Ekonomický liberalismus už je „za branami“

Čislo 3/2013 · Lubomír Mlčoch · Čítanosť článku: 2239
 

Postulát, aby se křesťané vymezovali nejen proti liberalismu kulturnímu, ale i ekonomickému, je namístě vyzvednout. Jeho naplnění je ztíženo tím, že ideologie už pronikla mezi křesťany samotné, ba v některých případech je už liberalismus ve věcech tržní ekonomiky vykládán jako křesťanské sociální učení samotné, či alespoň jako jedna z jeho větví. A tak se lze setkat s „křesťany-hayekovci“, kteří spolu se svým guru F. A. Hayekem jsou přesvědčeni, že sociální spravedlnost je jen fata morgana čili přelud, ba že samotný přívlastek „sociální“ je pochybný, nadbytečný a „lasiččí“ pojem (podľa Hayeka bolo spojenie sociálna spravodlivosť najväčším weasel-word, lasicím slovom, jeho doby, slovo sociálny podľa neho ako lasica „vysáva“ význam slova spravodlivosť, pozn. red.). Hayek byl agnostik, a přes nesporný přínos jeho díla pro porozumění vztahům mezi ekonomikou, zákonodárstvím a svobodou, zůstává křesťan udiven, když se od tak hlubokého myslitele dozví, že náboženství uznává jako „užitečnou pověru“ (jakoby nějaká pověra byla s to trvale podporovat základy svobodného tržního hospodářství). „Hayekovci“ mezi křesťany vystačí se spravedlností „bez přívlastku“; a v bibli skutečně sociální spravedlnost jako terminus technicus nenajdeme. Jde o inovaci katolické sociální nauky z let světové hospodářské krize (Quadragesimo Anno, 1931), kdy už bylo víc než zjevné, že k řešení vážných sociálních problémů průmyslového kapitalismu společnost nemůže vystačit s individuální solidaritou a charitou církví. Hayekovci však dál staví na pouhé „komutativní spravedlnosti,“ tedy té, kterou generuje trh sám. A to přesto, že dnešní trhy globálních mocných korporací jsou nahony vzdáleny vizi Walrasiánské dokonalé konkurence, a kdy centrifuga výnosů z rozsahu rozděluje důchody a bohatství až arbitrárně a rozhodně morálně problematicky.

Jinou skupinu uvnitř církve tvoří „Novakovci“, hlásící se k Michaelu Novakovi jako představiteli amerického neokonzervatizmu v byznysu. Novak s kořeny svých předků na Slovensku je katolík, ale jeho názory rovněž překvapivě kolidují se sociálním učením církve. Svoboda je pro Novaka nesporně centrální hodnotou; jedno z jeho děl přeložených do češtiny má titul Filosofie svobody. Čtenář však nabude dojmu, že jde především o svobodu byznysmena, podnikatele, včetně „podnikatele v politice“, ba i podnikatele „vojevůdce“ tam, kde válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Rodinu bychom v tomto díle marně hledali ve věcném rejstříku. Ne snad proto, že by hodnotu rodiny Novak podceňoval, to rozhodně ne. Ale je na byznysmenu, aby se o rodinu postaral. Většinová společnost je však v každé zemi zaměstnanecká, závislá na práci, a tak i rodina je jen „závisle proměnná“. Rodina je základní buňkou každé dobře uspořádané společnosti, v rodině začíná „společné dobro“. Pro Michaela Novaka je však individuální svoboda „člověka ekonomického“ natolik výlučnou hodnotou, že i samotný koncept společného dobra je pro něj už překonaným, archaickým pojmem. Michael Novak na rozdíl od Hayeka přikládá náboženství, a přímo katolictví náležitý význam pro budoucnost kapitalismu, jehož vášnivým obhájcem je: svobodná společnost opravdu potřebuje více ctností. Uniká mu však, že „tajemství trvalého materiálního pokroku“, které už vidí odhaleno v demokratickém kapitalismu, má blízko k tomu, co R. Cantalamessa nazval „evangeliem prosperity“. Sociální nauka „bohatých mládenců“ nám přináší radostnou zvěst, že všichni můžeme zbohatnout i v materiálním slova smyslu, pokud svou svobodu vezmeme správně do svých vlastních rukou.

Mladší generace – už neoliberálů – zajímající se o katolickou sociální nauku, nevidí žádný problém v tom, pokud se ve svých názorech rozcházejí s principy katolické sociální nauky. Tak Philip Booth jako programový ředitel a editor sborníku Catholic Social Teaching and the Market Economy (The Institute of Economic Affairs, London 2007) v úvodu říká, že katolické sociální učení je časná (provisional) nauka, a že je přijímáno jako fakt, že katolíci s ní mohou i nemusejí souhlasit. Tím proniká liberalismus už do kultury hlásané církví: v kapitalismu doby pozdní už jako bychom měli jen relativní pravdy. Pravdou je to, že principy katolické nauky nemají podobu církví vyhlášených dogmat. Ovšem jsou uváděny i v příslušné části Katechismu, a tak by se už každý katechumen měl dovědět, že církev považuje sociální spravedlnost či společné dobro za úhelné stavební kameny každé společnosti. Naopak církev jasně vyhlašuje, že jí jde o víc než o časnou prosperitu, a proto se neváže na žádné konkrétní historické uspořádání. Hájí důstojnost a spásu člověka, nikoliv trvalý materiální pokrok, tím méně kapitalismus jako systém, který by ho měl člověku zajistit – třeba i bez Boha.

Cestou asi není zahrnutí principů katolické sociální nauky do dogmatické části Magisteria. Také nejde o udělování znamení „heretiků“ katolické sociální nauky těm či oněm, tím méně o jejich „exkomunikaci“. Na druhé straně je nesporné, že morální autorita církve ve společnosti je vážně oslabena, pokud se tak mnozí, kdo se k církvi ještě stále hlásí, mohou jen tak – jakoby nic – veřejně distancovat od principů sociálního učení své církve. Je legitimní, ba životně důležité, vést bratrskou, kolegiální debatu uvnitř církve, jak těmto principům správně rozumět, a jak nejlépe přispět k jejich naplnění ve společnosti naší doby. V tomto směru se v církvi objevily nové, výrazné osobnosti, dokonce obdařené i vysokou formální autoritou. Reinhard kardinál Marx už před několika lety publikoval svou vizi globální sociálně tržní společnosti (česky Kapitál. Playdoyer pro člověla, Academia, Praha 2013), a váha jeho argumentace byla jen posílena, když stanul v čele COMECE, Evropské biskupské konference. A Svatý Otec František už jen svými homiliemi a projevy – jakoby jen na okraj – pojmenovává znamení naší doby tak jasnozřivě, že mylný výklad jeho slov by měl být jen málo pravděpodobný. Díky Bohu. Pokud bychom totiž přistoupili na liberální kulturu „každý může mít svou pravdu,“ a svévolně mohli odmítat samotné principy učitelského úřadu církve, otevřeli bychom tím prostor pro docela jiná učení. Ta se už ujímají svého výkladu, a své obhajoby sociální spravedlnosti a společného dobra. Neměli bychom se tomu divit – a už vůbec ne „prolévat krokodýlí slzy“ nad nepoučitelností a nad špatnou pamětí našich bližních. Začněme se (konečně) zabývat pravidly soužití a komunikace ve vlastním domě, v naší církvi. Nepřítel – už před branami – byl od antiky považován za vrcholné nebezpečí. Natož když hradby byly prolomeny.

Autor je ekonóm a profesor Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Prahe. Pápež Benedikt XVI. ho vymenoval za člena Pápežskej akadémie sociálnych vied.