Impulz Revue Impulz Revue na Facebooku Aktuálne · Archív · Objednávka · Kontakt

Dostojevskij

Číslo 1/2014 · Alain Besançon · Čítanosť článku: 1755
 

Položíme-li některému z Rusů otázku, koho považuje za největšího ruského spisovatele, každý vesměs odpoví, že Puškina: je časově první, kdo vytvořil jazyk a kdo byl také iniciátorem vzdělanosti, jakého Rusko obtížené vlastním barbarstvím očekávalo. Kdybychom položili stejnou otázku někomu ze Západu na počátku minulého století, nejspíš by váhal mezi Tolstým a Dostojevským. V dnešní době by však s velkou pravděpodobností dal hlas Dostojevskému – je to v podstatě jediný ruský spisovatel, který přivodil hlubokou změnu v celé světové literatuře.

Země literatury

V žádné jiné zemi nebyla v devatenáctém století brána literatura s takovou vážností jako v Rusku. Její skvělé počátky za panování Mikuláše I. byly důkazem toho, že Rusko je schopno civilizovanosti, že je v jeho možnostech zaujmout své místo v Evropě. Německý romantismus započal civilizační dílo a k velké hrdosti slavného kritika Bělinského bylo k němu od této chvíle povoláno i Rusko. Spisovatel se navíc cítil povolán nastínit i zvláštní postavení Ruska v Evropě. Podle Bělinského ruský národní duch, narodnosť, tvoří společně s pravoslavím a samoděržavím symbolický rámec, v němž ona bezměrná, dynamická a zatím mlhavě se rýsující říše musí dospět ke své definitivní podobě a ke smyslu svého poslání. Toho si byla moc v Rusku vědoma a z toho důvodu také literaturu favorizovala. Proto zde existovalo velice silné, různorodé a vlivné literární prostředí. Vycházela zde celá řada „tlustých časopisů“ v nákladu srovnatelném s náklady evropských revue. Publikum, tj. část šlechty a intěligencija, bylo dostatečně vzdělané a schopné se nadchnout pro věc. Cenzura byla až na občasné výstřelky vzorově mírná. Žádnému spisovateli nebránila vyslovit vlastní názor. Známí autoři se mohli snadno uživit vlastním perem. Šéfredaktoři časopisů jim poskytovali slušné zálohy a starali se o základní autorská práva. Lid, ano, onen slavný lid, k němuž spisovatelé nepříslušeli, dodával za levný peníz sluhy a kuchařky. Předkapitalistické ekonomiky a předdemokratické režimy zajišťují spisovatelům krásné živobytí. Zatímco Puškin, Turgeněv a Tolstoj náleželi k relativně bohaté staré dobré šlechtě, Dostojevskij se narodil v roce 1821 v mírně inferiorní úřednické společenské vrstvě, která mohla získat urozenost pouze službou. Jeho otec byl ředitelem nemocnice. Nevím, mohl-li se vyjádřit stejně jako jeho kolega z Gogola: „Moji pacienti se uzdravují jako mouchy.“ Mladý Fjodor studoval na vojenské ženijní škole. Od doby Petra Velikého byly základními středisky poevropšťování Ruska vojenské školy. Pro většinu spisovatelů po Dostojevském se těmito středisky staly univerzity. Z armády odešel Dostojevskij krátce po dosažení hodnosti poručíka. Spisovatelské povolání se v něm nedalo potlačit. Už tehdy psal bez oddechu a v necelých pětadvaceti letech dosáhl prvního literárního úspěchu se sentimentálně sociálním románem Chudí lidé. Přirovnávali ho ke Gogolovi!

Mladý Fjodor Michajlovič vášnivě četl. Jeho filosofické a historické vzdělání bylo dost skrovné, ale literární kultura byla u něho mimořádně silná a hluboká, stejná či větší než u kteréhokoliv evropského spisovatele jeho doby. Jeho četba byla typická pro romantickou generaci: Shakespeare, Schiller, Dickens, Rusové, Francouzi. Obdivoval Racina, což u nefrancouzských spisovatelů bývá výjimka. Nepochybně cítil uměleckou spřízněnost s temnými vášněmi racinovských postav. Velice obdivoval Balzaka (kterého překládal) a Huga. Na vlivy Bídníků narazíme nejen ve Zločinu a trestu, ale dokonce i v Bratrech Karamazových. Jiný druh francouzské literatury ho ovlivnil po řemeslné stránce – fejetony ve stylu EugKocka. Tyto fejetony byly v Rusku hojně čteny a typ „tlustých časopisů“, kde se pravidelně objevovaly, nutil fejetonistu Dumasova, Balzakova či Dickensova formátu ovládat umění vkládání nečekaných obratů, brilantních polemických dedukcí, rafinovaných úskoků a odboček, mezních charakteristik v dobrém i ve zlém, a zároveň také umění psát velice rychle a podle potřeby rozvinout text.

Vezmeme-li v úvahu literární charakter Dostojevského jako celek, nebyl v ničem spisovatelem prokletým. Jeho počátky byly šťastné. Počínaje Zločinem a trestem, tj. od roku 1866, se těšil pověsti slavného spisovatele. A jeho sláva stále rostla. Na konci života ho zvolili do Akademie, pravidelně ho přijímal Pobědonoscev, večeřel s velkovévodou Sergejem. Car vyslovil přání, aby jeho synové byli představeni proslulému obránci ruského národa. Vdově po Dostojevském poskytl vysokou penzi. Když v roce 1881 Dostojevskij v šedesáti letech zemřel na rozedmu plic, měl téměř státní pohřeb. Za rakví šlo skoro padesát tisíc lidí, delegace studentů, umělců, spisovatelů, a u hrobu zazněly skvělé promluvy.

Připomínám tuto rovinu slávy proto, abych mohl poskytnout přesnější zhodnocení dramatického pozadí jeho života, které tvoří celou jeho legendu, nikoli však celý jeho příběh.

Náhody – události

Mezi všemi „náhodami“ Dostojevského života se podle mě rýsuje pět událostí, které jeho dílo různým způsobem poznamenaly.

První spočívala v tom, že spisovatelova otce jeho podřízení jednoho krásného dne vyklestili a utloukli, protože s nimi nesnesitelně zacházel. To později nahrálo Freudovi a psychoanalytickým výkladům díla.

Tou druhou je epilepsie, která spisovatele sužovala až do konce života. Její ataky byly časté a výrazné, zejména v krizových situacích. Dostojevskij byl nemocen po celý život. Přesto jeho drobné a neduživé tělo prokazovalo neuvěřitelnou vitalitu, kočičí nezdolnost, a dokázalo snášet mimořádné pracovní nasazení a vypětí.

Třetí událostí je rozsudek smrti, který byl, jak to žádal trestní řád, změněn až na popravišti v trest nucených prací a vojenské služby v hodnosti řadového vojáka. Je to idiotská historie vysvětlitelná pouze politickou panikou, kterou v Rusku vyvolaly francouzské revoluční události z roku 1848.

Dostojevskij navštěvoval tajný kroužek, pro nějž byly typické vágní fourierovské představy. Jeho členové byli hromadně zatčeni v roce 1849. Všichni se navzájem obviňovali a projevovali lítost, jak tomu při většině zatčení podobného druhu bylo až do roku 1917. S výjimkou Dostojevského, který si neměl co vyčítat, neboť byl monarchistou až do morku kostí. Přečetl si však jeden z manifestů Bělinského. Bělinskij byl osvícenec, Aufklärer, osobnost velice silně reformistická. Dostojevskij přijal svůj trest s upřímným srdcem. Káznice byla hodně tvrdá, ale nedá se co do nelidskosti srovnávat s gulagy dvacátého století. Setkal se v ní s Poláky, jimiž opovrhoval, a s ruskými odsouzenci, kteří mu ztělesňovali velikost ruského lidu, a nikdy nepřestal zbožňovat dobrotivého a milosrdného cara. Velice záhy se trestanci a později prostému vojínu Dostojevskému dostávala pozvání ke stolu lepší sibiřské společnosti hladovějící po literatuře a velmi šťastné, že se může setkávat se známým spisovatelem. Prožil zde několik lásek a nakonec se oženil. Po deseti letech odloučenosti se směl vrátit do Petrohradu.

Čtvrtou událostí byla několik let trvající vášnivá náklonnost k velice temperamentní dámě Apolinarii Suslovové. Doprovázela ho při cestách po Evropě a promítla se mu do několika ženských postav: do Agláji v Idiotovi, Lízy v Běsech, Kateřiny Ivanovny v Bratrech Karamazových – vesměs do žen trochu pohodlných, panovačných a „hrdých“.

Pátá událost ho zasáhla takříkajíc shůry ve Wiesbadenu v roce 1861: hrál ruletu, a vyhrál! Štěstí ve hře ho však brzy opustilo a on upadl hodně nízko, natolik, že se několikrát dopustil různých ničemností. Jednoho krásného dne, přesně 28. dubna 1871, se však následkem vnitřního osvícení cítil uzdraven. Nikdy už potom nehrál.

Velkou událostí a štěstím po smrti jeho první (sibiřské) ženy byl ve čtyřiceti letech sňatek se skvělou mladičkou dívkou Annou Grigorjevnou. Vnesla do jeho života pořádek, vyhledávala vhodné bydlení, vedla účetnictví, vyjednávala smlouvy. Měla pro něho pochopení do té míry, že ho sama posílala do kasina, když měl velkou chuť hrát, a následovně sháněla prostředky k tomu, aby napravila fatální pohromu. Její upřímná zbožnost ho přiblížila náboženství. Sama si dala za úkol se vzdělávat a alespoň zčásti se vyrovnat svému geniálnímu manželu. Dala mu čtyři děti, z nichž dvě zemřely, ale díky ní se mu podařilo přemoci smutek. Poslední léta prožil Dostojevskij na venkově u Petrohradu; dobrý manžel, dobrý otec, praktikující pravoslavný farník, pracující od desíti večer do pěti do rána, aby odevzdal včas rukopis, který mu šéfredaktoři netrpělivě rvali z rukou. Jeho vzorná manželka se stala příkladnou vdovou, která se soustředila na poskytování svědectví o svém muži a na správné a přesné vydávání jeho díla.

Patnáct let vrcholné tvorby

Stejně jako u Shakespeara nebo Balzaka netrvalo Dostojevského skutečně tvůrčí období, jeho rozkvět, florum, jak se kdysi říkalo, déle než patnáct let – odehrálo se mezi lety 1864 a 1879. Už předtím toho napsal mnoho, sociálně křesťansky laděné sentimentální a tklivé příběhy někde na rozhraní mezi George Sandovou a Dickensem, které však dnes čteme pouze z toho důvodu, abychom vysledovali první plody jeho talentu. Jeho původnost, jeho vlastní genialita se poprvé zaskvěla ve zvláštní delší povídce Zápisky z podzemí. Nietzsche v ní objevil formulaci resentimentu a René Girard svou teorii mimetické touhy. Zápisky z podzemí jsou zárodečná buňka, z níž vzešly všechny Dostojevského velké romány. K tomu se ještě vrátíme.

Všechny čtyři romány jsme přečetli. Zločinu a trestu dominuje psychologie, Idiotu mystika, Běsům politika, v Bratrech Karamazových se dostává ke slovu ideologie, neboť v nich autor hlásá svoji doktrínu. Nelze opomenout nepodařený román Výrostek, ve kterém se však objevují velké záblesky a v němž stejně jako ve výše uvedených dílech vzájemně prolíná zkoumání lidského srdce s náboženskou reflexí a politicko-metafyzické úvahy o Rusku s výkladem autorových idejí. A nelze přejít mlčením několik skvělých próz jako Něžná nebo Věčný manžel. Všechny jsme přečetli, avšak není jisté, že bychom se do nich začetli znovu. Četba Dostojevského nás vystavuje těžké zkoušce v proudu protikladných emocí, dotýká se našich hlubin. „Kriminálně detektivní struktura Dostojevského románů,“ napsal kritik Vjačeslav Ivanov, „vytváří ve čtenáři dojem, že je účasten dlouho připravovaného procesu, neuvěřitelně složitého a obtížného. Toto všechno musí podstoupit ten, kdo při četbě veleděl největšího z géniů zakouší současně nevýslovnou bolest a hlubokou radost.“ Můžeme o něm stejně jako o Balzakovi říci, že píše ledabyle, ale stejně jako o Balzakovi o něm platí, že jeho styl dokonale odpovídá jeho myšlení a tvoří s jeho uměním jedno tělo. Říká se o něm rovněž, že uvedl do románového žánru tragédii. Určitě by se daly vést přesvědčivé paralely mezi Zločinem a trestem a Oresteiou nebo mezi Běsy a prvním dílem Fausta. Jenom katarze se nedostavuje; při četbě jeho děl jsme na konci víc nemocní než na počátku.

Stejně jako Racinovi a klasické tragédii nečiní Dostojevskému potíž respektovat tři jednoty. Jednotu místa – Petrohrad, město N. v n-ské gubernii –, jednotu děje a jednotu času. První díl Idiota je svého druhu neuvěřitelně propletený černý vaudeville, který se odehrává zběsilým tempem v atmosféře zlého snu a nespavosti, má dvě stě stran a proběhne v jednom jediném dnu. Podobnou koncentraci později použije Proust – matiné u paní de Villeparisis má rovněž dvě stě stránek. Proust, jenž odlišoval „vklad Dostojevského od paní de Sévigné“, se ruskému romanopisci podobá ještě jiným charakteristickým rysem. Nelze hovořit o plagiátu, jde o spřízněnost temperamentu: mám na mysli krutou komičnost, krajně zlomyslnou a kousavou satiru, již nicméně vyvažuje, ne-li překrývá až ostentativní dobrotivost a šlechetnost srdce. Proust je v každém případě zakořeněný ve francouzské tradici, pro kterou je typická stálost povahových rysů: Charlus nebo paní de Verdurin v Hledání ztraceného času jsou na začátku i na konci stejní. Claudel však učinil tento pronikavý postřeh: „Dostojevskij vynalezl polymorfní charakter: chci tím říci, že MoliRacine nebo velcí klasikové vytvořili charaktery v jediném představiteli, zatímco Dostojevskij učinil psychologický objev analogický de Vriesovu objevu spontánní mutace v oblasti biologie […]. Na počátku vidíme darebáka, jak tomu je například ve Zločinu a trestu […], jenž se zcela náhle promění v cosi podobnému andělu […]. Veliký význam Dostojevského spočívá právě v této nepředvídatelnosti a neznámosti lidské přirozenosti. Člověk je sám pro sebe neznámem a nikdy neví, čeho je v reakci na nový podnět, na novou výzvu, schopen.“

Nechci dále pokračovat v literárních rozborech. Nyní se už budu věnovat pouze idejím. Berďajev tvrdil, ne bez důvodu, že Dostojevskij je největším a v určitém smyslu i jediným filosofem Ruska. V každém případě to platí o jeho románech – tam je také třeba ho hledat, ne nikde jinde. Takže Dostojevskij je rovněž spisovatelem idejí. Sám redigoval „tlusté časopisy“, v nichž v hojné míře vykládal své politické a náboženské názory. Potíž je v tom, že lidé mají tendenci číst jeho romány ve světle těchto idejí, což odvádí od jejich hlubokého smyslu. Z Dostojevského se pak dělá myslitel, nebo dokonce prorok. Jsem naopak přesvědčen, že obě roviny je třeba velice přesně odlišovat, neboť Dostojevskij coby myslitel je nepoměrně slabší než Dostojevskij umělec. Proto je nutné si dávat dobrý pozor na to, abychom si do jeho idejí nepromítali příliš živé světlo jeho umění.

Ideje

Hlavní politické ideje Dostojevského se zformovaly velice záhy. Jeho první literární díla jsou plna jímavé pozornosti k chudým lidem, „uraženým a poníženým“, ve stylu francouzského křesťanského socialismu, který tehdy pronikal do Ruska. Po zatčení se Dostojevskij vyznává z víry v monarchii. Tvrdí, že Rusko vždy vděčilo za svou záchranu samoděržaví. Stejně jako za Petra Velikého musejí reformy přijít shora. V káznici „velebí cara“. Nezklamal ho však Alexandr II., který zrušil nevolnictví, zmírnil vojenskou službu a prostřednictvím zemstev zavedl místní self-government, rozšířil vzdělání a reorganizoval soudní systém podle evropského vzoru. Dostojevskij tedy není reakcionář. Jako progresistický monarchista brojí proti byrokracii. Lze jej charakterizovat jako křesťanského a konzervativního narodnika, který se hrozí narůstající moci peněz, chudnutí šlechty, alkoholismu mužiků. Přál si hlubší a důvěrnější komunikaci mezi panovníkem a jeho lidem. Tím se zařadil bez větší originality mezi slavjanofily.

Politické názory Dostojevského zcela vyplývají z jeho nacio­nalismu. Jde o nacionalismus krajní, velice intenzivní a vášnivý – abychom si o něm učinili představu, musíme jej podrobit analýze ve dvou odlišných rovinách. První tvoří „tlusté časopisy“, kde Dostojevskij řídil rubriky a kde se projevoval jako šovinista. Druhou je rovina metafyzická, která se objevuje pouze v jeho románech.

Dostojevskij strávil čtyři nebo pět let v cizině a z duše ji nenáviděl. Evropa je podle něho „hřbitovem“, ne-li sídlem obrovského spiknutí proti Rusku a proti Kristu. Paříž si hnusil, považoval ji za město zločinu. Londýn ho děsil. Švýcaři mu naháněli strach, třebaže tvrdil, že mají „několik dobrých stránek, kterými nekonečně převyšují Němce“. Poláci nejsou v jeho očích nic jiného než bídáci a lumpové. Je nanejvýš urážlivé a bolestné, že Evropa Rusko nezná, nezajímá se o ně, zatímco náš autor, ať se nalézá ve Florencii, Benátkách nebo kdekoli jinde, je naprosto lhostejný k tamní krajině a zajímá se pouze o Rusko, a utěšit ho může jen četba ruských časopisů. Za židovské je samozřejmě označováno každé trestuhodné chování. Židé jsou cizí těleso, které vykořisťuje, otupuje a ničí alkoholem ubohý ruský lid. Ruský národ je nový vyvolený národ, krom něho nemůže být žádný jiný.

„Náš lid je nesrovnatelně ušlechtilejší, čestnější a schopnější než národy Západu.“ Katolicismus, dokonalá zrada křesťanského ducha, je pokračováním římské říše, protestantismus znamená jen sterilní racionalistickou reakci. Pokud jde o ruský lid, ten je „plný nejvznešenějšího křesťanského myšlení “. Jeho posláním je zjevit světu „ruského Krista“. Je proto v úradku lásky, že Rusko k sobě připojí slovanské pravoslavné národy, ovládne Balkán, vztyčí vlajku s dvouhlavou orlicí nad oběma částmi Cařihradu, postaví se světu do čela. Může stát v čele světa, protože je syntetické, tvrdí Dostojevskij: „ Máme génia všech národů a navíc génia ruského, takže můžeme sami sobě rozumět, kdežto vy sami sobě rozumět nemůžete.“ – „Máme ruský ideál univerzálnosti, všeobecného smíření, všelidství.“ Nic míň! Tyto věštby pouze přenášejí na Rusko onen vznešený úděl, který pro germánské národy vykreslil německý romantismus. Důraz Dostojevského je však zvláštní.

Dostojevskij se v káznici zpočátku sblížil s polskými politickými vězni; jejich prostředí mu bylo bližší než svět obyčejných ruských zločinců. Tito ruští katoržníci se na Pondělí velikonoční roku 1850 strašlivě zpili a před Dostojevského očima se odehrály nepopsatelné výjevy násilností. Jeho polský přítel mu řekl francouzsky: „ Je hais ces brigands.“ (Nenávidím tyhle ničemy!). Dostojevskij dostal epileptický záchvat a zůstal nějaký čas v transu. Prožil v něm svého druhu skok víry. Barbarští ruští galejníci se v jeho očích ocitli metafyzicky výše než Poláci a všichni Evropané, protože to byli Rusové. A nejen to: „Tito lidé byli patrně tou nejsilnější a nejnadanější částí našeho lidu.“ A tou nejčistší, protože byla nejméně zkažená Západem. Onoho velikonočního pondělí se zrodil Dostojevského meta-nacionalismus.

Proroctví

Mezitím ovšem Rusko vstoupilo do nebezpečného období, v němž se autoritářský režim pokusil o vlastní reformu. Jako vždy se stoupenci změn dělili na ty, kdo souhlasili s reformami, a na ty, kdo chtěli ve jménu revoluce zajít ve změnách ještě dále. Na počátku šedesátých let se začala formovat revoluční intěligencija. Krize šedesátých let vytvořila nový typ člověka: militantního ideologického revolucionáře. Ten se přes několikerou proměnu doktríny udržel v neporušené podobě až k Leninovi a bolševikům. Zakladatelem této linie a jejím prvním hrdinou byl neohrožený a neurotický syn popa Nikolaj Gavrilovič Černyševskij. Ve své cele v Petropavlovské pevnosti napsal román Co dělat?. Literární hodnota díla je nulová, intelektuální obsah dosti nuzný (směs utilitarismu, materialismu a socialismu), ale jeho morální význam a dosah je bezměrný: Černyševskij v něm vytvořil morálku absolutní oddanosti věci a přinesl popis nového člověka vycvičeného v morálce revolučních prostředků a cílů, jenž je díky tomu schopen se zcela odpoutat od morálky obecné, obzvláště od její křesťanské verze. Lenin prohlašoval, že ho tento román obrátil a změnil, a když Trockij vydal v roce 1939 knihu Jejich morálka a morálka naše, projevil v něm velice rigorózní věrnost této lekci.

Dostojevskij odpověděl na román Co dělat? bleskově – napsal Zápisky z podzemí. Tato rozsahem nevelká kniha je satirou na nového člověka. Ukazuje v ní, že za ocelovým krunýřem, kterým se člověk vybavil, se nachází úzkost, slabost, nečisté vášně, skrytá láska, kterou je přitahován k protivníkovi, a krutost vůči těm, jimž se cítil být oddán. Je to, máme-li použít jednoho z jeho titulů, „sen směšného člověka“. Ale úžasná je na celé věci především ta skutečnost, že Dostojevskij v roce 1863 na základě rozruchu způsobeného několika deklasovanými studenty a jednoho špatného románu pochopil, že se v Rusku a na zemském povrchu objevilo něco nového a nesmírně nebezpečného. Malý nesouvislý řetězec zpravidla neúspěšných revolučních spiknutí se začal odvíjet počínaje rokem 1863. V každém z nich se formovala nová postava nového člověka. Proto i v paralelním řetězci románů Dostojevského vidíme, jak se tyto postavy objevují znovu: Lebezjatnikov ve Zločinu a trestu, Doktorenko a Keller v Idiotovi, Věrchověnskij v Běsech, Rakitin v Bratrech Karamazových. Avšak vedle nich se ve stejném sociologickém prostředí objevují jako zkarikovaní příslušníci intěligenciji ústřední postavy Raskolnikova, Těrentěva, Stavrogina, Ivana Karamazova, nesoucí v sobě duchovní drama, do něhož jsou vtaženi celou svou duší. Jejich drama má rozuzlení buď ve smrti, nebo v nicotě, a nebo ve spasitelném návratu k Bohu či k Rusku. Všude se kolem nich zároveň odvíjí velké symbolické divadlo „dostojevského“ románu s nevinnými, hříšnými a tklivými postavami panenské prostitutky Soni, kulhavé Marji, znásilněné dívenky, jež jsou zároveň obrazem Ruska napadeného socialistickými a ateistickými démony. Rusko je také vlahá Matka země, nebezpečně připodobňovaná k Boží Matce, proti níž hřeší a kterou občas líbají kající se běsi padající na tvář.

Dostojevskij z působení malé zakonspirované skupiny studentů (Něčajevova skupina) předvídal, jaký by mohl být osud Ruska a světa, jestliže by ona kancerogenní buňka vytvořila metastáze v celém sociálním těle. Z tohoto důvodu jsou Běsi jedním z největších románů, který byl kdy napsán, a jejich četba je proto pro inteligenci dvacátého století zcela neodmyslitelná.

Nicméně je nutné se mít na pozoru. Černyševskij, Něčajev a paralelně Věrchověnskij a Stavrogin jsou skuteční běsi, kteří strhávají Rusko do propasti, stejně jako ďáblové v evangeliu zaženou do moře stádo vepřů. Celé dílo následující po Zápiscích z podzemí lze vyložit jako pokus o exorcismus, vymítání ďábla, jako úzkostné vade retro. Ale přes veškerou nenávist dostává ono běsovství přednost před liberálním buržoazním světem, k němuž by Rusko napodobující Evropu mohlo směřovat. Dostojevskij je těmito mladými lidmi přitahován proto, že to jsou alespoň Rusové. V důsledku toho jsou i přijatelnější než liberál a západník Stěpan Trofimovič, než Karmazinov, který má být karikaturou nenáviděného poevropštěného spisovatele Turgeněva. Extremismus v dobrém stejně jako ve zlém je charakteristický rys ruskosti, na nějž je ruský romanopisec hrdý. A není přese všechno ono násilí ve zlu, z kterého lze předvídat budoucí revoluci, nakonec lepší než Západ, jenž je tak jako tak odsouzen? Buržoazní materialismus je odpornější než teoretický materialismus revolucionářů, neboť vyjadřuje blahobyt stvoření, spokojenost s tímto světem, již spisovatel považuje za něco nesnesitelného.

Svatá Rus

V plejádě velkých evropských spisovatelů je Dostojevskij považován za představitele, ne-li přímo za proroka křesťanství. Všimněme si toho blíže. Pojem křesťanství předpokládá v teo­rii určitý typ vztahu k Bohu, ke Kristu, k církvi, ke stvořené přirozenosti.

Dostojevskij si není jist tím, zda věří v Boha. Píše o tom v dopise z roku 1854 své sibiřské ochránkyni paní Fonvizinové. To se opakuje v Běsech, kde autorův mluvčí Šatov vyznává, že věří v Rusko, v pravoslaví, v Krista. Ale v Boha? V tomto ohledu se vyjadřuje jako syn svého století zmítaný pochybnostmi. Zůstává-li víra v Boha viset v neurčitosti, je naproti tomu ateismus smrtící. Přináší revoluční inteligenci princip prokletí. Ničí veškerý sociální pořádek. „Není-li Boha, vše je dovoleno,“ říká jedna z postav ve Zločinu a trestu, a komická postava z Idiota namítá: „Není-li Bůh, jaký potom já jsem kapitán? “ Nicméně katolicismus je pro Dostojevského ještě něco horšího než ateismus. Kníže Gagarin se v roce 1830 obrátil ke katolicismu, a dokonce se stal jezuitou. Kolik jen urážek si Dostojevskij neodpustil na něho nakydat! Lépe by mu bylo, kdyby se stal ateistou. Slavné podobenství „Velkého inkvizitora“ vzniklo kombinací socialismu despotického s tou nejhorší myslitelnou, tj. katolickou podobou socialismu, jež jako celek je zvrácenější než socialismus ruských revolucionářů, kteří jsou alespoň ateisty.

Horoucí lásce Dostojevského ke Kristu se naproti tomu dostalo utvrzení velice záhy. Vrátila se mu v káznici: „Skrze lid jsem ho znovu přijal do svého srdce.“ Jakého Krista? Podle způsobu, jakým o něm hovoří, se jeho Kristus příliš neliší od Krista Renanova: ideální člověk, obdivuhodný, ale pouze člověk. „Není nic krásnějšího, hlubšího a sympatičtějšího, mužnějšího a dokonalejšího než Kristus, a nejenom že nic takového jako on není, ale ani být nemůže.“ Jeho Kristus zapadá do řady romantických Kristů, někam ke Kristu Hegelovu, k Wagnerovu Parsifalovi a svým způsobem také ke Kašparu Hauserovi. Jde o bytost, která z vyšších světů sestoupila do toho našeho. Jejím odpovídajícím obrazem je kníže Myškin v Idiotovi – bezmocný svědek, kolem něhož se zmnožují katastrofy. Vstal Kristus vůbec z mrtvých? Dostojevského při rozjímání nad Holbeinovým obrazem Mrtvého Krista v basilejské galerii přepadla pochybnost. Je Kristus Pravdou? „Kdyby mi i někdo dokázal,“ pokračuje v dopise Natálii Fonvizinové, „že Kristus je mimo pravdu a kdyby bylo zřejmé, že pravda je jinde než on, byl bych raději s Kristem než s pravdou.“ Výrok zní velkolepě, je však velmi riskantní, neboť připouští možnost, že by mohlo být krásné a záslužné následovat lháře. Přemrštěně zbožný kult Krista, který nemá žádnou souvislost s Otcem, s Boží všemohoucností, ani s Pravdou, ani s prorockými zaslíbeními danými Izraeli, by v takovém případě mohl být zcela oprávněně označen jako modlářství. Toto neuniklo Lévinasovi od­kojenému Dostojevským v rodné Litvě a nahlížejícímu pak křesťanství jeho optikou.

A církev? Dostojevskij samozřejmě rozhořčeně popírá, že někdo mohl být dobrým křesťanem, natož dobrým Rusem, mimo pravoslavnou církev. Je tu však malý posun, odhlédneme-li od malé úcty, kterou chová k pravoslavné hierarchii. Skutečnou církví je pro něho totiž Rusko a v Rusku ruský lid. Ten zajisté nezná Bibli ani evangelium, dogmata ani morální pravidla, „ale pokud jde o Krista, lid ho zná a nese ho ve svém srdci do věčnosti“. Právě z tohoto důvodu je Kristus definitivně zredukován na „ruského Krista“. Ne vtělení Božího Slova, ale vtělení podstaty Ruska, jeho ideálu, který musí Rusko šířit do světa, aby jej obnovilo. Slavjanofilové tvrdili, že Rus je svatá s ohledem na čistotu své ortodoxie, pravoslaví. Dostojevskij v hloubi uvažuje, že pravoslaví je čisté s ohledem na svatost Rusi.

Dostojevskij nicméně nemiluje svět. Promítá do něj svůj gnostický pesimismus (hodně četl Swedenborga). Příroda je plna strašlivých zvířat, která se vynořují ve snech a v halucinacích. Je pravda, že Dostojevskij v několika okamžicích, v jiných snech, ve stavech vysílení následujících po epileptických záchvatech nebo při rozjímání nad plátnem Clauda Lorraina v Drážďanské galerii zahlédl jakýsi druh světelné Arkádie, Zlatého věku, kde je všechno smířeno. Svět je rozštěpen stejně jako samotná Rus, jež je plná hříchu a bídy, jež se však mysticky proměňuje, jakmile se k ní obrátíme.

Z toho všeho Dostojevskij odvíjí morálku, do které se mu promítají mravní krajnosti, jež připisuje ruskému lidu. Ten je schopen barbarství, lži, násilí, ale zároveň dokáže i prokazovat dobro a velkodušnost. Dostojevskij ho ospravedlňuje. Morálka tohoto druhu devalvuje přikázání Bible a nahrazuje je evangelními radami. Přikázání jsou nezávazná, závazné jsou naopak rady. Krádež je omluvitelná, ale neomluvitelné je být vlastníkem. Reakce těla jsou pochopitelné při znásilnění, ale jsou podezřelé, ne-li hříšné, v manželství. Ale především jsou hřích a milost dány společně, simultánně: v určitém smyslu se hřích stává podmínkou milosti. Není to ctnost, co je přípravou k přijetí milosti, ale zločin, a ateismus je bodem, kterým musíme nutně projít, abychom dospěli až na samý práh obrácení. Lutherovu formulaci simul peccator et justus dovedl Dostojevskij k vrcholu, k doslovnosti, k šílenosti.

Odkaz

Posmrtný odkaz velkého člověka obsahuje z hlediska historické přesnosti pravdivé i nepravdivé věci.

Mám za to, že pravý Dostojevskij byl odpovídajícím způsobem přijímán v Rusku. Lenin k němu cítil nepřekonatelný odpor, považoval ho za reakcionářské svinstvo. Největší ruský spisovatel byl v Sovětském svazu zcela logicky zakázaným autorem. Naopak vysoká kultura symbolistického období ho zahrnovalo dvojakým kultem. Dostojevskij byl nejhlubším před­stavitelem jisté mytologie Rusi, která má své počátky u Gogola, ne-li už u Puškina. Mezi jeho současníky najdeme jen jediného autora, který ji nesdílel a který ji dokonce přímo napadl – Saltykova-Ščedrina. Později to byl ještě také Čechov, jemuž byla lhostejná. Dostojevskij byl spojován s apokalyptismem, mesianistickým nacionalismem krizových let, ve kterých se schylovalo k válce. Dostojevskij nenáviděl revoluci, ale zároveň odrazoval od uváženého, to jest politického, odporu k jejímu destruktivnímu dílu. Tento svět si nezaslouží být chráněn a zachráněn. Očekávejme apokalypsu a apokatastazi. Podle Ivanova, Rozanova i Berďajeva předložil Dostojevskij bolševismu hluboké metafyzické zrcadlo, v němž „umělý a prázdný“ Západ nedokázal číst. Když Berďajev napsal, že na bolševismu bylo alespoň to dobré, že Rusku zabránil jít cestou evropského zburžoaznění, a když na konci života znovu přijal sovětský pas, nijak se tím duchu Dostojevského nezpronevěřil. Ruské peklo, které podle Dostojevského může pochopit jenom Rus, je jednoznačně přijatelnější než švýcarská spokojenost. Peklo je místem pro padlé anděly, ale jsou to přece jen andělé. Z toho důvodu je nadřazeno obyčejné zemi, na níž se lidé potýkají s běžným životem. Navíc se tam (tj. v pekle) trpí.

Když jsem znovu četl Dostojevského, zarazilo mne, kolik jeho témat se znovu objevuje u Solženicyna. Jistě, Solženicyn v gulagu nezbožňoval moc, která ho tam uvrhla. Bojoval proti ní ve jménu zcela konkrétní myšlenky pravdy a spravedlnosti. V době svého vyhnanství neměl Západ v nenávisti. Nicméně k němu nechoval ani obdiv, a příliš se o něj nezajímal ani při svém pobytu v Americe. Nikdy se nenaučil anglicky. Myslel jen a jen na Rusko, na jeho dějiny, na jeho podstatu a jeho úděl, a byl přesvědčen, že mu na Západě nemůže nikdo rozumět. Obdivoval Stolypina a viděl v něm zcela v Dostojevského stylu rozumný a silný vzor spojení lidu s mocí shora. Stejně jako jeho předchůdce spoléhal na lid, na zemstvo, vyzýval ho k práci, ke zhodnocení bohatství Sibiře. Stejně jako on chtěl připojit „v lásce“ Ukrajinu a Bělorusko, špatně pochopil trvalou jedinečnost židovského národa, neuměl si představit, že by Rus mohl být křesťanem mimo církev moskevského patriarchátu. Skutečný společný bod spojující oba velké muže spočívá zde: klíčová otázka, před níž stojí Rusko, není politická, ale národní, morální a náboženská. Nebo ještě jinak: národní, morální a náboženský prvek může a má nahradit politiku. Otázka spočívá v tom, lze-li potom (a jak) účinně spravovat politickou sféru.

Podívejme se nyní na Západ. Spočíval Dostojevského úspěch na iluzi? Dobří znalci Ruska se nenechali zmást žádnou fatou morganou. Neošálil však ty, kdo neznají ruské prostředí a ruské pozadí jeho díla, Dostojevskij imaginární? To si v žádném případě nemyslím.

Ponechme stranou jeho nesmírný vliv na světovou literaturu. Je-li třeba citovat, stačí jen poukázat na francouzskou literaturu: Bloy, Mauriac, Bernanos, Claudel, ale také Proust, Gide, Jouhandeau, Simenon. Kolik ještě dalších? Věnujme zde pozornost jen a jen Dostojevského duchovnímu vlivu. Politická část jeho díla je chápána jako vnitřní ruská záležitost, jež Západ nezajímá. V zásadě je Dostojevskij brán vážně jen coby náboženský myslitel.

Melchior de Vogüé velebil v roce 1886 v knize Roman russe soudobou ruskou literaturu za to, že poskytuje svého druhu záchranný pás, když tristně vysušenou francouzskou literaturu obohacuje o duši, které se jí zoufale nedostává. Dostojevského chápal jako trochu silnou kávu, ale uznával v něm povolaného vykladače „knihy pravidel“, Evangelií. Nevšiml si, že Rusové, jejichž původnost tak obdivoval, byli ovlivněni Buchezem, Lerouxem, Lamennaisem, Sandovou, celou onou poněkud exaltovanou křesťansko-sociální literaturou, jež byla tou dobou ve Francii téměř zapomenuta. V Rusku ji však četli se zpožděním, byla tedy v čerstvém povědomí a spisovatele stimulovala. Rusko ji zachytilo v zrcadle zvětšujícím a prosvěcujícím témata, která ve Francii přišla na přetřes už dříve, a nyní se zpožděním jedné generace se znovu vracela.

Příliš silnému destilátu Dostojevského se dostalo docenění především po velkých pohromách první a druhé světové války. Oswald Spengler tvrdí, že Bratři Karamazovi jsou „páté evangelium“. Karl Barth ve své knize z roku 1918 Komentář k Listu Římanům se vedle Kierkegaarda a Nietzscheho neustále odvolává na Dostojevského – všechny tři považuje za proroky katastrofických časů. Barthova negativní teologie odmítá veškeré náboženství včetně křesťanského ve prospěch víry, jejíž obsah je velice obtížné vysvětlit. Právě proto přejímá přímo od Dostojevského paradox, který z popření jakéhokoli věření činí propedeutiku k víře ve vlastním smyslu a z krajnosti zla cestu uvedení do křesťanské naděje: „Výkřik vzpoury proti Bohu je blíže pravdě než různé triky těch, kdo se ho snaží ospravedlnit.“

V roce 1959, v období naprosté převahy marxismu ve Francii, otec Henri de Lubac uzavírá Dostojevským svoji knihu Drama ateistického humanismu. Vytváří velkolepou paralelu mezi ním a Nietzschem, jeho bratrským dvojčetem a zároveň opačným pólem. Vesměs příhodné hojné citace z Dostojevského podporují teze budoucího kardinála a přispívají k vysoké úrovni jeho teologie. Připomínám tu i méně obezřelé analýzy, než jsou rozbory otce Lubaca, z pera autorů jako Romano Guardini, Tillette nebo René Girard; a to z toho důvodu, že nepochybují o Dostojevském coby křesťanském mysliteli prvořadého významu, jenž zároveň sehrál důležitou roli v osobním rozvoji jejich víry. Četli ho špatně? Neviděli snad, kam vede jeho anomismus, neli antinomismus? Nepopletli si křesťanství s nad-křesťanstvím Bratrů Karamazových? Nepomýlili si jeho subtilní estetiku s teologickými hlubinami? Nebo se dá jednoduše konstatovat, že velké texty obsahují několikerý smysl a různá čtení? „Velký člověk“ Dostojevskij se po všech stránkách vymyká překážkám a omezením, které na něho naložily jeho doba, jeho vášně, jeho země. Vymyká se i popisu, do kterého jsem ho uzavřel já. Jeho vytržení, jeho smyšlenky i jeho šílenosti vznikaly ve zcela jiném klimatu, a jeho pravda a jeho moudrost se rozvíjela v konfrontaci s jinými pohledy.

Autor je francúzsky historik a filozof, redaktor prestížneho francúzskeho konzervatívneho časopisu Commentaire. Esej o Dostojevskom bola napísaná v roku 2003 a vyšla v nedávnom českom výbere Besanconových esejí vydaných pod názvom Svoboda a pravda v preklade Josefa Mlejnka vo vydavateľstve CDK (Brno, 2013). Vychádza s láslavým zvolením vydavateľa.

Copyright © 2005-2019 Impulz, všetky práva vyhradené.
Stránka používa redakčný a publikačný systém Metafox od Platon Group.