Varšavské šialenstvo

Číslo 3-4/2015 · Włodzimierz Nowak · Čítanosť článku: 2830
 

Prinášame jeden z najsilnejších a najemotívnejších textov, ktoré boli o dejinách Poľska napísané. Opisuje príbeh belgického katolíka Mathi Schenka, ktorý počas Varšavského povstania v roku 1944 bojoval na strane nacistov. Poliaci mu neskôr zachránili život.

Á, tady mám památku z Varšavy.“ Stařeček zvedá bradu, natahuje kůži jako při holení. Tenká jizva na vrásčitém krku. „Nůž?“ „Asi bajonet. 60 let si opakuju: ‚Nebyl dost ostrý.’ Polák mi chtěl podříznout krk. Viděl jsem jenom jeho oči a záblesk na hel¬mě. Ve Varšavě jsem zažil 19 bojů zblízka na nože a bajonety. Ve sklepech. Sklepy, to byla druhá Varšava. Když bojuješ ve sklepě, je ticho, nic nevidíš. Byl jsem rychlejší. Zabil jsem toho Poláka. Varšava, to je nejhorší, co jsem zažil.“

Léto 1944. Jedí v hospodě fazolovou polévku. Mathi Schenk s Peterem, kamarádem z armády. Oba v uniformách wehrmachtu. Urvali se z kasáren do města. Baví se o tom pitomci Felsovi a že včera se zas nějakým klukům podařilo zdrhnout z armády. Mathi utéct nemůže, protože gestapo pohrozilo, že vezmou jeho otce na východní frontu. Je nejmladší ve 46. útočné brigádě, říkají mu Bubi. Nedávno mu bylo 18 let. Jsou ubyto¬vaní u Bonnu. Do brigády je vzali podvodem. Nejdřív hledali zájemce do SS, potom dobrovolníky do nové útočné brigády. Nikdo se nepřihlásil. Tak oznámili, že potřebují šoféry náklaďáků. Kluci se předháněli. Každý si chtěl zajezdit. Mathi byl šťastný, že se dostal. Dali jim nové uniformy, ochranné brýle a přivezli je k Bonnu. Tady je přivítal Fels: „Vy drzý svině, co jste se vystrojili jak v cirkuse, sundejte ty brýle!“

O NÁKLAĎÁCÍCH UŽ NEBYLA ŘEČ

V kasárnách je zmatek, vyjí sirény. „Je Hitler po smrti?“ ptá se nějaký voják. „Držte huby! I kdybychom zůstali úplně sami, zůstaneme věrní našemu Führerovi. Kdo zaváhá, bude zastřelen!“ řve Fels. Staví hlídky kolem kasáren a vojáci se smějí, že přece ještě nemají zbraně.

Pušky a granáty dostali za několik dní. Pohotovost. Orchestr hrál. Odpochodovali na nádraží. Byli si jistí, že jedou do Francie. Měli radost, protože odtamtud je lehčí zdrhnout. Proviant na dva dny a spousta červeného vína ve 20litrových kanystrech. Otevřené vagóny, na podlaze seno. Pohodlí. Pijí, zpívají. Hrají karty. Lidé na polích mávají. Při zastávce poslali Bubiho na konec vlaku, aby opatřil dalších 20 litrů vína. Vlak byl dlouhý; když se rozjel, Bubi už nestihl naskočit do svého vagónu. Noc pro¬seděl na schůdku mezi vagóny. Když za svítání vjeli mezi malé vesnice, byl proto jediný střízlivý. Ihned ho napadlo, že to je Polsko, kvůli rovině a doškovým chalu¬pám. Znovu se začalo pít. Bylo horko, 1. srpna. Leželi na seně a poslouchali klapot kol. Najednou uviděl, jak z prken vagónů divně odletuje dřevo. Výkřiky, krev. „Někdo na nás střílí!“ Vlak začal couvat. Ranění umírali, opilí se budili. „Do hajzlu, odvezli nás na ruskou frontu.“ Dokonce i velitel roty se motal; nebyl schopný boje. Nějaké děti prosily o chleba. Přes pole běžel voják; měl potrhanou uniformu, obličej umazaný od krve. „Ve Varšavě vypuklo povstání!“ křičel.

V „ČMELÁKOVĚ“

Nad kamny Panna Maria Čenstochovská. Dar od polských rolníků z Ochodzy, kteří v roce 1945 zachránili Mathiasovi život.

Přijeli jsme si do „Čmelákova“ vyslechnout svědectví z Varšavského povstání. Svě¬dectví druhé strany.

Vypravuje 78letý Belgičan Mathias Schenk, tehdy 18letý Sturmpionier (úderný ženista – vyklízel cestu esesmanům). Jeho vlak byl poslední, který po 1. srpnu přijel do povstalecké Varšavy.

„To se moc nedá vyprávět…“ mračí se stařeček. „Když těla hoří, tak se hýbou. Je slyšet zvuky, jakoby sténání. Tehdy jsem si myslel, že opravdu ještě žijí. A ty mouchy, červi. Kolik lidí bylo ve Varšavě zabito? Asi 350 tisíc. Je to tak?“

KAPITÁNŮV POMOCNÍK

Můj nejlepší přítel byl bratranec Daniel, šikovný kutil. Dokonce tajně vyrobil rádio. Chytalo jenom BBC. Otcové nás přistihli, jak posloucháme vysílání. Dali nám výprask a rádio rozbili. Daniela povolali do wehrmachtu. Stal se radiotelegrafistou; padl na Krymu.

Od malička jsem znal cestu přes zelenou hranici. Pomáhali jsme Židům z Německa utíkat do Belgie, pašovali jsme jídlo. Naposledy jsem přes ni šel o Velikonocích 1944, už v německé uniformě. Chytili mě, ale měl jsem štěstí, protože službu měl pan Furt, švec z Losheimu. Před válkou nám šil boty. Dovolil mi utéct.

Předvolání k povinné práci pro Říši jsem dostal v říjnu 1943. První Vánoce mimo domov. Propustky nebyly. Dvacet nás přeskočilo plot a šli jsme na půlnoční. Za trest jsme museli vynášet latríny, běhat po hromadě hnoje a zpívat koledy.

O půl roku později mě vzali do armády: specializace ženista. Část kluků zdrhla. Já nemohl, protože moje rodina už byla v centru pozornosti a hrozili, že pošlou otce na východní frontu. Na školení ženistů jsem nesnášel vodácká cvičení. Plavat jsem se nenaučil, protože kapitán si mě vzal jako pomocníka.

Vymýšlel jsem, co se dalo, abych se urval na pár dní domů. Když se šéf roty zeptal, kdo má doma dost slepic na to, aby přivezl sto vajec na velikonoční snídani, zalhal jsem a dostal čtyři dny dovolené. Sbíral jsem vajíčka po sousedech. Ve vesnici zrovna chytili ruského zajatce, který utekl z tábora. Hnali ho bosého ulicí, lidé ho tloukli. Tehdy už platila instrukce, jak zacházet s podlidmi. Moje máma dala nešťastníkovi pár bot a máslo. Sousedi to nahlásili a nedostali jsme lístky na boty a máslo.

Když jsem se vracel k armádě, matka mi dala růženec z černých korálků.“

KDE JSTE BYLI, SVINĚ?!

Brali jsme útokem další domy, všude civilové, ženy, děti. Všichni s dírou v hlavě. Do¬razili jsme do kasáren SS. Druhá rota, která přijela náklaďáky, špatně zatočila a vjela přímo před polské pozice. Několik náklaďáků hořelo, vojáci utíkali. Hodně jich vběh¬lo Polákům pod hlavně. Několik metrů ode mě padl seržant.

Další den jsme měli dobýt nějakou cestu. Šli jsme přes kolonii zahrádek. Náš ve¬litel, poručík Fels, nás hnal kupředu. Bylo potřeba vyrazit dveře domu, ze kterého stříleli nejvíc. Hodili jsme tam granáty a skočili dovnitř. Obklopili nás Poláci, krát¬ký boj na nože a útěk do křoví. Čtyři z našeho vagónu umřeli. Fels nás hnal zno¬vu do útoku, ale Poláci seděli dobře schovaní. Nemohli jsme se stáhnout, proto¬že vzadu taky stříleli. Celou noc jsme seděli v zahrádkách jako vyplašená zvířata. Měl jsem žízeň. Našel jsem rajčata. Poláci nás pořád ostřelovali. Další den k veče¬ru přišla na pomoc pěchota, ale kupředu jsme se neposunuli. Potom přitáhl oddíl SS. Vypadali divně, nenosili distinkce, táhla z nich vodka. Zaútočili, jakmile přišli, ‚Huráá!’ a umírali po tuctech. Jejich velitel v černém koženém kabátě řádil vzadu a naháněl do útoku další. Přijel tank. Běželi jsme s esesmany za ním. Několik me¬trů před budovami dostal tank zásah. Vybouchl, vojákova čepice vyletěla vysoko do vzduchu. Znovu jsme utekli. Druhý tank váhal. My jsme kryli předek a esesmani zatím vyháněli z okolních domů civily a stavěli je okolo tanku, nařídili jim sednout si na pancíř. Něco takového jsem viděl poprvé. Přihnali Polku v dlouhém kabátě; držela v náruči malou holčičku. Lidé natěsnaní na tanku jí pomáhali vylézt. Někdo zvedl holčičku. Když ji podával matce, tank vyrazil. Malá vyklouzla matce z rukou. Spadla pod pás. Žena křičela. Jeden z esesmanů se zašklebil a střelil ji do hlavy. Jeli dál. Ty, kteří se pokoušeli utéct, esesmani zabíjeli.

Útok se podařil. Poláci se stáhli. Běželi jsme za nimi. Za námi ze sklepů vylézali lidé se zvednutýma rukama. ‚Niš partizani!’ (nejsme partyzáni) křičeli. Neviděl jsem, co se tam děje, protože jsme na sebe stříleli s Poláky, ale slyšel jsem, jak ten esesman v koženém kabátě křičí na svoje lidi, aby zabíjeli všechny. Ženy a děti taky.

Vpadli jsme za Poláky do nějakého domu. Byli jsme tři. My v přízemí, Poláci úto¬čili z pater a ze sklepa. Celou noc jsme v pokoji pálili různé věci, aby bylo trochu vi¬dět. Každou chvíli jsme bojovali na bajonety. Za úsvitu jsem uviděl, že jsme zůstali dva, třetí kolega ležel s podříznutým hrdlem. V každém pokoji byla těla. Ze střechy protějšího domu střílel ostřelovač. Trefili jsme ho, svalil se a nohou zahákl o trám. Visel hlavou dolů. Žil ještě dlouho.

Když jsme se vraceli, v ulicích ležela těla Poláků. Nebylo tam místo, muselo se chodit po mrtvolách; v tom horku se rychle rozkládaly. Slunce zakrýval prach a hustý dým. Spousta červů a much. Byly jsme ušpinění od krve, uniformy se lepi¬ly. Přivítal nás poručík Fels, hloupý fanatik: ‚Kde jste byli, drzý svině?!’ Chválil SS za dobrou práci. Nemohl jsem nic sníst, zvraceli jsme.“

ŘÍKALI JSME MU „ŘEZNÍK“

V roce 1940 s Himmlerovým souhlasem Dirlewanger povytahoval z vězení pytlá¬ky, protože „disponovali udivující střeleckou zdatností“ a uměli dělat pasti. Sám Di¬rlewanger, doktor politických věd, od roku 1923 člen NSDAP, už dříve seděl ve vě¬zení. Za zneužívání nezletilých.

Školili se v táboře v Oranienburgu. Proslavili se krutými pacifikacemi na Lublin¬sku a v Bělorusku. Ztráty jednotky se doplňovaly novými zločinci, často s rozsudky smrti, a esesmany z trestních oddílů. V létě 1944 je povýšili na brigádu. 5. srpna je Himmler poslal potlačit povstání ve Varšavě. SS-Sturmbrigade „Dirlewanger“ útočila směrem od Wolské a Towarowé, pacifikovala Staré Město, Powiśle, Gór¬ny Czerniaków a Śródmieście. Za potlačování povstání byl už v polovině srpna Dirlewanger povýšen na SS-Oberführera a koncem září mu udělili Rytířský kříž Železného kříže.

„Tehdy jsme mu ve varšavských sklepech říkali ‚řezník’. Ale potichu, protože u Di¬rlewangera byla cesta na šibenici krátká. Měl ve zvyku věšet každý čtvrtek, Poláky nebo svoje, za kdeco. Často sám podkopával oběšeným stoličky.“

V restauraci si starý Schenk sedá do kouta, vždycky zády ke zdi. „Hloupý zvyk,“ usmívá se, „taky památka z povstání.“ „Po pár dnech bojů jsme byli přiděleni k Dirlewangerovi, po třech úderných ženistech na každou četu SS. Měli jsme esesmanům čistit cestu, vyhazovat do vzdu¬chu překážky a dveře. Vbíhali jsme do domů a vyháněli z nich lidi. Podléhali jsme Felsovi, ale v boji jsme plnili rozkazy dirlewangerovců.

Vždycky vpředu. Přiběhnout, položit nálož a po detonaci vletět do budovy. Za námi šla Dirlewangerova horda. Vypadali jako lotři: špinavé potrhané uniformy, ne všichni měli zbraně, brali je zabitým. Ráno dostávali vodku. My, ženisti, taky. Pilo se na prázdný žaludek, před útokem se nejí. Když tě trefí do prázdného břicha, možná se z toho vylížeš, když do plného, chcípneš v bolestech.

Dirlewanger šel vzadu, někdy jel v tanku, vždycky dobře krytý. Hnal svoje lidi. Ty, kteří se courali, střílel do zad.

OŠETŘOVATELKA S MALOU BÍLOU VLAJKOU

Je třeba vědět, kam položit nálož. Na stranu, doprostřed. Záleží na tom, kterým směrem mají vyletět dveře. A všechno co nejtišeji, protože Poláci za dveřmi poslou¬chali a stříleli. Takže když se pokládala nálož nalevo nebo uprostřed, nejdřív se škrá¬balo na dveře z pravé strany, aby se Poláci spletli.

Pokládám nálož pod velké dveře někde na Starém Městě. Zevnitř jsme uslyšeli: ‚Nicht schießen, nicht schießen!’ (nestřílet). Ve dveřích se objevila ošetřovatelka s malou bílou vlajkou. Vešli jsme dovnitř s napřaženými bajonety. Obrovská hala s postelemi a matracemi na podlaze. Všude ranění. Kromě Poláků tam leželi těžce ranění Němci. Prosili, abychom nezabíjeli Poláky. Polský důstojník, lékař a 15 pol¬ských sester Červeného kříže nám odevzdalo lazaret. Ale za námi už běželi dirlewan¬gerovci. Stihl jsem strčit jednu ze sester za dveře a zamknout. Po válce jsem slyšel, že přežila. Esesmani zastřelili všechny raněné. Rozbíjeli jim hlavy pažbami. Němečtí ranění křičeli a plakali. Potom se dirlewangerovci vrhli na sestry, strhávali z nich ob¬lečení. Nás vyhnali na stráž. Bylo slyšet křik žen. Večer se na Adolf Hitler Platz ozýval řev jak na boxerských zápasech. Vyškrábali jsme se s kamarádem po sutinách, aby¬chom viděli, co se děje. Vojáci všech formací: wehrmacht, SS, kozáci od Kamińského, kluci z Hitlerjugend; pískání, pokřikování. Dirlewanger stál se svými lidmi a smál se. Přes náměstí hnali ošetřovatelky z toho lazaretu, nahé, s rukama na hlavě. Po nohou jim tekla krev. Za nimi táhli lékaře se smyčkou na krku. Měl na sobě kousek hadru, červený, možná od krve, a trnovou korunu na hlavě. Šli k šibenici, na které se už houpalo několik těl. Když věšeli jednu ze sester, Dirlewanger jí odkopl cihly zpod nohou. Nemohl jsem se na to dívat. Rozběhli jsme se s kamarádem na velitelství, ale na ulicích honili Kamińského kozáci civily. Říkali jsme jim Hiwis – od Hilfswilige (dobrovolníci, ochotní pomoct). Vedle upadla těhotná Polka. Jeden z Hiwis se otočil a šlehl ji bičem. Snažila se utéct po čtyřech. Rozšlapali ji koňmi.“

POLÁCI ZPÍVALI NĚCO SKOČNÉHO

Měli jsme noční můry, křičel jsem ze spaní. Ostatní mě pak křísili studenou vodou. ‚Bubi, du hast den Warschaukoller’ (Bubi, máš záchvat varšavského šílenství), říkali.

Spali jsme oblečení, pořád poplachy; ‚Raus! Raus!’ řval Fels. Nejednou bylo někde přes zeď slyšet Poláky. Jednou dokonce zpívali něco skočného. Někdy jsem si poplakal. Protože když útočíš, tak strach nemáš, ale když jsi v zázemí, tak se třeseš. Pili jsme.“

KOMANDO NANEBEVSTOUPENÍ

Kamarádi umírali, přidělovali mi nové. Měl jsem hloupé štěstí, možná proto, že když mě Fels hnal do akce, přál mi, abych ‚chcípl jako pes’ (Schenk se směje). Asi mě neměl rád. Naší skupině úderných ženistů jsme tehdy říkali Himmelfahrtskommando (komando nanebevstoupení), protože jsme vždycky šli vpředu a Poláci byli kdovíkde, nikdo nevěděl, odkud vystřelí. Kulka hvízdne a letíš do nebe. Od chytrých Poláků jsme se ale rychle učili, jak se krýt. Uměli střílet zpod lehce nadzvednuté střešní tašky. Hodně jich bojovalo v německých uniformách a mluvilo velmi dobře německy. Nemohli jsme nosit naše ocelové přilby, protože je nosili Poláci. Báli jsme se, že za¬čneme střílet po našich.

Na začátku jsem střílel mizerně. Trestali mě za to, že se netrefím. Neuměl jsem přivřít levé oko. Podezírali mě, že simuluju. Poslali mě k doktorovi. Nařídil mi střílet z druhé strany. Stal jsem se levookým střelcem. Opačná poloha přišla v pouličních bojích vhod.

Jednou v boji zblízka vyrval Polák mému novému kolegovi pušku. Přiběhl Fels s esesmany, nařídil mu získat ji zpátky. Kluk se třásl jako osika. Ale Fels popadl pisto¬li a hnal ho za Poláky. Kluk se za chvilku vrátil s mnoha zraněními od nože; krvácel a křičel.

Zase jsem zůstal sám. Moji kolegové z útočné skupiny měli těžká zranění od nožů a bajonetů. Bylo 6. srpna. Od této chvíle se mi data pletou. Jenom nejtěžší boje do¬kážu nějak srovnat za sebou, ale bez dat. Pamatuju si, že 14. srpna jsem dostal lístek od pastora z Manderfeldu, poslední zprávu z domova. 15. září jsem se díval na druhý břeh Visly. Uviděl jsem ruský tank. Potom druhý, třetí. Přijely ke břehu. U nás vypuk¬la panika. Rusové museli dokonale vidět naše pozice, nestříleli. Tanky zmizely mezi domy.“

NĚCO HORKÉHO

GEFREITER BUBI V NOVINÁCH

„To byla naprostá náhoda. Prostě jsem odpálil další dveře. Pokládám nálož a slyším: ‚Nicht schießen!’ Bílá vlajka v okně. Dveře se otevřely a vyšlo 30 německých vojáků. Plakali radostí, líbali mě na tvář. Říkali, že Poláci, kteří je vzali do zajetí, s nimi za¬cházeli dobře.“ Za Varšavu dostal Bubi Železný kříž druhé třídy.

ŽENA SPÍ DLOUHO, JÁ SE JE POKOUŠÍM SPOČÍTAT

„Vyrazili jsme dveře, asi od školy. Děti stály v hale a na schodech. Spousta dětí. Ručičky nahoře. Dívali jsme se na ně několik okamžiků, než tam vpadl Dirlewanger. Nařídil je zabít. Zastřelili je a potom po nich chodili a rozbíjeli hlavičky pažbami. Krev tekla po těch schodech. Dnes je poblíž cedule, že tam zahynulo 350 dětí. Mys¬lím, že jich bylo víc, asi 500. Anebo ta Polka (Schenk si nepamatuje, jaká to byla akce). Pokaždé, když jsme za¬útočili na sklep a byly v něm ženy, dirlewangerovci je znásilnili. Často několik tu sa¬mou, rychle, ani nepustili z rukou zbraň. Tehdy jsem se po nějakém boji zblízka třásl u zdi, nemohl jsem se uklidnit; vrazili tam Dirlewangerovi lidé. Jeden chytil ženu. Byla hezká, mladá. Nekřičela. Znásilňoval ji, silně jí tlačil hlavu ke stolu. V druhé ruce měl bajonet. Nejdřív jí rozřízl blůzu. Potom jeden řez, od břicha ke krku. Krev vystříkla. Víte, jak rychle zasychá krev v srpnu…? Nebo to malé dítě v Dirlewangerových rukou. Vytrhl ho ženě, která stála v davu na ulici. Zvedl ho vysoko a hodil do ohně. Potom zastřelil matku.

A tamta dívenka, která najednou vyšla ze sklepa, byla hubená a drobná, nějakých 12 let. Oblečení potrhané, vlasy rozcuchané. Z jedné strany my, z druhé Poláci. Stála u zdi, nevěděla, kam utéct. Zvedla ručičky, řekla ‚Niš partizani’. Mávl jsem na ni, aby se nebála a šla blíž. Šla s rukama nahoře. V jedné něco držela. Už byla blízko, padl výstřel, hlavička jí odskočila. Z ruky vypadl kousek chleba. Večer ke mně přišel veli¬tel čety, byl z Berlína. ‚Nebyla to snad mistrovská trefa?’ usmíval se s pýchou.

Často k nám přicházely děti. Nemohly najít rodiče. Chtěly chleba. Malý Polák nám nosil jídlo na hlídku. Asi to nebyl zajatec. Nevím. Měl jsem tehdy hlídku v textilní továrně ve sklepě. Nemluvil německy, ale dovedli jsme se dorozumět posunky. Když jsem měl, dával jsem mu cigarety. Přišel esesman. Kývl na něj, malý šel za ním. Usly¬šel jsem výstřel. Běžel jsem tam, chlapec ležel mrtvý na schodech. Esesman namířil pistoli na mě. Díval se dlouho, ale odešel. Takové to bylo ve Varšavě.

Naším maskotem byl chromý chlapec, taky asi 12letý. Přišel o nohu, ale dokázal velmi rychle skákat na druhé. Byl na to velmi pyšný. Vždycky skákal kolem vojáků, tam a zase zpátky. Říkali jsme, že to je pro štěstí. Trochu pomáhal. Jednou si ho za¬volali esesmani. Šel k nim ochotně. Smáli se, nařídili mu skákat směrem ke stromům. Z dálky jsem viděl, jak mu strčili do torby dva granáty. Nevšiml si toho. Skákal a oni se smáli: ‚Schneller, schneller!’ (rychleji, rychleji). Vyletěl do povětří.

Většinou se budím velmi brzy, moje manželka spí dlouho. Někdy před sebou v po¬lospánku vidím zabité. Někdy se snažím počítat ty, které jsem sám zabil. Nemůžu je spočítat.“

TREST ZA MODRÉ SPODKY

Druhou trestní hlídku jsem dostal za kněze. Vyrazili jsme zadní dveře do kláštera – velmi těžké, vedly do sklepa. Klášter, obrovská budova nedaleko Starého Města, byl už hodně poškozený od bomb a granátů. Ve dvou jsme vběhli dovnitř. Před námi stál kněz. Držel hostii a kalich. Možná to byl reflex, nevím, poklekli jsme, dal nám hostii. Přiběhl třetí z naší skupiny, taky dostal hostii. Vletěli tam esesmani, jako obvykle výstřely, křik, sténání. Sestry byly v hábitech. O několik hodin později jsem uviděl toho kněze v rukou dirlewangerovců. Pili víno z kalichu, hostie ležela rozlámaná. Čůrali na kříž opřený o zeď. Mučili kněze: měl zkrvavený obličej, roztrhanou sutanu. Sebrali jsme jim toho kněze, byl to nějaký reflex. Esesmani se divili, ale byli tak opilí, že nevěděli, co se děje.

Další den si taky nic nepamatovali. Kněze jsme předali našemu praporu, už jsem o něm víc neslyšel, ale po cestě jsme narazili na Felse. Dostal jsem za kněze hlíd¬ku o samotě na mostě, asi na Kierbedźově. Mosty přes Vislu už byly odpálené, ale část oblouků stála. Rusové měli stanoviště kulometu na své straně, my na naší. Měl jsem v polovině mostu držet den a noc výzvědnou stráž. Ukrýval jsem se za ocelo¬vými nosníky. Noc byla klidná. Čas od času se oba kulomety ostřelovaly, spíš tak pro parádu, protože byly moc daleko. Ve dne se Rusové pohybovali dost bezstarostně. V zázemí jezdila malá auta, přivezla polní kuchyni. Důstojníci se širokými výložkami sledovali triedry naši část Varšavy. Vojáci se opalovali.

Na jiné trestní hlídce v nějaké textilní továrně jsem ukrytý mezi balíky látek po¬slouchal Poláky. V případě útoku jsem měl vystřelit červenou světlici a utíkat. Bylo jich asi 40. Velel důstojník v uniformě. Vypadali bídně. Mnoho raněných. Viděl jsem ženy se zbraněmi, civily, děti. Byli mizerně vyzbrojení. Večer jsem se vrátil s hláše¬ním, ráno jsme na úkryt povstalců zaútočili.

Už si nepamatuju, který den jsme se rozhodli zabít tu svini Felse. Abychom přežili, protože nás hnal pořád kupředu. V sedmi nebo osmi jsme losovali pušky. Dvě byly nabité. Jakmile se Fels ocitl vpředu, střelili jsme ho do zad. Upadl na zem a my jsme utekli. Nový velitel byl lidštější.“

KALHOTY TĚŽKÉ OD ZLATA

Následující den přivezli goliáše (sebedestrukční minitank). Civilové mu museli dělat cestu, protože Poláci se naučili goliáše odpalovat ještě u naší linie a umírala spousta vojáků. Goliáš prorazil díru do zdi. Celou noc jsme se s Poláky honili po skle¬pech a patrech. Ráno přijel tank a budova byla dobyta. Ve sklepech leželo plno zla¬tých mincí. Cpali jsme si je do kapes, až nám padaly kalhoty. Potom zlato zmizelo. Naši šeptali, že Dirlewanger ho někam odvezl.“

VĚDĚL JSEM, KDO BUDE ŽÍT

‚Zastřel ho!’ Dirlewanger mi dal svoji pistoli. Stál jsem bez hnutí, měl jsem všeho dost. Dirlewanger byl tak vzteklý, že jsem nero¬zuměl, co řve. Ten Polák se na mě díval. Na ten pohled nezapomenu. Ve Varšavě jsem se naučil poznat, jestli raněný bude žít ještě deset minut nebo několik hodin. Když člověk vidí tolik umírajících, tak už ví, jak dlouho bude kdo žít. Jeden z Dirlewange¬rových esesmanů mi vytrhl pistoli a Poláka zastřelil.

Dirlewanger řval, že mě zastřelí. Ale přiběhli vojáci z wehrmachtu, tak začal vy¬hrožovat válečným soudem. Nějaký důstojník pěchoty s ním začal ostře diskutovat. Zdrhl jsem.“

MÍČ SPADL DO SKLEPA

Poslední bašta povstání kapitulovala. Nějaký vysoký důstojník přišel jako představitel národa s bílou vlajkou. Zavedli jsme ho k veliteli praporu. Viděl jsem tam našeho majora Wullenberga, Dirlewangera a další velitele. Po pár hodinách Po¬láci přišli a táhli za sebou hromadu lidí a zbraně. Všechny raněné položili ve velkém skladišti octárny. Nám nařídili vyjít ven. Zevnitř jsme slyšeli výkřiky a střelbu. Vím, co se tam stalo.

Ve dnech kapitulace jsem narazil na Felse. Byl těžce raněný, ale přežil náš aten¬tát. Obešel jsem ho obloukem. Dirlewangera jsem naposledy viděl, jak šel uprostřed ruin se dvěma krásnými ženami. Město hořelo, na ulicích mrtvoly. Kožený kabát měl potrhaný. Ony – blondýnka a bruneta – byly velmi elegantní, upravené. Vesele štěbetaly. Nevím, jestli to byly Polky, byl jsem moc daleko.

To, co zůstalo z Varšavy, vyhazovali do vzduchu minéři. Nás přeložili, ale v listo¬padu jsme byli zpátky. Hráli jsme fotbal. Míč zapadl do sklepa. Vlezl jsem dovnitř, abych ho vytáhl. Ve sklepě leželo nepočítaně těl, už skoro kostry.

RUSÁK, NĚMEC NEBO MATEUSZ

Nahlédli jsme na statek Libnerových. Józef Libner vloni zemřel. Byl to Mateuszův vrstevník; rádi spolu zápasili, váleli se po dvoře, ale Mateusz, ostřílený v boji zblízka, ho vždycky položil na lopatky.

Libnerův syn nám ukázal datum vyřezané na stěně dřevěné kadibudky: „1946 M. S.“ „Už dvakrát jsme záchod předělávali, ale táta nařídil tahle prkna nechat být, pro¬tože je to památka na Mateusze.“

„Vyřezal jsem to kapesním nožem, když jsem odjížděl,“ Schenk je dojatý, když vy¬pravuje o Ochodze. „S Józefem jsme byli pokrevní bratři. Řízli jsme se do zápěstí a přiložili je k sobě jako Indiáni.“ Návrat úderného ženisty Schenka od Varšavy, to je zvláštní příběh. Sepsal ho před pár lety. Z vojáků, s nimiž 1. srpna přijel do Varšavy, zůstali tři. V zimě 1944 utíkali před ruskými tanky a komandy SS, která věšela dezertéry na stromech. Hladoví a vy¬čerpaní mířili do Gościeszyna (Godesberg) u Hnězdna, kde měli rozptýlení vojáci určené místo shromáždění.

„Zahodili jsme téměř všechnu výzbroj. Pásy, helmy. Někteří měli zranění, která se snažili skrývat, aby je kolegové neopustili. Ivani sledovali naše stopy ve sněhu. Od¬řízli nám cestu do lesa. Utekli jsme doprostřed zamrzlého jezera. Na led za námi nešli, ale tank střílel na jezero. Kamarád začal odříkávat otčenáš, mluvil pořád tišeji a zmlkl. Zemřel. Když mraky zakryly měsíc, připlazili jsme se ke břehu. Rusové kou¬řili cigarety, plížili jsme se mezi hlídkami. Schovali jsme se v lese, ale v poledne tank znovu vyrazil naším směrem. Už jsem neměl sílu, lehl jsem si v příkopu na kraji lesa. Přes uniformu jsem měl bílou ochrannou kombinézu, podobné nosili Rusové.

Našli mě polští rolníci. ‚Rusák?’ zeptali se. ‚Němec?‘ Kývl jsem hlavou. A pak ten nejvyšší řekl německy: ‚Ubohý chlapče, máš hlad?’ Odtáhli mě do domu. Bál jsem se. ‚Poláci jsou vychytralí, prohnaní a falešní,’ učili mě v armádě. Když do kuchyně vešla dívka s dlouhým nožem, myslel jsem si, že mě podříznou. Rozřízla mi boty, protože mi je nemohli sundat. Měl jsem zlomenou nohu, ruku a spoustu omrzlin. Dali mi tep¬lé mléko. Tak jsem se dostal k bratrům Brzewińským z Ochodzy (už nežijí). Staršímu, Ignacymu, jsem říkal ‚otče’ a Wincentymu ‚strýčku’. Mně říkali Mateusz. Ukrývali mě ve stáji s třemi koňmi – Muckou, Hnědkou a Černochem. Za mrazivých nocí jsem spal nad pařákem na brambory.

Rusům, kteří se objevili ve vesnici, Brzewińští řekli, že jsem těžce nemocný syn, a nemocným se Rusové vyhýbali obloukem. Polské úřady přesvědčili, že se u nich skrývám už půl roku, protože jsem dezertoval z wehrmachtu.

Proč mě zachránili? Nikdy jsem se to nedozvěděl. Možná z lítosti: vypadal jsem jako zmlácené dítě. Kdysi mi řekli, že kvůli černému růženci, který našli na prsou, když ze mě strhávali uniformu.“

BYL BYCH POLÁK

Pamatuju si, jak se místní farář vrátil z koncentračního tábora. Farníci mu vyjeli naproti. ‚Otec’ vzal i mě. Kněz šel, opíral se o hůl, hubený a bledý, v pruhovaném mundúru. Jeli jsme do kostela. Poprvé po dlouhé době jsem uslyšel Tantum Ergo, znělo tak jako doma. Kněz procházel kostelem, zpíval a žehnal. Mně taky. Byl jsem šťastný, plný studu a viny.“ Mateusz odjel z Ochodzy v červnu 1946. Brzewińští mu na cestu dali 200 zlotých, chleba a máslo.

„Provizorní belgická ambasáda byla ve Varšavě. Seděl jsem na schodech před budo¬vou, kterou jsem kdysi dobýval. Lidé bydleli v ruinách sklepů. Jenom tramvaj jezdila přes Vislu na Pragu. Domů jsem se vracel tři měsíce. Přes polská vězení, americký zajatecký tábor v Berlíně. Belgičtí četníci mě vzali do Bruselu na výslech. Belgičané mě nechtěli. Neměl jsem doklady. Každý mohl říct, že je Belgičan.

Manželku jsem poznal po válce. Na belgicko-německé hranici tehdy všichni pašo¬vali. Nesla do Belgie sele, já do Německa kávu. Potkali jsme se v lese, domů jsem se vrátil se seletem.“ Mathias Schenk má tři syny a dceru. 30 let vyráběl v Bruselu tmely na auta a leš¬til karoserie. Tmel Schenk Braun prodával po celé Evropě. Teď firmu vedou syn se zetěm.

Deset let chodil na kajícné poutě do Banneux, kde se Panna Maria zjevila malé holčičce. V 80. letech organizoval v Bruselu akce na pomoc Polákům. 32krát vezl do Polska jídlo, oblečení a plenky.

„Byl jsem znovu ve Varšavě. Setkal jsem se s veterány z povstání. Byli milí. Jeden vypravoval, jak 1. srpna ostřeloval poslední německý vlak. V Ochodze jsem už ne¬věděl, kdo jsem – Belgičan, Němec, Mateusz? Ani jsem nevěděl, jestli Belgie ještě existuje. Myslel jsem, že moje rodina nežije. Kdybych od nich v březnu 1946 nedostal zprávu, zůstal bych v Ochodze. A byl bych Polák, tak jako vy.“

Text je úryvkom z knihy Chtěli jsme být svobodní. Příběhy z Varšavského povstání 1944, ktorú editorsky zostavil Maciej Ruczaj. Reportáž pôvodne vyšla v roku 2004 v denníku Gazeta Wyborcza.