Ruská geopolitika a imperialismus

Číslo 1/2015 · Pawel Rojek · Čítanosť článku: 3486
 

V pohľade na Rusko a na jeho miesto vo svete možno pozorovať tri základné koncepty. Prvý vidí Rusko ako súčasť Západu, druhý ako mocnosť Euroázie a tretí ako ostrov medzi východom, západom a orientom. Autor textu, Paweł Rojek, pritom tvrdí, že prezident Putin sa na svet pozerá inak ako jeho údajný ideológ Dugin.

Rusko se nachází mezi Západem a Východem. Toto dvojznačné postavení vyvolává neustálé spory o jeho identitu. Jedni tvrdí, že Rusko patří k Západu, druzí, že patří k Východu, a ještě jiní, že přísně vzato nepatří tam ani tam, ale že tvoří určitý odlišný celek. Tento spor se v Rusku objevil v devatenáctém století a vedl ke vzniku dvou výrazných směrů v ruské kultuře – západnictví a slavjanofilství. Západníci uvažovali, že Rusko je – nebo spíše má být – přirozenou součástí západní civilizace, slavjanofilové naproti tomu zdůrazňovali svébytnost ruské kultury, opírající se o východní křesťanství a o slovanskou kulturu. Ve dvacátém století se ještě objevili eurasianisté, kteří kladli důraz na asijskou součást ruské duše, již západníci i slavjanofilové přehlíželi. Tyto spory vedly ke vzniku tří hlavních představ o Rusku: o Rusku jako Západu, o Rusku jako Eurasii a o Rusku jako Ostrovu. Poslední představa se od obou předchozích liší a tvoří základ ruského myšlení o sobě i o světě.

Chci zde krátce nastínit hlavní směry ruského geopolitického myšlení a prozkoumat jejich imperiální potenciál. Nejde o snadný úkol, neboť v Rusku probíhají velice živé diskuse a objevuje se v nich mnoho rozličných stanovisek. Geopolitika se tam neočekávaně stala oblastí, v níž se řeší fundamentální otázky týkající se původu národů, smyslu dějin a posledního cíle lidstva. A i když v současném Rusku působí i akademičtější směry, tato geopolitika má mnohem více společného s filosofií dějin, se sociálním myšlením a s náboženstvím než s ekonomií, geografií nebo s politologií. Pokusím se tento propletenec názorů systematicky uspořádat s odvoláním na výše zmíněné tři obrazy Ruska jako Západu, jako Eurasie a jako Ostrova.

Představě Ruska jako součásti Západu odpovídá atlantismus. Rusové dnes tímto způsobem definují ideu, podle které se Rusko musí modernizovat podle západních vzorů a se Západem uskutečňovat společnou zahraniční politiku. Tento směr představuje spíše negativní výchozí bod, neboť v současné ruské diskusi nachází překvapivě málo stoupenců. Myšlence Ruska jako Eurasie odpovídá eurasianismus, v současnosti spíše neoeurasianismus. Rusko je podle něj v podstatě asijskou zemí, která musí spojenecky spolupracovat se zeměmi jako Čína, Írán nebo Indie. A konečně mimořádně vlivnému pojetí Ruska coby Ostrova odpovídá idea Ruska jako odlišné civilizace s programem pragmatického navazování kontaktů jak se Západem, tak s Východem. Navrhuji označovat tento ostrovní směr jako insularismus. Tyto tři ideje Ruska lze snadno odhalit v současné ruské politice. Liberální opozice má obyčejně blízko k ideji Ruska jako Západu, radikální opozice k ideji Eurasie, zatímco vládní strana vyhlašuje program blížící se k představě Ruska jako Ostrova. Navíc se zdá, že lze pozorovat určitý vývoj u hlavního ideového směru. Na počátku devadesátých let došlo za vlády Borise Jelcina k rozkvětu okcidentalismu, později ruskou oficiální zahraniční politiku krátkodobě ovládly eurasianistické myšlenky Jevgenije Primakova a ještě později se v Rusku stabilizoval umírněný insularismus Vladimira Putina.

Atlantismus

Ruský atlantismus stručně řečeno vyjadřuje uznání Ruska za součást Západu. Jeho povinností proto je utvářet své instituce podle vzoru západních zemí a vést se Západem společnou mezinárodní politiku. Rusko je součástí západní civilizace, protože má stejné kořeny, vyznává tytéž hodnoty a mělo se Západem společné dějiny. Stejně jako Západ bylo utvářeno křesťanstvím, stejně jako Západ přijímá demokratické a liberální hodnoty, se Západem je koneckonců po staletí pojily různé kulturní, ekonomické a politické svazky. Vzhledem k těmto skutečnostem musí Rusko překonat své civilizační zpoždění, vyplývající historicky z tatarského jha a také z komunismu, a zavádět reformy, jejichž cílem je učinit zemi podobnou těm západním. Společenství hodnot a zájmů se Západem má také určovat zaměření ruské zahraniční politiky. Cílem Ruska má být získání vlastního místa ve společenství západních zemí, aniž by rezignovalo na vlastní sílu, ale zároveň nesmí usilovat o obnovu někdejšího impéria.

Myšlenka Ruska jako Západu má v ruském společenském a politickém myšlení dlouhou tradici. Atlantisté z devadesátých let se mohli evidentně odvolávat na odkaz Petra I., který Rusko k Západu nasměroval jako první. Rozdíl mohl spočívat pouze v tom, že Petr nezakrýval, že tím uskutečňuje revoluci, zatímco současní atlantisté jsou přesvědčeni, že tímto způsobem naplňují nejvlastnější povahu ruské duše. Zdrojem ideje Ruska jako Západu je samozřejmě také ruské západnictví z devatenáctého století, jež považovalo Rusko za zemi, která se má oprostit od svých zvláštností a následovat západní řešení. Atlantisté se také mohli odvolávat na předrevoluční tradici ruského liberalismu Borise Čičerina a Pavla Miljukova, násilně přerušenou bolševickým převratem.

Myšlenka Ruska jako Západu tvořila základ programu reforem zaváděných nejprve v Sovětském svazu na konci osmdesátých let a potom v Rusku v devadesátých letech. Vědomými a rozhodnými atlantisty byli Michail Gorbačov a Eduard Ševardnadze, ale i Boris Jelcin, Andrej Kozyrev či Jegor Gajdar. První generace prozápadních reformátorů formulovala cíle, které se dnes jeví jako poněkud vyfantazírované. Zcela vážně u nich převládalo přesvědčení, že by Rusko mohlo vstoupit do Evropské unie a do NATO, byla řeč o „Velké Evropě“ a o „Evropském domě“. Počítalo se s tím, že podpora Západu pomůže Rusku překonat ekonomické problémy, což otevře cestu k trvalé demokratizaci a ke změně kulturní orientace celé země.

V současnosti je jedním z hlavních stoupenců atlantismu Dmitrij Trenin, ředitel moskevské pobočky Carnegieho centra. V roce 2001 vydal odbornou práci Konec Eurasie, v níž předložil argumenty pro západní geopolitickou volbu Ruska. Jeho argumentace měla dvě charakteristické vlastnosti. Za prvé, byla velmi pragmatická. Trenin se na rozdíl od atlantistů raných devadesátých let neodvolával na idealistické teze o kulturním společenství a hodnotách, ale předložil realistické geopolitické úvahy, v nichž jde o ruské zájmy. Rusko je příliš slabé na to, aby bylo soběstačné, a má-li s někým spolupracovat, bude lepší spolupracovat se Západem než s Čínou.

Za druhé, prozápadní volba měla podle Trenina představovat prostředek zajišťující, že si Rusko udrží statut mocnosti. Spolupráce se Západem nebyla chápána jako rezignace na vlastní subjektivitu, ale jako způsob, jakým měla být tato subjektivita posílena. Jak jsme se již zmínili, Treninova kniha představovala v podstatě rozpracovanou argumentaci proti eurasianistickému projektu formulovanému Alexandrem Duginem. Jeden z komentátorů s podivením konstatoval, že cíle jednoho i druhého se od sebe až tak zásadně neliší a že oba autoři se neshodují pouze v tom, jakými prostředky a jak rychle je třeba těchto cílů dosáhnout. Tento názor je rozhodně přehnaný, neboť Dugin je přesvědčeným ruským imperialistou. Velice dobře se v něm ovšem zrcadlí překvapení, s nímž byl způsob Treninovy prozápadní argumentace přijímán na Západě.

A třebaže je vize Ruska jako země blízké Západu mezi Rusy dosud populární, atlantismus jako geopolitický směr ztratil téměř zcela na významu. Zkompromitoval jej neúspěch programu reforem z počátku devadesátých let i fiasko tehdejší zahraniční politiky. Neúspěchy, z nichž byl viněn západní svět, vedly k zásadní a nejvýraznější trvalé změně v ruském myšlení o místě Ruska ve světě. Patnáct let po zahájení transformace uveřejnil Dmitrij Trenin v časopise Foreign Affairs text s výmluvným názvem „Rusko opouští Západ“. Píše v něm: „Donedávna Rusko sebe samo vnímalo jako planetu Pluto západního slunečního systému – velice vzdálenou od středu, tvořící však jeho součást. Nyní ovšem Rusko tuto oběžnou dráhu opustilo. Ruští představitelé upustili od snahy stát se součástí Západu a začali vytvářet svou vlastní sluneční soustavu soustředěnou kolem Moskvy.“ Trenin přitom poznamenává, že „Západ musí na této změně ruské zahraniční politiky cítit svůj částečný díl viny“. Za prvé, na počátku devadesátých let nedokázaly západní země navázat s Ruskem takové vztahy, které by dostatečně braly v úvahu jeho ambice na partnerství. Rusko se totiž nechtělo a ani nemohlo účastnit procesu transformace se stejnými právy jako bývalé sovětské republiky. Za druhé, po útocích z 11. září 2001 Spojené státy odmítly ruský návrh partnerství v boji s mezinárodním terorismem. Rusko si uvědomilo, že je příliš malé na to, aby řídilo svět, ale zároveň příliš velké na to, aby si mohlo najít přátele. V souvislosti s tím se spustil proces revize předpokladů, z nichž vycházela dosavadní ruská zahraniční politika. Myšlenku Ruska jako Západu nejdříve nahradila radikální představa Ruska jako Eurasie, která předpokládala sbližování s Čínou, a po ní přišla umírněnější vize Ruska jako Ostrova, který se všemi praktikuje pragmatickou politiku.

Eurasianismus

Rusko je z převažující části asijskou zemí. Sedmdesát pět procent jeho celkové rozlohy se nachází v Asii a sedmdesát jedna procent jeho obyvatel vnímá jeho kulturní odlišnost od Západu. Okcidentalisté chápou tato fakta jako výzvu, neboť jejich cílem je asiatského molocha poevropštit. Eurasianisté chápou zmíněné skutečnosti spíš jako důkaz toho, že Rusko jednoduše není evropskou zemí a že vhledem k tomu nemá následovat Západ, ale má jít svou vlastní asijskou cestou. To, co okcidentalisté interpretují jako deformaci západní identity Ruska, eurasianisté chápou jako výraz jeho skutečné východní přirozenosti. Rusko se musí zbavit letitého západního jha a hrdě se ujmout dědictví Zlaté hordy a Sovětského svazu. Jeho cílem musí být pěstování vlastní východní identity, politická i ekonomická integrace území Eurasie a spolupráce s ostatními asijskými mocnostmi. Dnes je eurasianismus v ruské společnosti nepochybně nejpůvodnější, nejznámější a patrně i nejvlivnější koncepcí ruské geopolitiky.

Eurasianismus představuje relativně nový způsob ruského myšlení. Spor mezi západníky a slavjanofily vzněcoval emoce už v první polovině devatenáctého století, ale eurasianisté se v dějinách ruského myšlení objevili teprve ve dvacátých letech dvacátého století. I když slavjanofilové zdůrazňovali odlišnost ruské kultury, spojovali ji spíše s dědictvím východního křesťanství a se Slovanstvem, ne s mongolskými nájezdy. Eurasianisté měli blíže k myšlenkám výstředního ruského myslitele Konstantina Leontěva, jenž nešetřil chválou na adresu východních despocií a asijských prvků, které se – podle jeho názoru – uchovaly v ruském byzantinismu. Podle eurasianistů však Rusko nemělo být dědicem Byzance, ale především mongolské říše.

Eurasianismus původně představoval radikální odpověď bílých emigrantů na bolševickou revoluci. V roce 1921 se v Sofii setkalo několik výjimečně nadaných a mimořádně vzdělaných mladých mužů z významných ruských rodin, kteří v důsledku revoluce přišli o všechno: o rodinu, o vlast i o perspektivu kariéry. Nejstarší z nich, třicetiletý kníže Nikolaj Trubeckoj, syn rektora moskevské univerzity, se měl v budoucnosti stát vynikajícím filologem a tvůrcem strukturalismu. Pjotr Savickij byl ekonom a geograf. Pjotr Suvčinskij byl muzikolog a historik umění, z Georgije Florovského se stal významný pravoslavný teolog. Později se k nim připojili mezi jinými také Georgij Vernadskij, syn velkého vědce Vladimira Vernadského, později známý historik, který po léta přednášel na Yaleově univerzitě, nebo filosof Lev Karsavin, příbuzný Alexeje Chomjakova a syn moskevského baletního mistra Platona Karsavina. S hnutím byl po určitou dobu spojen také Alexandr Koževnikov neboli Alexandre Kojève, jeden z nejvýznačnějších filosofů dvacátého století. Tito mladí lidé předložili tváří v tvář historické katastrofě heroickou a pozitivní odpověď na bolševismus. Ruská revoluce byla uznána za spontánní výraz odporu Rusů vůči pokusům o pozápadnění Ruska a Sovětský svaz za eurasijské impérium, které si ještě není vědomo svých imperiálních cílů. Emigranti schvalovali celou řadu prvků sovětské politiky, především intenzivní industrializaci, systém sovětů a nadvládu strany. Posláním eurasianistů mělo být završení bolševické revoluce tím, že jí bude dodán odpovídající směr. Komunistická strana se měla přeměnit v elitu nového impéria. Jeho základ nemělo tvořit pravoslaví, ani panslavismus. Ani nacionalismus, jak tomu bylo v dobách carství, ale ani komunistická ideologie jako v Sovětském svazu. Premisou legitimizující moc mělo být eurasijské historicko-geografické společenství. Společné sdílení jednoho a téhož eurasijského prostoru národy Ruska a později národy Sovětského svazu totiž vedlo ke vzniku multikonfesního, multietnického a mnohonárodnostního společenství, které mělo být uspořádáno v rámci jednoho silného impéria. Základem impéria měl být společný prostor tvořící společné dějiny, kulturu i mravy. Eurasijské impérium mělo sjednocovat Slovany i karelské, kavkazské a mongolské národy, neboť všechny spojovalo společné geografické prostředí. Eurasie byla chápána jako prostor sousedící na západě s Evropou a na jihu s Íránem a s Čínou, který se v podstatě více méně překrýval s územím Sovětského svazu. Tento prostor vlastně odpovídá heartlandu vymezenému americkým geopolitikem Halfordem Mackinderem, jehož ovládání mělo zajišťovat nadvládu nad celým světem.

Myšlenky eurasianistů získaly během několika let mezi ruskými emigranty obrovskou popularitu. Jevily se jako slibné východisko z beznaděje a iluzí bílých exulantů. Objevilo se mnoho prací odůvodňujících jejich vizi, bylo uspořádáno několik spektakulárních kongresů a vznikly strany, které měly tyto cíle uskutečnit. Krátce nato však došlo v eurasianistickém hnutí k rozkolu vyvolanému nepochybně sovětskými tajnými službami. Emigrantské hnutí, rozhádané a rozdělené, postupně ztrácelo význam. Savickij a Karsavin se po válce ocitli v sovětské sféře vlivu a na mnoho let skončili v lágrech.

Eurasianistické myšlenky se nicméně ukázaly jako velice životné po rozpadu Sovětského svazu. Existují signály o tom, že se sovětští armádní představitelé a šéfové tajných služeb zabývali myšlením eurasianistů už dlouho před perestrojkou. V Sovětském svazu podobné myšlenky zformuloval historik Lev Gumiljov, syn básnířky Anny Achmatovové a básníka Nikolaje Gumiljova, po dlouhá léta vězněný v lágrech. Zabýval se především dějinami stepních národů a vypracoval zvláštní koncepci etnogeneze, která má znepokojivě blízko k myšlenkám New Age. Podle jeho názoru etnosy, jež jsou přirozeným výtvorem zeměpisně-krajinných podmínek, prožívají vývojové cykly podmíněné mimo jiné vlivem kosmické energie absorbované biosférou. Metodou, jak udržet životaschopnost ruského super-etnosu, měla být péče o přírodní prostředí. Gumiljov krátce před smrtí v roce 1992 v jednom rozhovoru prohlásil: „Bude-li Rusko zachráněno, potom pouze jako eurasijská mocnost.“ Dnes je jedním z nejčtenějších ruských historiků, jeho práce jsou v poslední době vydávány ve formě audioknih. Eurasijská univerzita v kazašské Astaně nese od roku 1996 jeho jméno.

Současné obrození eurasianismu, nebo spíše vznik neoeurasianismu, je však spojeno především s působením Alexandra Dugina, neobyčejného excentrika, okultisty, filosofa, historika, neúnavného vydavatele a organizátora, integrálního tradicionalisty, revolučního konzervativce a národního bolševika, jenž ještě nedávno přednášel na Státní moskevské univerzitě Michaila Lomonosova. Dugin tradiční eurasianismus doplnil Mackinderovým dělením na talassokracii a tellurokracii, které rozvinul německý filosof politiky Carl Schmitt ve své slavné práci Planetární napětí mezi Východem a Západem a protiklad Pevniny a Moře z roku 1959. Už Thúkydidés si všiml, že země obklopené mořem se v mnoha ohledech liší od pevninských mocností. Klasickým příkladem takových států byly Sparta a Athény. Athény čerpaly svou sílu z obchodu a řemesel, Sparta z tradičního rolnictví. Z geografických a ekonomických rozdílů vyplývaly i rozdíly politické a kulturní. Athény byly otevřenou demokracií cenící si individuální svobody, Sparta naproti tomu kolektivistickou a konzervativní oligarchií. Toto schéma se mělo opakovat po celé dějiny a jeho posledním příkladem byla rivalita mezi přímořskými Spojenými státy a pevninským Sovětským svazem. Tento boj trvá podnes. Kulturní hodnoty spojené s Pevninou jsou ohrožovány ideály Moře. Boj za obnovení eurasijského impéria je tak bojem o duchovní tvářnost celého světa, který má dokonce eschatologický význam. Tímto způsobem se u Dugina prolínají ideje s prostorem a misionismus klasických eurasianistů se proměňuje v neoeurasianistický mesianismus. Dugin v řadě publikací vypracoval detaily geopolitické strategie Ruska. Nejobecněji vzato, Rusko musí z Eurasie vytlačit atlantické vlivy, a to lze uskutečnit pouze na základě spojenectví s Íránem na jihu, s Japonskem na východě a s Německem nebo Francií na západě. Podmínkou tohoto eurasijského příměří je rozdělení oblasti nacházející se mezi Německem a Ruskem, do níž patří mimo jiné Polsko, Bělorusko a Ukrajina. V poslední době se Dugin zabýval více filosofickými otázkami a předložil novátorské odůvodnění eurasianismu. Podobně jako byl subjektem politické teorie liberalismu jedinec, subjektem komunismu třída a subjektem nacismu rasa, vychází jeho teorie z Heideggerova Dasein (pobyt, přebývání), z existence radikálně zakořeněné v čase a místě. Právě národy obývající Eurasii společně sdílejí svoje bytí v čase a prostoru, a to z nich činí odpovídající imperiální subjekt.

Duginův neoeurasianismus je patrně nejznámější současnou ruskou geopolitickou teorií. Na jedné straně přitahuje různé podivíny a umělce od legendárního Eduarda Limonova přes performera Vladimira Kotlarova až po režiséra Nikitu Michalkova, na druhé straně existuje řada svědectví o tom, že Duginovy myšlenky se těší velkému zájmu mezi představiteli ruských tajných služeb a vojenského komplexu. Často bývá považován za intelektuálního šarlatána, ale jeho koncepce, zvláště ty z pozdější doby, jsou přijímány velice vážně. Jedna z německých prací analyzujících jeho politickou filosofii čítá 750 stran.

Současný neoeurasianismus má však ještě řadu dalších tváří. Kamaludin Gadžijev přednášející na prestižním MGIMO upozorňuje na to, že v současném eurasianismu nemusí jít o velké stepi Střední Asie, ale o Čínu a o jiné rychle se rozvíjející státy; podobně Nikolaj Nartov rozvíjí pragmatické postuláty spolupráce s asijskými zeměmi. Alexandr Panarin už nemluví ani tak o eurasianismu, ale rovnou o asianismu. Argumentuje tím, že ruská civilizace je v mnoha ohledech bližší čínské než západní civilizaci a že může společně s ní čelit jak Západu, tak i světu islámu. Myšlenky eurasianismu významně ovlivňují podobu ruské zahraniční politiky. Eurasianismus se fakticky stal oficiální ideologií Komunistické strany Ruské federace, jedné z nejsilnějších ruských opozičních stran. Dugin se stal – jak tvrdí Jerzy Pomianowski – „nezpochybnitelným guru celého Zjuganovova bloku“. Tak se po letech naplnil sen prvních eurasianistů. Gennadij Zjuganov je autorem řady prací z oblasti geopolitiky. Eurasianismem byl ovlivněn Jevgenij Primakov, koneckonců původním povoláním orientalista, ministr zahraničních věcí a premiér Ruské federace a podporovatel Duginových aktivit. Uskutečnil zásadní obrat v ruské politice, když navázal dobré vztahy s Čínou a Íránem. Dugin má rovněž vřelé vztahy s prezidentem Kazachstánu, který financuje jeho práce. Jednu z nich dokonce věnoval „eurasijskému poslání Nursultana Nazarbajeva“. Právě Nazarbajev byl jedním z iniciátorů vzniku Eurasijské unie představující největší úspěch eurasianistů.

Insularismus

Koncepce Ruska jako Ostrova je alternativou k atlantismu, který se obrací k Západu, i k eurasianismu zaměřenému na Východ. Oba tyto směry na dlouhou dobu ovládly ruské diskuse o národní identitě a geopolitice, nakonec se však dospělo k názoru, že volba mezi Západem a Asií představuje falešnou alternativu. Rusko, i když je spjato s Evropou i s Asií, není jedno ani druhé. Je zvláštním světem, odlišnou civilizací, která může čerpat z různých pramenů, ale v posledku musí jít vlastní cestou. Rusko je jednoduše Ostrov.

Uznání faktu, že Rusko je odlišnou civilizací, vymezuje přirozené hranice možné expanzi do prostoru její skutečné působnosti. V podstatě to znamená odmítnutí imperialismu. Zároveň však specifičnost Ruska vyžaduje hledání odlišných cest jeho rozvoje a obrany jeho kulturních hodnot před vlivy jak ze Západu, tak z Východu, což vede k umírněnému izolacionismu. Důsledkem výjimečné povahy Ruska je rovněž to, že nezapadá do západních ani východních politických spojeneckých svazků a že vzhledem ke své jedinečné povaze ani nemá s kým vytvářet spojenectví sobě vlastní. Vzhledem k tomu je politickým postulátem insularismu pragmatická zahraniční politika vedená se všemi partnery podle stejných zásad.

Za patrony tohoto vzorce jsou často uznáváni staří slavjanofilové a Nikolaj Danilevskij, autor rozsáhlé práce o mnohosti civilizací, v níž argumentoval tím, že Slované tvoří zvláštní společensko-kulturní typ, který je Rusko povinno bránit. Danilevskij ovšem nemluvil pouze o Rusku, ale o celém Slovanstvu a odůvodňoval expanzionistický panslavismus. Dnes se častěji hovoří o ruské civilizaci, ne o slovanské. V Rusku se objevuje řada prací věnovaných analýze jejích charakteristických vlastností. Politolog Sergej Kiseljov pokračuje ve výzkumech Samuela Huntingtona na ruském terénu a odůvodňuje existenci zvláštní ruské civilizace. Irina Vasilenková má blíže k tradičním úvahám o poslání Ruska, které spatřuje v umožnění dialogu kultur uvnitř slovansko-pravoslavné civilizace.

Nejznámějším představitelem tohoto způsobu uvažování o Rusku byl patrně Alexandr Solženicyn. V brožuře Jak obnovit Rusko, hojně šířené v devadesátých letech, varoval před podléháním vlivu Západu, ale na druhé straně i před pokusy o obnovení Sovětského svazu. Psal: „Nemáme síly udržovat pohraniční území, ekonomické ani duchovní. Nemáme síly na impérium! – a nepotřebujeme je, tak je shoďme ze svých zad, neboť nás tlačí k zemi a vysává a urychluje záhubu. […] Není jen třeba podstoupit rozhodnou volbu: mezi impériem, které přivede do záhuby především nás samotné, a duchovní a fyzickou záchranou právě našeho národa.“ Rusko musí rezignovat na své imperiální ambice, které jsou vražedné pro ně i pro jeho sousedy, a soustředit se na sebe, rozvíjet se duchovně, sociálně i ekonomicky. Solženicyn se velice kriticky vyslovoval k projektům eurasianistů, považoval je za plod nedostatku víry v samostatnou existenci ruského národa. Solženicynovy myšlenky se v ruské společnosti nedočkaly předpokládaného ohlasu. I když byl všeobecně známý a uznávaný a vedl dlouhé rozhovory s Putinem, většina Rusů ho vnímala jako starce odtrženého od reálného života.

Klasikem tohoto přístupu se stal klasický filolog a geopolitik Vadim Cimburskij, který zemřel v roce 2009. V devadesátých letech vytvořil sugestivní metaforu Ruska jako Ostrova. Cimburskij se odvolával na Solženicyna, i když měl výhrady ke způsobu, jakým autor Souostroví Gulag prezentoval své ideje. Svoji koncepci pojmenoval slovem ostrovanství, takže můj návrh označit ji jako insularismus není tak úplně arbitrární. Cimburského koncepce vznikla tváří v tvář politické, společenské a hospodářské katastrofě, k níž – jak se všeobecně soudilo – vedla vláda ruských atlantistů. Cimburskij k ní hledal alternativu, ale byl skeptický k eurasianismu, neboť si uvědomoval, že na území Eurasie není v žádném případě pouze jedna civilizace. Rusko je ostrov obklopený románsko-germánskou, arabsko-íránskou, čínskou a indickou platformou. Po rozpadu Sovětského svazu přestalo být Rusko Ruskem-Eurasií a stalo se Ruskem v Eurasii. Východní Evropa, Balkán, Kavkaz a Střední Asie tvoří velký prstenec oddělující Rusko od těchto civilizačních platforem. Cimburskij dal tomuto prstenci název Velký Limitrof (Velké příhraničí). Argumentoval tím, že je třeba rezignovat na pokusy tuto přirozenou kulturní hranici překračovat. Cílem ruské politiky má být zajištění stability v „geopolitických úžinách“ bezprostředně hraničících s Ruskem, ale v žádném případě jejich integrace. Podle názoru Cimburského má současné Rusko optimální hranice. Rozpad SSSR chápal jako adekvátní odpověď samostatně se organizujícího geopolitického systému na krizi vyvolanou nadměrným růstem a zbytečným se soustřeďováním na Evropu. Psal: „Model Ruska-Ostrova překrývající se zhruba s obrysy Ruské sovětské federativní republiky, který se našim imperialistům i četným kritickým liberálům jeví jako chiméra […], je trvalou, od sedmnáctého století existující alternativou k myšlence rozšiřujícího se Ruska-heartlandu, která, strhována komplexem uchvatitelství Evropy, nakonec přivedla stát na samu hranu ztráty geopolitické identity […]. Rusko se přebudovalo na ostrovní model, a vyšlo tak ze slepé uličky, do níž je přivedl krajní kontinentalismus.“ Rusko musí rezignovat na imperiální ambice a soustředit se na vlastní rozvoj. Především je třeba, aby začalo kultivovat a rozvíjet svá velká území na východě. Cimburskij dokonce navrhoval učinit hlavním městem země Novosibirsk.

Je překvapující, do jak velké míry odpovídá myšlenka Ruska jako Ostrova běžným představám většiny Rusů. Jak si všiml Włodzimierz Marciniak, „koncepce Vadima Cimburského jsou v masmédiích prezentovány možná stejně často jako názory Alexandra Dugina, ale vize Ruska jako Ostrova uvnitř pevniny obklopeného nepřáteli je stavu mysli běžných Rusů mnohem bližší než příliš vyspekulovaný eurasianismus kočovných říší heartlandu“. Rusové se necítí být plně Evropany, uvědomují si totiž svoji kulturní odlišnost, ale ani zdaleka se necítí být Asiaty, na které se dívají s pocitem cizosti. Rusové jsou tak přirozenými insularisty, aniž si toho jsou vědomi.

Z Cimburského se nestal populární autor, ale jeho myšlenky hluboce ovlivnily ruské geopolitické myšlení i politickou praxi. Koncepci Ruska jako Ostrova popularizoval kromě jiných Michail Iljin, vlivný vysokoškolský pedagog z MGIMO a šéfredaktor časopisu Polis. Na Cimburského koncepce se v poslední době odvolává také atlantista Dmitrij Trenin, který ho považuje za „jednoho z nejoriginálnějších a nejhlubších současných ruských myslitelů“. Jeho myšlenky široce propaguje také ruská pravoslavná církev v čele s patriarchou Kirillem. Především však převládá názor, že Cimburského koncepce ustanovila způsob myšlení značné části současné ruské politické elity.

Jerzy Pomianowski přinesl v knize Ruský měsíc na háčku zajímavou zprávu o hledání postimperiálních proudů a pohybů v Rusku devadesátých let. Nejprve je viděl především u svého milovaného Solženicyna nebo u někdejších disidentů jako Sergej Kovaljov nebo Grigorij Javlinskij, potom je hledal u historiků, sociologů a ekonomů jako Michail Gefler, Igor Klamkin nebo Leonid Gordon, ale nakonec je odhalil u nacionalistů a představitelů armády, jako byl například tehdy mimořádně populární generál Lebeď, kteří od počátku vzbuzovali jeho nedůvěru. Generál Lebeď, i když se neodříkal laciného populismu, však v článku „Soumrak impéria neboli Obrození Ruska“ odůvodňoval velice tvrdými slovy vojáka nutnost rezignovat na imperiální ambice a soustředit se na vnitřní rozvoj země. „Lebeď nehlásá své názory proto, aby nám dělal pomyšlení. Dělá to v zájmu Ruska a zajímá ho pouze Rusko. Vypadá jako hrubián, vojácký samorost, a sám o sobě tvrdí, že je nacionalista. Ale pozor! Je to pragmatický nacionalista.“ Pomianowského svědectví ukazuje, že mezi politiky stavějícími se nepříznivě vůči Západu je třeba umět odlišovat ty, kteří pomýšlejí na obnovu ruského impéria, od těch, kteří takovou představu považují za nebezpečnou. Ti první, a stejně tak i ti druzí, mohou působit dojmem neurvalých hrubiánů, ale nejde o to se s nimi družit, je třeba mezi nimi hledat žádoucí národní alternativu k expanzionistické ideologii.

Mnoho komentátorů má za to, že myšlenka Ruska jako Ostrova představuje klíč k pochopení politiky Vladimira Putina. Specialista na ruskou geopolitiku Jakub Potulski, jenž přednáší na Gdaňské univerzitě, v knize Současné směry ruského geopolitického myšlení (2010) píše: „Právě představa Ruska jako Ostrova a zvláštního světa se stala základem pro vytváření pragmatického směru ruské zahraniční politiky poté, co se k moci dostal Vladimir Putin. […] Metafora Ruska jako Ostrova, kterou přednesl Cimburskij, se ukázala jako přitažlivý podklad a odůvodnění přijatých a uskutečňovaných rozhodnutí.“ Ruské politické elity spojené s Putinem začaly praktikovat zahraniční politiku, která měla představovat střední cestu mezi atlantismem a eurasianismem. Ústup od atlantismu souvisel se zdůrazňováním odlišnosti Ruska od Západu, zatímco opuštění eurasianismu s odmítnutím imperiální rétoriky. Výsledkem této nové definice cílů byl umírněný izolacionismus a pragmatismus. „Za vlády Vladimira Putina došlo k revizi ruské zahraniční politiky, která se stala více pragmatickou a zaměřila se více na řešení vnitřních problémů. Odložila se imperiální rétorika a upustilo se i od podpory nereálných cílů zahraniční politiky ve prospěch obnovení silného státu, a to především cestou rekonstrukce a rozvoje jeho ekonomického potenciálu jako nejúčinnějšího prostředku, který Ruské federaci zajišťoval navrácení statutu světové supervelmoci. […] Cílem tak není vnější expanze, jak tomu bylo v minulosti, ale soustředěnost dovnitř.“ Manifestem tohoto postoje se už předtím stal programový článek Vladimira Putina Rusko v dotyku tisíciletí. Marcel van Herpen jej vnímá „jako jednu z nejpropracovanějších součástí Putinovy ideologie“. Tyto myšlenky následovně rozvíjeli ideologové spjatí s Kremlem, především Vladislav Surkov, ale také Gleb Pavlovskij.

Zvláštní charakteristikou Putinovy „ostrovní“ doktríny byla soustředěnost na myšlenku suverenity. V Putinově bezprostředním okolí došlo ke zformulování koncepce suverénní demokracie, jež vycházela z předpokladu, že Rusko má právo přizpůsobit západní pojmy a instituce vlastnímu kulturnímu kontextu. A navíc, jak zněl argument, Rusko se musí soustředit na obranu svého duchovního dědictví, národního majetku a přírodních surovin, které jsou ohroženy procesem globalizace a nepřátelskými aktivitami mezinárodního kapitálu. Jiným výrazem nové Putinovy ideologie byla formulace koncepce Ruska jako „normální velmoci“. Andrej Cygankov v roce 2007 napsal: „Ruský prezident je přesvědčen, že jeho země je ‚normálním‘ evropským národem, který je prost ‚imperiálních ambicí‘. Zároveň však tvrdí, že ‚Rusko může přetrvat a rozvíjet se v současných hranicích pouze tehdy, zůstane-li velkou mocností‘. […] Pojem ‚normální‘ odpovídá podpoře okcidentalistů, naproti tomu pojem ‚velmoc‘ se kulturně pojí s historickou perspektivou eurasianistů.“

„Suverénní demokracie“ a „normální velmoc“ by tak měly být výsledkem dialektické syntézy atlantismu s eurasianismem. Putinismus se tímto způsobem nečekaně jeví jako pragmatický bod ruské rovnováhy a nikoli jako imperiální ideologie. To samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že Putin může být stejně odpudivým hrubiánem a násilníkem jako generál Lebeď.

Nedá se popřít, že insularismus je pro ruskou elitu velice výhodnou ideologií. Existuje řada důvodů si myslet, že ruská elita má zájem především na udržení dosavadního stavu, který jí zaručuje čerpání zisků plynoucích z kontroly obchodu se surovinami. Atlantismus předpokládající spolupráci se Západem a demokratizaci a uvolnění trhu by ohrožoval její zájmy, neboť by vyžadoval připuštění svobodné konkurence, na niž tato elita není připravena. Eurasianismus, který předpokládá opozici vůči Západu, by jí na jedné straně hrozil obtížemi v obchodu s Evropou, na druhé straně by vyžadoval vynaložení zbývajících zásob, které má pod svou kontrolou, na rozvoj ruské expanzionistické politiky. Z těchto důvodů zájmům vládnoucí třídy nejlépe odpovídá právě ochrana státních zájmů, jež jsou identické s jejími vlastními, nebo navazování pragmatických vztahů v mezinárodní politice. Tímto způsobem představa Ruska-Ostrova, hluboce zakořeněná v ruské mentalitě, získává rovněž silnou podporu ve struktuře systému Ruské federace.

Imperiální potenciál

Nyní bych si chtěl krátce všimnout imperiálního potenciálu uvedených směrů ruského geopolitického myšlení. Které z nich mohou tvořit základ pro ruskou expanzi a jak daleko mohou sahat? Odpověď na tuto otázku je klíčová pro řešení nastíněné fundamentální otázky, je-li Rusko obnovujícím se impériem nebo impériem upadajícím.

Atlantismus tu nepůsobí žádný problém. Tato koncepce může sloužit nanejvýš k obraně územní integrity Ruské federace, nelze však na ní budovat žádný imperiální projekt. Neznamená to, že se v souvislosti s ní nehovoří o integraci bývalých sovětských republik v bezprostředním okolí Ruska, ale tato integrace není chápána jako nástroj imperiální politiky.

Jinak je tomu u eurasianismu. Původně tvořila tato koncepce východisko k odůvodnění ruské svrchovanosti nad územím, které se více méně překrývá s územím bývalého Sovětského svazu. Eurasianismus měl v této funkci nahradit komunistickou ideologii. Koncepce geografické jednoty Eurasie téměř ideálně odpovídala hranicím sovětského Ruska. Podle Savického měla západní hranice Eurasie probíhat v místě předválečné polsko-sovětské hranice. Finsko, baltské země a Polsko v rižských hranicích byly považovány za část Evropy. Poněkud jinak načrtával tuto hranici Trubeckoj, podle něhož byla Halič přirozeným prodloužením Eurasie, do níž rovněž patřily země jižních Slovanů. Trubeckoj přivítal zprávu o porážce bolševiků u Varšavy s radostí, neboť se obával, že by v případě vítězství zapomněli na své dědictví. V oficiálních programových dokumentech eurasianistů z let 1926–1928 probíhala hranice Eurasie po linii Němen – Bug – San až k ústí Dunaje do Černého moře a odpovídala více méně poválečným hranicím SSSR. Eurasianistická definice by mohla stanovit podklad pro expanzi pouze v rámci přirozených geografických hranic Eurasie. Z hlediska Sovětského svazu by tak měl projekt eurasianistů izolacionistický charakter, vylučoval by totiž další rozšiřování impéria mimo jeho hranice. Navrhuji označit tento druh eurasianismu jako eurasianismus izolacionistický.

Od počátku však v eurasianismu působil také druhý směr, jenž vedl k ambicióznějšímu imperiálnímu vzorci, který zahrnuje bezmála celý svět. Rusko podle něj mělo stanout v čele celosvětové reakce tradičních geografických společenství proti dominanci Západu, která je ohrožovala. Tento směr můžeme nazvat eurasianismem expanzionistickým. Prvky eurasijského misionismu se objevují už v knize Nikolaje Trubeckého Evropa a lidstvo vydané v roce 1920 a v současných verzích eurasianismu zřetelně převládají. Na dvojí charakter této ideje zřetelně poukazovala Iwona Massakaová ve své práci o eurasianismu. „Všechny verze eurasijského programu kompletního uzavírání se před vnějšími vlivy obsahují zrno expanzionismu. Nejde totiž o to, aby se ruská (eurasijská) civilizace izolovala jako pro nikoho nepoužitelný unikát, ale aby ji, v izolaci vyléčenou z atlantismu (europeismu), bylo možné předat světu. Zdá se, že čím je varianta eurasijské ideologie mladší, tím dále se důraz z izolacionismu přesouvá na expanzionismus.“ Vize vykreslované neoeurasianismem jsou skutečně imponující. Gennadij Molokanov vyvodil z Gumiljovových teorií závěr, že Rusové stabilizují biosféru a že tímto způsobem plní klíčovou roli, pokud jde o přetrvání lidstva. Podle Duginovy teorie se Rusko, jež zvedne rukavici hozenou světu Západem, posléze stane průvodcem lidstva a obráncem tradičních hodnot v celém světě. Ruští eurasianisté vystupující na obranu civilizace Pevniny sjednocují – stejným způsobem jako předtím sovětští komunisté – všechny její představitele na celém světě. Eurasijská internacionála má planetární poslání vysvobodit heartland z americké nadvlády, a zajistit tak multipolární mezinárodní řád. Teorie, která začínala postulátem obrany lokálního kulturního dědictví, tak končí všezahrnující univerzalistickou teorií imperiální expanze.

Jaké je místo zaujímá v tomto novém eurasianistickém projektu Polsko? Dugin nám předkládá nečekaně velkodušný návrh. Polsko se v žádném případě nemusí přidružovat k eurasijskému impériu. Jak jsem již uvedl výše, naše současná východní hranice více méně odpovídá přirozené hranici Eurasie. Případné úpravy by se týkaly nanejvýš Bělověžského pralesa a kousku západní Ukrajiny. Polsko však nemůže zůstat samostatné. Nerozhodne-li se pro spojení s Ruskem, musí se rozhodnout pro spojení s Německem. Duginovi jde o to, aby ve východní Evropě nevznikla sféra oddělující Německo od Ruska, která by podléhala americkým vlivům. Eurasijská říše totiž nemusí mít suchozemskou hranici s atlantickým světem. Právě nutnost udržovat takovouto hranici přivedla Sovětský svaz k pádu. Jestliže Rusko nedokáže ovládnout celý kontinent, a vše nasvědčuje tomu, že nedokáže, bude muset udělat vše pro to, aby Eurasie na západě hraničila se spřáteleným blokem vedeným Německem. Polsko se tak musí rozhodnout pro vstup do ruské nebo německé sféry zájmů, v opačném případě na ně čeká tentýž osud jako obvykle. „Středoevropská civilizace je příliš slabá na to, aby vydržela napětí mezi Východem a Západem. Země tohoto regionu se musejí jasně rozhodnout: buďto tam, nebo tam. Polsko-litevská civilizace se nedokázala nebo nemohla jasně vyslovit, proto musela zmizet. Je to samozřejmě dramatická situace.“ Polsko tak zůstává mimo sféru bezprostředního zájmu Ruska v izolacionistickém eurasijském projektu, naproti tomu v expanzionistickém eurasijském projektu se v ní zprostředkovaně ocitá spojenectvím s Německem. V případě pokusu vést samostatnou politiku by Polsko muselo být podřízeno Německu či Rusku a stát se kondominiem jednoho nebo druhého, anebo by muselo být „rozzáborováno“.

Insularismus může mít různé politické důsledky. Cimburskij uvažoval, že se hranice současného Ruska v podstatě překrývají s ruskou kulturní platformou. Je však možné souhlasit s myšlenkou Ruska jako Ostrova, ale jeho hranice narýsovat jinak. Například Alexandr Solženicyn do něj zahrnoval celé Bělorusko a Ukrajinu a patriarcha Kirill je přesvědčen, že zahrnuje také Moldávii a Kazachstán. Současnou politiku ruských vlád lze tedy chápat jako bolestné vytyčování hranic ruského etnicko-kulturního Ostrova. Jedno je však jisté: onen Ostrov má někde své hranice, a i když se možná zrovna nepřekrývají s hranicemi současné Ruské federace, tak určitě nepřekračují hranice někdejšího Sovětského svazu. A to znamená, že na základě této ideje není možné vytvořit žádný ambicióznější imperiální projekt.

Cimburskij ovšem nepsal jen o Ostrovu, ale i o Velkém Limitrofu (sousedícím pásmu), tj. o prstenci nárazníkových států kolem Ruska. Je pravda, že Cimburskij varoval před pokusy přičlenit tyto státy k Rusku, ale jeho koncepce předpokládá, že se z nich vytvoří privilegovaná sféra ruského vlivu. Integrace států nacházejících se v geopolitických úžinách může být totiž vnímána jako ohrožení Ostrova. Cimburskij považoval barevné revoluce na Ukrajině a v Gruzii právě za narušení sféry Velkého Limitrofu. Rusko by v tomto pojetí mělo právo požadovat od svých sousedů dodržování neutrality. Jinými slovy tato koncepce může vést k požadavku „finlandizace“ nebo, jak se to eufemisticky označuje, „dobrého sousedství“. I když tedy představa Ruska jako Ostrova vylučuje imperialismus, nevylučuje těžko přijatelnou myšlenku „blízkého zahraničí“.

Ukazuje se tak, že tři zde analyzované směry ruského geopolitického myšlení vedou k projektům s odlišnou mírou imperiální angažovanosti. Atlantismus nepřekračuje současné hranice Ruské federace. Insularismus je v zásadě také nepřekračuje, ale přichází s požadavkem vytvořit kolem Ruska nárazníková pásma, která by měla být přinejmenším neutrální. Tradicionalistický izolacionistický eurasianismus je imperiálním projektem střiženým na míru SSSR, zatímco současný expanzionistický eurasianismus žádné hranice nemá.

Zdá se tedy, že plnokrevnou imperiální ideologií může být v dnešním Rusku pouze eurasianismus. Je však třeba mít na paměti, že má velké slabiny, pro které je velice obtížné si eurasijské impérium představit. Tradiční eurasianismus se opírá o geografické společenství. Základem impéria by nemělo být náboženské, národní, rasové ani třídní společenství, ale vazba vytvořená životem ve stejných zeměpisných podmínkách. Jednota vytvářená pomocí stepí je však sotva zachytitelná. Velká ideologie opírající se o třídní společenství se rozpadla ve střetnutí s nacionalismem. A může geografické společenství skutečně konkurovat národním nebo náboženským tužbám? To se mi zdá být velice pochybné.

Ještě větší problém se skrývá v expanzionistickém eurasianismu. Nejde jen o to, že spojenectví tradičních kultur proti Západu má výlučně negativní charakter a spíše by nemohlo – vezmeme-li v úvahu základní kulturní neporovnatelnost – tvořit základ trvalého politického svazku. Jde především o to, že tento projekt v žádném případě nemíní rezignovat na privilegovanost ruského super-etnosu. Dugin touží po maximálním rozšíření vlivu Eurasie, která by měla integrovat národy, jazyky a kultury, ale zároveň chce v budoucím eurasijském impériu zachovat ústřední postavení ruského národa. „Nemáme zájem o kolonizaci jako Angličané, ale vytyčujeme své strategické geopolitické hranice, a to dokonce i bez zvláštní, speciální rusifikace, i když nějaká rusifikace tam být musí.“ A tak tu máme na jedné straně eurasijské impérium, ale na druhé straně se říká, „nějaká rusifikace tam být musí“. Této trhliny si všimla Iwona Massakaová: „Duginovi jde hlavně o ochranu ruského etnosu – zdravého jádra Eurasie, ale chce, aby řešení tohoto problému mělo tolerantní supraetnický eurasijský charakter, a ne tedy charakter otevřeně rasistický, izolacionistický. Vytváří proto teorii, která má eurasijskou fasádu, a vnitřek vůbec není ,globální‘, ale úzce nacionalistický.“

Znovu se ukazuje, že imperiální projekt je podkopáván ruským nacionalismem. Eurasijský prostor totiž nemá být sjednocován nikým jiným než Rusy, neboť právě oni mají tvořit globální pevninské impérium. Komunisté tvořící kádry z národnostně vykořeněných profesionálních revolucionářů měli mnohem lepší imperiální smysl.

Paweł Rojek je poľský filozof a sociológ. Prednáša na Papežskej univerzite Jana Pavla II. v Krakove. Zaoberá sa metafyzikou, filozofiou náboženstva a ruskou filozofiou a kultúrnou antropológiou. Publikovaný text je úryvkom z jeho knihy Przekleństwo impérium: Źródła rosyjskiego zachowania (Kraków 2014), ktorej preklad pod názvom Prokletí impéria: Prameny ruského politického chování vyjde v lete v brnenskom vydavateľstve CDK. Z poľštiny preložil Josef Mlejnek. Text vyšiel pôvodne v revue Kontexty 2/2015.