviňování z nedbalosti tím, že prý dříve nechápali podstatu sexuálního zneužívání a neměli vhodnou strategii, jak problém řešit. V roce 1985 však biskupská konference vysvětlovala rozhodnutí odložit návrh Petersona, Doylea a Moutona ad acta úplně jinak. Biskupové tvrdili, že rady odborníků nepotřebují, protože tuto záležitost chápou a příslušné postupy již existují.

Když se trojice aktivistů nadále dožadovala energičtější akce, setkávala se s rostoucím odporem. Roku 1987 napsal pomocný biskup z Clevelandu v Ohiu A. James Quinn apoštolskému nunciovi a protestoval proti veřejným vyjádřením P. Doylea k sexuálnímu zneužívání, které podle něj podněcovaly veřejné mínění proti Katolické církvi. Jiní biskupové naznačovali, že oněm třem rádoby reformátorům jde jen o výdělek z poskytování konzultací. Mark Chopko, hlavní právní zástupce biskupské konference USA, později připustil: „Měli jsme pocit, že ti pánové prostě jen hledají práci.“

Přes nezájem biskupů se návrh Petersona, Doylea a Moutona dostal do popředí znovu v roce 1989, kdy jeden katolický aktivista pronesl obvinění, jež se tehdy zdálo až příliš senzační, než aby se dalo brát vážně: že jeden americký biskup opakovaně obtěžoval dospívajícího chlapce a pak se pokusil zaplatit své oběti za mlčení.

Michael Schwartz koncem 80. let řídil washingtonské Katolické centrum nadace Free Congress Foundation, jež organizovala skupiny konzervativních katolíků v různých oblastech. Stále více ho děsily zprávy o kněžích, kteří zneužívali děti, a biskupech, kteří je chránili, jež slýchal znepokojivě často z různých měst rozptýlených po celé zemi. Zpočátku si neuvědomoval, že stejné stížnosti dostávají i jiní. Jason Berry v knize Lead Us Not into Temptation napsal: „V letech 1983–1987 bylo vatikánskému velvyslanectví nahlášeno více než dvě stě kněží a řeholníků za to, že sexuálně obtěžovali mladistvé, ve většině případů dospívající chlapce – jen za tyto čtyři roky to bylo průměrně jedno obvinění týdně.“

Schwartz několik stížností prověřil, zjistil, že obvinění jsou dobře podložená, a usoudil, že jsou-li biskupové hluší k diskrétním prosbám o pomoc od věřících, bude je třeba možné přimět k reakci tlakem publicity. Těsně před schůzí biskupské konference USA Schwartz uspořádal tiskovou konferenci, na níž vyslovil obvinění, že sexuální obtěžování ze strany katolických kněží je široce rozšířený problém. Poukázal zejména na doložené zprávy z Chicaga v Illinois, z Providence ve státě Rhode Island a Milwaukee ve Wisconsinu. Rozdal kopie zprávy Petersona, Doylea a Moutona, a poznamenal, že biskupové o problému již byli informováni a dostali doporučení, jak by ho měli řešit, ale rozhodli se této záležitosti vyhnout.

Nejdramatičtější chvíle tiskové konference nastala s vystoupením mladého muže, který pro ochranu své anonymity mluvil za plentou a představil se jen jako „Damián“. (Druhý den překonal svůj strach a uvedl svou úplnou totožnost, David Figueroa.) Vypověděl, že od roku 1975, kdy mu bylo patnáct, ho na Havaji zneužíval farář, jenž mu dával peníze za pravidelné sexuální uspokojování. Damián dále sdělil, že tento kněz byl povýšen, stal se biskupem Josephem Ferrariem z Honolulu, a svému mladému příteli pomohl usadit se v San Francisku, kde se dotyčný stal homosexuálním prostitutem.

Biskup Ferrario, který obvinění rozhodně odmítal, rezignoval roku 1993 po operaci srdce a roku 2003 zemřel. Vatikán už v roce 1986 na podnět Figueroovy rodiny zahájil vyšetřování, ale případ byl uzavřen po šetření, které se zdálo být ledabylé a které prováděl jiný biskup, jenž byl Ferrariovým přítelem. Když David Figueroa v roce 1991 podal žalobu, byl případ zamítnut, protože uplynula promlčecí doba. (Roku 1995 zemřel Figueroa na AIDS.) V roce 1989 američtí biskupové výzvu k akci ignorovali, stejně jako v roce 1986. Nicméně precedent byl dán: roku 1989 byl biskup obviněn z přímé účasti na rašícím problému.

Michael Schwartz vzpomínal, že se mu v 80. letech začali ozývat lidé, kteří říkali, že byli oběťmi sexuálního zneužívání ze strany kněze: „Ani jeden nechtěl peníze. Chtěli omluvu.“ Nikomu z nich se však omluvy nedostalo a některé oběti se nakonec obrátily na soud. Toto číslo začalo brzy stoupat tak prudce, že jistý minnesotský právník jménem Jeffrey Anderson, jenž první odškodnění pro oběť sexuálního zneužívání vyhrál v roce 1984, se roku 1993 mohl na tyto kauzy již specializovat a mít dvě stě neuzavřených případů u soudů v sedmadvaceti státech.

Mnoho těchto sporů skončilo potichu mimosoudním vyrovnáním, kde žalující podepsali dohody o mlčenlivosti, jež zajišťovaly, aby obvinění nikdy nebyla zveřejněna. Jason Berry odhadoval v knize Lead Us Not into Temptation, která vyšla v roce 1993, že americké diecéze již na těchto vyrovnáních vyplatily nejméně 500 milionů dolarů, a předpovídal (jak se ukázalo, příliš mírně), že právní výdaje nakonec přesáhnou miliardu.

V červenci 2001 kardinál Bernard Law v arcidiecézním týdeníku Pilot napsal, že Církev se stejně jako celá společnost „ve věci sexuálního zneužívání nezletilých postupně učí.“ Nemohl však dost dobře tvrdit, že ho překvapilo, když skandál v bostonské arcidiecézi začal propukat s plnou silou. Celých deset let předtím napsal Richard Ostling, nestor amerických novinářů píšících o náboženství, v časopise Time: „Jde o bezpochyby nejhorší vlnu morálních skandálů, která kdy zaplavila římský katolicismus v severní Americe.“

Ostling tuto větu napsal předtím, než se skandál přiblížil k Bostonu a reflektor veřejné ostudy se upřel na bývalého kněze ze sousední diecéze Fall River.

James Porter se narodil v Bostonu, vstoupil do semináře Panny Marie v Emmitsburgu v Marylandu a na kněze byl vysvěcen ve Fall River roku 1960. Podle všech zpráv to byl oblíbený kněz se zvláštní schopností navazovat přátelství s mladými lidmi. Avšak několik měsíců poté, co se ujal svých prvních farností, začaly jeho představeným docházet ošklivé zprávy. Když se o nich dozvěděl kancléř diecéze Mons. Humberto Medeiros, byl otec Porter tiše přeložen do jiné farnosti. Brzy se objevila nová obvinění a došlo k dalšímu přeložení. Konečně v roce 1963 Medeiros Portera otevřeně konfrontoval s řečmi o zneužívání dětí. Budoucí bostonský arcibiskup však tohoto nebezpečného kněze nepropustil z kněžské služby a fallriverského biskupa Jamese Connollyho informoval teprve v březnu 1964. V té době byly již důkazy proti Porterovi pádné a Porter byl poslán na terapii.

Po třinácti měsících byl zpět ve službě ve farnosti a znovu obtěžoval děti. V roce 1966 zmizel otec Porter opět ze služby; farníkům bylo řečeno, že je na nemocenské. Brzy se vrátil a až do konce 60. let nadále pendloval mezi farnostmi a terapeutickými středisky, dokud v roce 1970 diecéze Fall River na doporučení poradců z centra Služebníků Parakléta v Novém Mexiku nezahájila dlouhý kanonický proces, který roku 1974 vedl k Porterovu oficiálnímu propuštění z kněžské služby.

Mezitím dospěl Frank Fitzpatrick, jedna z Porterových dřívějších obětí, a začal podnikat jako soukromý vyšetřovatel. Protože ho sužovala vlastní minulost, použil svých profesionálních dovedností k hledání dalších obětí bývalého kněze a brzy jich objevil desítky. Fitzpatrick pokračoval ve vyšetřování a najal právníka, aby jménem obětí podal žalobu. Ohromilo ho, když zjistil, že pokaždé, když byl Porter přeložen, přišel do nové farnosti s čistým štítem. Diecézní autority nikdy nevarovaly kněze, kteří na něj měli dohlížet, nemluvě o farnících, s jejichž dětmi se měl přátelit, že Porter je sériový pachatel sexuálního zneužívání.

Fallriverská diecéze Fitzpatrickovi při jeho vyšetřování nijak nepomohla, ale massachusettští státní zástupci přesvědčivost jeho případu uznali a bývalý kněz – jenž byl v té době ženatý a žil s manželkou a dětmi v Minnesotě, kde se hromadila další obvinění ze zneužívání – se v roce 1992 vrátil do Massachusetts, aby čelil trestnímu stíhání. V říjnu 1992 byl Porter oficiálně obviněn ze čtyřiceti šesti případů sodomie a omezování osobní svobody a přiznal vinu, přičemž jeho právník vysvětlil, že jeho klient „potřebuje pokračovat ve svém životě“.

Porterův případ byl první, jemuž se dostalo důkladné publicity ve sdělovacích prostředcích. V létě předtím, než Porter přiznal vinu, uveřejnil Boston Globe na první straně sedmnáct článků o jeho predátorském chování a snahách představených důkazy o jeho zločinech zakrýt. Američtí katolíci – a dozajista katolíci v Bostonu, který byl nedaleko epicentra tohoto zemětřesení – se poprvé dozvěděli, že biskupové zradili jejich důvěru a ohrozili jejich děti.

Pár let nato se před očima veřejnosti rozvinula další dimenze skandálu: obrovské finanční riziko pro katolické instituce. V roce 1997 porota v Texasu přiřkla odškodné 120 milionů dolarů obětem Rudyho Kose, bývalého kněze diecéze Dallas. (Aby se žalující vyhnuli protahování odvolacích procedur a možnému podání návrhu na prohlášení konkurzu ze strany diecéze, souhlasili později s vyrovnáním ve výši 31 milionů a oficiální omluvou biskupa Charlese Grahmanna.) Kos měl za sebou problematickou minulost už předtím, než vstoupil do dallaského semináře. Ve věku sedmnácti let si odseděl rok ve věznici pro mladistvé za obtěžování chlapce. Oženil se, ale manželství bylo po pěti letech prohlášeno za neplatné, protože manželka vypověděla, že nebylo nikdy dokonáno a Kos měl „problémy s chlapci“. I přes tyto skutečnosti v osobních záznamech byl do dallaského semináře přijat. Později začaly na kurii docházet zprávy o obtěžování ministrantů, ale stejně jako Porter byl přesouván z farnosti do farnosti a potom z farnosti do terapeutického střediska a zpět. Během celého tohoto procesu zneužil desítky mladíků. Texaští porotci byli přesvědčeni, že pracovníci církve se při dohledu na Kose dopustili hrubé nedbalosti.

Pro bostonské katolíky to bylo poslední varování, než na arcidiecézi udeřila tsunami. V červnu 2000 policie zatkla Christophera Reardona, laika, který pracoval jako kaplan pro mládež v předměstském Middletonu v Massachusetts, a obvinila ho ze 130 případů zneužití; v té době to byla největší kauza sexuálního zneužívání v dějinách státu, překonala dokonce i obvinění proti Porterovi. Reardon přiznal vinu, ale než se případ vyřešil, kolegové ve farnosti vypověděli, že je činitelé bostonské arcidiecéze nutili, aby při vyšetřování nespolupracovali, vzhledem k obavám, že by nežádoucí zkoumavé pohledy mohly padnout na faráře, který byl obviněn z laxního dohledu nad Reardonem. Otec Jon Martin měl patrně důvod přimhuřovat nad přečiny svého podřízeného oko. Zaměstnanci farnosti prozradili, že farář ve svém pokoji často přijímal v noci mužské hosty. Patřili mezi ně i vězni na dovolence z blízké věznice.

V té chvíli si ti, kdo tento příběh sledovali, uvědomili, že titulky o kněžském zneužívání jen tak nezmizí. Bylo stále zřejmější, že kauzy Gauthea, Portera a Kose nebyly ojedinělými případy zkaženosti jednotlivců a že američtí biskupové – na rozdíl od zděšených příslušníků jejich stáda – nebyli odhaleními kněžského zneužívání zaskočeni. Zprávy o systematickém úsilí tyto zločiny zakrývat, které koncem 80. let zněly jako z jiného světa, už se nezdály tak nepřesvědčivé. Obvinění proti kněžím byla nadále šokující, ale už ne neuvěřitelná. Informovaní katolíci se chystali na další odhalení zkaženosti v Církvi. Na to, co skutečně přišlo, však nebyl připraven nikdo.

Text je úryvkom z knihy Philipa F. Lawlera: Ztracení. Kolaps katolické kultury (Kartuzianské nakladatelství 2016), ktorá práve vychádza v českom preklade. Ide o 11. kapitolu knihy s názvom Křivka učení. Vychádza so súhlasom vydavateľa.

Copyright © 2005-2019 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.